fbpx
Lindos – antická památka ostrova Rhodos – sen o egejském ráji

Lindos – antická památka ostrova Rhodos – je bílomodrý sen o egejském ráji. Předchází ho bombastická pověst – abyste pak při návštěvě shledali kašírované kulisy pro komerční turismus. Naším cílem není vás hned prvním odstavcem odradit od návštěvy této ikony antického Řecka. A nejen antického: historie Lindosu je psána po celá dlouhá tisíciletí, ruce si tu podávaly a zbraněmi řinčely všechny možné kultury Středomoří.
Ono je to s Lindosem a vlastně s celým Rhodosem tak, že pokud chcete okusit tento výjimečný vjemový zážitek na vlastní smysly, musíte přetrpět davy turistů lačnících pořídit si, stůj co stůj, další zářez na své turistické holi. Resp. na svém instagramovém účtu… Probrodit se zátokou vyšívaných ubrusů z polyesteru… Bohužel, většina vesnice se podbízí jen a jen hlučnému křiklavému kšeftu. Na malebné uličky zapomeňte.

Ale již dost nářků, vykročte v našich stopách vstříc historii. Lindos se totiž nehonosí jen antickou akropolí a většina návštěvníků ve víru turistického rychloodbavení ty pravé poklady mine. Cílem mého článku je vyzbrojit vás alespoň minimem znalostí o Lindosu tak, aby jste si jej mohli vychutnat tak, jak si tohle kouzelné místo bezesporu zaslouží.

Na rovinu

Jestli chcete na Rhodosu (v klasickém skloňování, které vychází ze starořeckého skloňování, Rhodu) zažít bělostnou vísku s ospalým šarmem, jeďte do Lachania. Jestli chcete skálu s historickým hradem tyčícím se nad vesnickými uličkami, jeďte na Astypaleu, na Kythiru, na Skyros, do Pargy, do Nafpaktu, do Ermupoli – nebo si zajděte na vycházku do athénské Anafiotiky.

Lindos je unikátní díky svému geniu loci. Díky památkám nerozlučně spojeným s reliéfem krajiny, které by kdekoli jinde ztratily svůj smysl. Díky osudům lidí, jejichž ruce ohladily místní vápenec a vtiskly mu tvář. Přijeďte na Lindos, pokud toužíte poznat právě tu jeho jedinečnost.

Kapitoly článku:

  1. Po svých, nebo na oslech
  2. Vstup na Akropoli
  3. První terasa
  4. Druhá terasa
  5. Třetí terasa
  6. Výhledy z Akropole
  7. Lindos pod Akropolí
  8. Výlety v okolí Lindosu

Pěší pouť Lindosem

Už od silnice vévodí skála celému horizontu – učebnicová ukázka strategické lokace. Uznejte sami, nezaložit tady město by byl hřích.

Ať jste přijeli autobusem (z Rhodos town jsou spoje KTEL poměrně husté, cesta trvá do dvou hodin kvůli všem předchozím zastávkám na trase podél pobřeží), nebo autem (45 min.), vaším osudem je pěší sestup až dolů na hlavní náměstí. Ponechte auto na místním parkovišti. Některé vozy sice sjíždějí ze svahu dolů do vesnice, na náměstí se ale musejí otočit a zase poslušně vyjíždí nahoru po stejné úzké silnici. Do proslavených úzkých uliček v centru se auta nevejdou a veškerá parkovací místa dole už zabírají místní. Zakázány jsou i motorky a skútry, což domorodci prostě odmítli vzít na vědomí.

Nezavrhujte možnost přijet z Rhodos town lodí. Při vyplutí z Mandraki uvidíte Rhodos town z moře, pobřeží je plné malebných zálivů a cesta bude mít velkolepé finále.

Není ovšem vyloučeno, že pokud si přivstanete opravdu HODNĚ brzo, získáte volné místo na zaparkování nad pláží vlevo od vesnice. Pak už záleží jen na vás, jak hlubokou díru necháte ve své kreditce za pobyt na tomto (cenově) luxusním místečku.

Dítě vln

Na náměstí si všimněte osmanské kašny s vodou. Přivádí životodárnou tekutinu z blízkých kopců. Právě pramen byl jednou z klíčových vlastností místa, které umožnily vznik města v oblasti nevhodné k zemědělství. Na rozdíl od ostatních rhodských měst si Lindos nemohl vypěstovat moc vlastních plodin.

Místo toho se mu otevíraly možnosti jiné: širé moře zvoucí k plavbám a hned dva zálivy příhodné jako lodní přístavy. Váš pocit, že modré moře Lindos objímá, není vyvolán jen estetikou místa. Lindos se díky moři zrodil. Mořeplavba se stala jeho osudem a obchod jeho obživou.

Ušatí gentlmeni na Lindosu

O pár kroků dál v ulici narazíte na místní nejkontroverznější atrakci: stanoviště oslařů s jejich svěřenci. Roztomilí ušatci stojí klidně pod podloubím, působí zdravě, opečovaně a flegmaticky. Stejně klidní jsou i jejich majitelé, nijak nepokřikují, nepředbíhají se, zákazníky si nabírají jen po druhém.

Nakonec se necháme svézt, abychom podpořili chov oslů na ostrově. Oslař zhodnotil pohledem naší váhu a přidělil nám naše nové kamarády. Nasedáme snadno ze zděných schůdků postavených tady pro tento účel, takže nehrozí, že bych svojí krásnou Margaritu kopla. Tradiční dřevěné sedlo je z obou stran polstrované, aby si neotlačila hřbet.

Vydáváme se uličkami k akropoli a já se po cestě vyptávám na stav chovu oslů na Rhodosu. Oslař nemusí ukazovat Margaritě cestu, trefí spolehlivě sama. Není ani tvrdohlavá ani vztekavá, s oslíky se dá snadno domluvit po dobrém. Tempo je svižné, je ještě dopolední chládek.

Když se dostaneme po pár minutách nad vesnici, uhnou oslíci z dlážděné cesty a jdou po zemi vedle. Měkký povrch je příjemnější pro jejich kopýtka.

Na konci přírodní stezky je oslí parkoviště a schody, které vás dovedou k turniketům u vstupu do areálu.

Pokud šlapete pěšky, můžete se dosyta kochat panoramatem a na skalních stěnách pátrat po starořeckých nápisech.

Tydrova vsuvka
Pokud se vydáte k Akropoli po svých, počítejte s docela hustou šňůrou návštěvníků směřujících nahoru. A pokud vyrazíte později, stejně hustá šňůra znavených poutníků vás bude míjet směrem dolů. Něco jako dva nekonečné proudy upachtěných mravenečků… A podél stezky vám budou nevtíravě vnucovány produkty z „nesporně domácích“ dílen zručných tkalců, výšivkářek a šperkařů…
Oslí stezka vede níže pod stezkou pro pěší, obě stezky nabízí jiné výhledy. Každá varianta cesty k Akropoli má své kouzlo i zápor.

Zachraňme osly na řeckých ostrovech

Osli byli domestikování v severní Africe a už pět tisíciletí jsou chováni a šlechtěni jako pomocníci a nosiči břemen. Jsou to děti horkého podnebí, vedro jim nevadí, zato zimě se přizpůsobují špatně.
Kdysi byli v Řecku součástí každé domácnosti, lidé si jich cenili a pečovali o ně. Pak je vytlačila automobilová doprava. Na akropoli se ale autem nedostanete, vedou tam schody. S nimi si oslíci snadno poradí, dokonce i ve skalnatém terénu se pohybují dobře. Nepotřebují benzín ani lithiové baterie.
Organizace Greek animal welfare fund a Donkey sanctuary spolupracují, aby zajistily pracujícím oslům na Rhodosu, Santorini a Υdře dobré životní podmínky. Organizují veterinární péči a s ministerstvem pro venkov vytvořily pokyny pro policisty, jak mají blahobyt lichokopytníků kontrolovat. Tady je propagační video jejich osvětové kampaně.
Oslíci nejsou u svatyně žádným anachronismem. Ve starověku tu jistě fungovalo stejné podnikání tak jako v Delfách, na Théře, na Délu nebo jakékoli jiné lokaci. Stejně tak prodejci lemující chodníček jsou autentickou inkarnací svých dávných kolegů.

Jak oslíkům neubližovat

Osli jsou tím nejtradičnějším řeckým dopravním prostředkem. Mějte ovšem rozum: obézní lidé a chlapiska vážící přes metrák nemají sedat na koně, natož na osla. Neseďte mu na hřbetě jako pytel brambor, tzv. mrtvá váha je na nesení namáhavější. Zapřete se do třmenů, nechte pánev kopírovat pohyb zvířete a když překonává osel schod, nakloňte se trochu dopředu, abyste mu odlehčili. Ti šikovnější z jezdců se lehce nadzdvihnou ve třmenech.
Na konci cesty sesedáme zase s bezpečnou pomocí zídky. Děkuji Margaritě za svezení hlazením a drbáním. Můžete přijet vybavení jablkem nebo mrkvičkou, oslař pak přichystá svým pracantům křupavou svačinku.
Na Rhodosu najdete osly ještě u Údolí motýlů v Petting zoo a na farmě u vesnice Asklipio . Jedinou alternativou k práci v turismu je pro ušatce kafilérie, což si neuvědomuje řada aktivistů volajících po „svobodném“ oslím životě bez kapitalistického zneužívání. Buďme zodpovědní turisté a pomozme zachránit osly jako přirozenou součást krajiny na řeckých ostrovech.

Bojovka nejen pro děti

Po sesednutí z osla se nadšení vašich dětí z exkurze asi prudce ochladí. Zvlášť, když uvidí příkré dlouhé schody nahoru na Akropoli. Elán jim pomůže vrátit stylová bojovka: kolik vyobrazení lodí napočítáte na Lindosu (v klasickém skloňování Lindu)?

Čas zpomalit

Hned za pokladnami se vyplatí nepodlehnout zvědavosti. Nesnažte se při běhu do schodů předběhnout jiné návštěvníky a pozastavte se na místní terase. Přes cimbuří je krásný výhled do kraje. Tři podivné kameny jsou ústí cisteren na dešťovou vodu z byzantské doby. Akropolis nemá vlastní pramen vody a podobných nádrží najdete víc ještě nahoře, protože místní vojenské posádky na nich byly závislé po celá staletí.

O unavené nožky poutníků se tady ve starověku staralo do skály vytesané půlkruhové sedátko. Ve výklenku nad opěradlem byl nejspíš identifikován sponzor. Aby celek nepůsobil moc samolibě, stál uprostřed půlkruhu oltář, jehož podstavec ještě vidíte na zemi. Ve 3. nebo 4. stol. n. l. nechal Athénin kněz Aglóchartos vytesat přes opěradlo sedátka nápis upomínající na to, že nechal na Akropoli vysázet olivový háj k poctě bohyně.

Trpělivě nejspíš budete muset počkat na možnost prohlédnout si vedlejší památník. V reliéfu ztvárněná příď starověké lodi má umně zapracovaný 3D podstavec, na kterém kdysi stála bronzová socha místního Hagésandra, syna Mikiónova, kterému spoluobčané odhlasovali zlatou korunu, sochu a právo sedět v divadle v první řadě. Ctnost a zdatnost nejspíše osvědčil jako velitel loďstva v námořní bitvě někdy ve 2. stol. př. n. l. – upomínka toho, jak moc si Lindos považoval své námořní síly. Podepsán je sochař Pythokritos, soudě podle častého výskytu jeho jména na podstavcích pro sochy v té době oblíbený tvůrce.

Johanitský hrad na Lindosu

Při pohledu doprava se před vámi tyčí příkré dlouhé schodiště, nad ním brána a majestátní hradba. Tohle je vstup do johanitské pevnosti, jedné z prvních, kterou po zisku ostrova roku 1309 vylepšili. Všimněte si vysoko nad branou cimbuříčka na vrchu budovy. Zeď je tam o kousek odsazená od hradby, takže vznikly otvory, kterými obránci mohli házet kameny a lít horký olej na útočníky přímo u brány. Zároveň byli sami před nepřátelskou střelbou chráněni za cimbuřím. Tomuto prvku se říká machikula a v Čechách byla oblíbená jeho dřevěná obdoba zvaná podsebití.

Vlevo hned pod vašima nohama je ještě poznat schodiště starověké. Ostatní svahy akropole jsou tak prudké, že přístup vede tisíciletí po stále stejné trase.
Na zdi budovy vlevo si povšimněte úzkého schodiště. Ve 14. stol. poskytovalo vstup přímo do prvního patra budovy, kde bylo sídlo velitele posádky (dioikétérion). Vedl k němu vstup s padacím mostem.
Prohlédněte si okno zdobené reliéfním lemováním a erbem velmistra Pierra d’Aubusson ze šedého mramoru. Pochází od 10 km vzdálené vesnice Lardos a na akropoli ho budete vídat opakovaně.

V chodbě jsou vystavené ukázky oltářů, podstavců pro sochy a nápisů nalezených na lokalitě

Možnost volby

Hned po výstupu z chodby se rozhodujete, kterou trasu prohlídky zvolit. Ta moderní vás nejdřív obloukem vyvede do svahu a pak sestupujete po starověkém schodišti s výhledem na záliv pod vesnicí.
Já doporučuji trasu původní, starověkou. Když byl první Athénin chrám postaven někdy v 6. stol., od tohoto místa vedlo pozvolné diagonální schodiště až k němu. Abyste si ho prohlédli, zabočte prudce vlevo do dalšího průchodu johanitskou budovou. V jejím horním patře, v místě velitelovy rezidence, sídlí dnes archeologický restaurační tým a místní památková správa.
V přízemní chodbě máte po pravé ruce zbytky dalšího votivního památníku, který byl zakomponován do zdi. Skalní výchoz uprostřed je osekán do podoby schodiště.

Architektonická důmyslnost

Moderním průchodem ve zdi vystoupíme společně na nejspodnější terasu komplexu Lindosu. Jen málo toho dnes ukazuje na původní majestát lokality. Archaický Athénin chrám spojovaný lidově s místním politikem Kleobůlem vyhořel ve 4. stol. př. n. l. Ten nový byl taky celkem neveliký – megalomanské projekty typu Parthenónu byly tou dobou opuštěny jako příliš drahé. Místo toho architekti skromnější chrámy začleňovali do teatrálně pojatých architektonických komplexů, které využívaly místního terénu k co největšímu efektu. To často zahrnovalo terasování svažitého terénu.

Čekají nás celkem tři terasy. Budovány byly postupně od té nejvyšší, v bezprostředním okolí Athénina chrámu. Představte si, že navštěvujete Lindos ve 4. stol. n. l., v plné architektonické nádheře.

První terasa Lindosu

Před sebou máte prostranství zaplněné podstavci pro sochy, ozdobnými výklenky a dalšími dedikacemi pro svatyni. Příkladem je památník ze šedého mramoru po vaší levé ruce. Nechal ho postavit pro svou bronzovou sochu Pamfilydás, člen místní významné rodiny a Athénin kněz. Rodina po dalších dvě stě let pomník udržovala a soudě podle nápisů přidávala sochy dalších generací, aby dala najevo, jak pevným je pilířem místní honorace. Jiné rodiny udržovaly svou prestiž obdobným způsobem.

Po pravé ruce máte masivní arkády, které od 1. stol. n. l. zadržovaly svah a poskytovaly prostor cisternám na dešťovou vodu. Hned v prvním oblouku můžete zahlédnout další stopy archaického schodiště.
Úplně vlevo, u hradby, byl čelem ke zbytku komplexu vybudován v římské době chrám určený k císařskému kultu, ale moc toho z něj dodnes nezbylo. Stejně jako dnes i ve starověku byla terasa plná lidí motajících se mezi památníky a pokřikujícími na sebe. Uniknout shonu lze pouze vzhůru.

Dlouhá kolonáda druhé terasy

Vystoupáte po prostorném schodišti a s údivem prohlížíte na 87 m dlouhou, částečně rekonstruovanou kolonádu (také zvanou stoa) s půdorysem Π ze závěru 3. stol. př. n. l.. Čtyřicet dva masivních dórských sloupů z místního medově naštukovaného vápence poros lemuje váš horizont a krátká postranní křídla vytváří pocit, jako by budova chtěla příchozího obejmout.

V prostřední části byla vynechána střecha, takže skrze sloupy byste viděli na následující monumentální schodiště a na další kolonádu nad ním. Dlouhá kolonáda byla částečně zrekonstruována, aby pomohla návštěvníkům ocenit působivost konceptu. Při detailním pohledu rozeznáte původní kameny od moderního materiálu, přesně podle současných zásad památkové péče.

Podobných komplexů bylo mezi 4. a 1. stol. př. n. l. vybudováno víc, jeden na nedalekém Kosu (v klasickém skloňování Kóu), další v Itálii. Lindos je jediným z nich, kde kolonády neslouží jen k lemování otevřených prostorů a vytváření genericky elegantního pozadí pro hlavní budovy. Tady kolonáda prostor, kudy se pohybují návštěvníci, přetíná. Cíl cesty zakrývá a halí do tajemství, zároveň ale také pokradmu odhaluje s dráždivostí téměř erotickou.

Toto uspořádání má za následek, že mezi sloupy procházíte. Nelze je oddělit šňůrou ani plotem – v přímém kontaktu s nimi vám nic nebrání. Můžete na ně sahat, opřít se o ně, schovat se za nimi před objektivem. Tak hmatatelná je jen málokterá lokalita (Nemea, Tegea). Snad proto je ozdobné žlábkování na nižší části sloupů jen zlehka naznačené, nedotažené do hloubky; hrany žlábků, vyvedené tady v pískovci měkčím než mramor, se alespoň neohmataly a neztratily elegantní ostrou linii.

Středověký příspěvek do skládačky Lindosu

Nezapomeňte si prohlédnout zbytek terasy. Po pravé ruce vidíte apsidu byzantského kostela, který využil pevnou konstrukci místo základů. V průběhu vykopávek bylo odstraněno průčelí, aby byly osvobozeny starověké stély s nápisy, a tak dnes z trojlodní baziliky můžete obdivovat jen východní část ze 13. stol. V johanitské době měla původní předsíň kostela průchod do horního patra jejich velitelství a kostel byl zasvěcen patronovi řádu. Když pečlivě prozkoumáte prostřední apsidu, můžete najít stopy po muslimském modlitebním výklenku.

Fragmenty lidských životů

Při pohledu dolů můžete znovu ocenit mohutnost Pamfilydova pomníku. Zkuste si ho představit s bronzovými sochami knězovy rodiny stojícími navrchu. Ještě dnes jsou v mramoru patrné prohlubně pro nohy soch.

Podobných prohlubní si všimněte i vedle sebe na podlouhlém podstavci, kde sochaři Kallimedón a Mnásimotos zvěčnili členy rodiny kněze Polykla. Řady a řady připomínek minulých životů toužících po věčnosti, bronz zářící v odlescích slunečních paprsků. Slavní synové lindoské společnosti.
V prašném povrchu terasy jsou místy ještě zachované části původní podlahy.
Na východě fragmenty pokračují – všimněte si reliéfu s krásně vyvedeným spirálovým úponkem. Kolik krásy se nám dodnes nedochovalo.

Výtvarné počiny námořníků

Kamenné báze mohly nalézat nový účel v průběhu věků, když bronz ze sochy byl „zrecyklován“. Na dalších dvou kamenných kvádrech jsou pozdější rytiny lodí. Ta baňatější je typem tzv. karaky, nejpozději z 15. stol. Přídí míří vpravo s plachtami vesele napnutými, ale zároveň pod přídí můžete vidět kormidlo – autor rytiny byl nejspíš trochu zmatený. Na přídi a zádi však správně zachytil hranaté nástavby. Karaky bývaly mohutné lodě se třemi stěžni a bachratou siluetou, výtlakem okolo 1000 tun a několika palubami. Všimněte si čtverečku uprostřed lodního boku – může představovat vrata, kterými mohli jezdci s koňmi vystoupit přímo na pobřeží jako výsadek. Mohli se tak vylodit i mimo přístav.

Druhá loď načrtnutá ostřejšími liniemi je z 19. stol. a také pluje doprava. Vepředu vidíte nataženou trojúhelníkovou plachtu gena, zadní se říkalo bonaventura. Dvě tlustší horizontální linie na hlavním stěžni představují ráhna pro další plachty.

Okřídlené vítězství

Na levém konci terasy je několik kamenů zdánlivě náhodně nakupených na sebe. Až s pomocí popisku v nich poznáte příď válečné lodě. V pol. 3. stol. př. n. l., když Dlouhá kolonáda ještě nestála, věnovaly posádky šesti válečných lodí Athéně pomník upomínající na jejich válečnické úspěchy. Kamenná příď stojí nad mořem a srdnatě míří k obzoru, jen jen vyplout. Na palubě stála socha bohyně vítězství Níké, nejspíš s roztaženými křídly jako její slavnější sestřenice ze Samothráky (pravděpodobně také dílo rhodského sochaře). Díky vysokému podstavci se vznášela nad ostatními dedikacemi, vstříc moři, nebi, slunci a slávě.

Soudě podle množství námořních pomníků ve svatyni Lindos opravdu přikládal svému námořnictvu zásadní význam. Skoro 300 mužů z posádek vítězných lodí bylo na pomníku s Níké vzpomenuto jménem. Další vítězové „za domácí tým“.

Zadním vchodem

Další postup vzhůru obstará grandiózní široké schodiště. Nezapomeňte se podívat vpravo, kde se za zadní zdí Dlouhé kolonády nachází úzký chodníček s kamennými schůdky. Poskytoval spojení hlavního ceremoniálního schodiště a neterasovaného svahu zaplněného množstvím památníků, které ještě uvidíte. Shodou okolností je to přesně v místech, kde pod helénistickým schodištěm prochází to starší, archaické.
Z jaké doby tento skromný „služební vchod“ je a kdo ho používal, to dnes nedovedeme říct. Přicházelo se tudy, nebo odcházelo?

Propyleje

Při pohledu ze schodiště dolů je mezi zrekonstruovanými sloupy Dlouhé kolonády vidět na spodní části svatyně a na safírové vody severního lindoského zálivu. Směrem nahoru se dnes žádná podívaná bohužel nekoná.

Ve starověku by vás vítala další kolonáda zvaná Propyleje, oficiální hranice posvátného prostranství. Další postup už vyžadoval provedení očistných rituálů. Severní fasáda jako by byla kratším a kompaktnějším odrazem spodní kolonády (nebo naopak: delší spodní kolonáda je o sto let mladší). Budova byla navíc plně zastřešená, takže na poslední chvíli skryla chrám a zahalila ho tak do tajemství. Pod ochranou střechy tu mohlo být vystaveno spoustu soch, pomníků, darů a nápisů. Tím nejvýznamnějším je Lindoská kronika z roku 99 př. n. l., seznam cenných darů Athéně od významných osobností minulosti a popis několika Athéniných zázračných zjevení na Lindu.

Po průchodu do vnitřní části se příchozí ocitl v dalším sloupořadí, tentokrát s půdorysem L. Řada místností po pravé ruce nejspíš sloužila k pohoštění čestných občanů a cizích diplomatů. Mezi sloupy stálo další množství nejpestřejších darů pro svatyni a uprostřed nádvoří se nacházel oltář pro oběti, centrum samotného kultu.
Propyleje jsou dnes patrné pouze půdorysem vyznačeným v moderní době na zemi.

Velké finále Lindosu – třetí terasa

V protějším rohu stála nejstarší budova komplexu, chrám bohyně Athény (cca 10 x 6 m), tady v dórském nářečí zvané Athána. Průčelí se čtveřicí dórských sloupů snad působilo trochu antiklimakticky, člověk by čekal po monumentálním přístupu něco majestátnějšího. Svatyně si ale na nic hrát nemusela.

Chrám byl její kotvou, nejstarší součástí a všechno ostatní jako by emanovalo z něj. Nepodlehněte iluzi, že chrám je odstrčený stranou, naopak, to jím prochází pomyslná osa posvátnosti. Stejně jako dnes byl viditelný už z moře a vítal místní námořníky doma. Visutost je jeho přiléhavou kvalitou – pod ním je ve skalním srázu velká jeskyně. Dnes je v ní ctěna Bohorodička Spileotissa, „jeskynní“, a archeologové tam objevili stopy po velmi starém kultu. Je chrám jeho přímým potomkem?

Střídmý exteriér chrámu, typický pro celý Rhodos, byl kompenzován zajímavým interiérem: tři vnitřní stěny lemovaly kamenné pilastry a dodnes ve zdech vidíte otvory pro konstrukci na uchycení ozdobného obložení stěn. Dveře byly bronzové a známe jména jejich donátorů. V předsíni byly vystaveny kamenné desky se seznamy Athéniných kněží, které jsou významným pramenem pro historiky. Jsou na něm i jména, se kterými jsme se setkali na pomnících.

Záleží na úhlu pohledu

Dnes chrám akropoli vévodí a máte od něj panoramatické výhledy na moře. Kvůli stojícím Propylejím byste se ocitli na ze tří stran uzavřeném nádvoří s mnohem intimnější atmosférou. Dnes chrám dominuje prostoru silněji. Dívám se z boku na turistu stojícího před chrámem a fotícího fasádu. Zrekonstruované průčelí dominuje výjevu natolik, že pohled se jeví vzájemným. Jako by si chrám z titulu své ctihodné starobylosti zároveň prohlížel turistu, což je představa velmi legrační. Nezapomeňte, jak silně určuje naše vnímání lindoské akropole rozhodnutí badatelů naznačit elevaci Dlouhé kolonády a chrámu, ale nikoli Propylejí.

Na tomto videu si podobu svatyně ve starověku můžete prohlédnou v rekonstrukci (pouze mají špatně dataci, ukazují stav z 1. stol. n. l.).

 

Tady si s 3D modelem můžete myší otáčet.

Bohyně a spol.

Athéna nebyla se svým kultem na akropoli osamocená. Společnost jí dělali Zeus Polieus ochraňující obec, kult císařského Říma a také věštecký bůh jménem Psithyros, něco jako „šeptač“. V boční zdi chrámu ještě dnes vidíte otvory pro dřevěné trámy jeho kolonády, která definitivně uzavřela areál nádvoří okolo roku 200 n. l. Znovu vztyčené sloupy rekonstrukce mají tentokrát iónskou hlavici se dvěma bočními volutami připomínajícími stočené papyrové svitky. Neodmyslitelně k nim paří i zdobnější patka.

Kolonáda jako by se opírala o chrám jak doslovně, tak z hlediska autority. Tato konstrukce byla možná jen proto, že místní ozdobili Athénin chrám sloupy jen na krátkých, průčelních stranách (jediný rhodský chrám se sloupy kontinuálně dokola byl Apollónův nad Rhodos town). Střídmost měla své výhody. Bohyně však měla pořád navrch: průčelí jejího chámu bylo vyšší a tedy dominantnější. K vyjádření hierarchie to v rámci sloupového nádvoří tvořeného Propylejemi úplně stačilo.

Po vybudování iónské kolonády byl nejspíš do přilehlé části Propylejí zabudován průchod, kterým byla obětní zvířata (hlavně jalovice) přiváděna na nádvoří k oltáři. Kráva totiž po schodech nevyleze a schodiště nebylo vybavené rampou (případ akropole v Athénách), takže zvířata musela být vedena po svahu okolo komplexu. Mějte tento praktický účel na paměti, až budete uvažovat, proč nebyl na terasy a schodiště změněn celý vrchol akropole a proč tam zůstal vůbec nějaký svah.

Přispějte bohům

Před chrámem a věšteckou kolonádou si prohlédněte kamenné bloky s vyhloubenými prohlubněmi. Tyto nádoby se shora překryly víkem s otvorem a sloužily jako kasičky pro výběr mincí od poutníků. Podle jednoho z nápisů Psithyros považoval za důstojnou částku převyšující jednu drachmu.

Pod ochranou svatého Pavla

Když chrám obejdete, budete mít z hradeb krásný výhled na jižní lindoský přístav v podobě krásné skalnaté zátoky chráněné před větrem a vlnami. Potápění je tu prý díky skalnatému dnu velmi hezké. Určitě se jedná o jedno z nejbezpečnějších přístavišť ve Středomoří. Zátoka nese jméno apoštola Pavla, který se prý vylodil právě tady.

Malá kaple Agios Pavlos u zálivu je moderní, ale díky krásné scenérii velmi populární pro svatební obřady.
Svatopavelský záliv je jednou z nejinstargramovanějších krajin Řecka. Jako by portrét se zátokou hluboko dole za zády byl povinností kohokoli, kdo Lindos navštíví. Většina záběrů je komponována od zídky před chrámem (někteří se dokonce nebojácně postaví na hraně zídky nad stometrovým srázem), chrám je však marginalizován někde v rohu ve prospěch modrého svatopavelského oka. Jako by Athéna vlastně jen zacláněla.

Ještě modřejší ultramarín

Návštěvníci zbožňují barvu moře pod Lindosem. Při pohledu zpět skrz sloupy Dlouhé kolonády, na otevřené moře přes zídku i do zálivu Svatého Pavla, pokaždé je odstín trochu jiný a všechny jsou líbezné. Hluboké moře jihovýchodně od Lindosu má nepopsatelně intenzivní odstín čistého lapisu. To proto, že hned u pobřeží se tu mořské dno potápí do větší hloubky než kdekoli jinde v egejské oblasti (prohlédněte si mořské dno na mapách Google). Výška vodního sloupce ve spojení s tím správným úhlem dopadu slunečních paprsků má na svědomí velmi sytý odstín modré, který podvědomě vnímáme jako unikátní.

Starověké divadlo pod akropolí

Ve svahu pod sebou, kousek od parkoviště můžete jen sotva rozeznat řady kamenů, které zbyly z místního divadelního hlediště ze 4. stol. př. n. l. Je tedy starší než většina komplexu na akropoli. Asi dvěma tisícům diváků nabízelo výhled na tyrkysový Svatopavelský záliv. Představení se odehrávala při festivalu k poctě boha Dionýsa, Smintheiích. Divadlo je místní nejvýznamnější antickou památkou mimo akropoli, ukazuje však jen zlomek svého původního půvabu. Sedadla v první řadě byla poctivěji zbudovaná, někde tady sedával náš známý hrdina Hagésandros.

Kovová branka by teoreticky měla zůstávat odemčená, po sestupu z akropole si můžete divadlo prohlédnout detailně.
Jen o kousek dál jsou mezi domky základy obdélného areálu s vnitřní sloupovou kolonádou, který je prozatím označován jako Tetrostoon. Kvůli blízkosti divadla se uvažuje o jeho spojení s kultem Dionýsa.

Monumentální hrobka

Když přes hradby Lindosu vyhlédnete spíš západním směrem, zaměřte se na vršek Kampana, nad kterým stojí parkoviště s auty. Jeho skalní stěna vystupuje nad uličky, které se poslušně stáčejí podél jejího ohybu.

Zjevně lidmi opracovaná část je fasádou monumentální hrobky ze 2. stol. př. n. l. Fasáda je 22 a půl m široká a 9 m vysoká. Její tvarosloví je evidentně inspirováno divadelními scénami. V horním patře byla fasáda rytmicky členěná s pomocí polopilastrů a ustupovala poněkud, takže ponechávala místo pro chodníček a čtyři cylindrické kamenné oltáře pro kult zemřelých, jakých na ostrově uvidíte hodně např. v archeologickém muzeu.

Spodní patro zdobí dórské průčelí s polostoupy, které původně po stranách vytvářelo křídla vzbuzující iluzi dvora obehnaného sloupovím. Tady byl mezi sloupy průchod do vnitřní komory, kde byli ve výklencích vysekaných ve skále pohřbeni členové rodiny Archokrata, Athénina kněze z prominentní rodiny, který udělal významnou kariéru, jak nás informují nápisy na hned dvou podstavcích darů, které věnoval svatyni.

Významnou součástí hrobky byl prostor s kamennou lavicí podél stěn, kde byly vykonávány příbuznými připomínkové rituály – rhodská specialita, kvůli které zůstávaly hrobky neuzavřené a přístupné.

Bohužel strop se v přední části zřítil a nejen oltáře popadaly na zem. Lidový název památky Frangoklesia navíc naznačuje, že hrobka byla v johanitské době změněna na kapli a stavebně upravena. Dnes není návštěvníkům přístupná, ale při pohledu z akropole si svůj majestát uchovává.

V zákulisí svatyně Lindosu

Při sestupu po skalnatém svahu zpět ke vstupu/východu se návštěvník promotává mezi nejrůznějšími kamennými fragmenty, základy, jámami a dalšími samozřejmostmi slavné archeologické lokality. Po pravé ruce si za zadní stěnou Dlouhé kolonády všimněte znovu onoho „servisního“ schodiště a úzkého chodníčku, jehož boční stěna je nahozená omítkou stále ještě uchovávající stopy barev.

Svatyně hromadila takové množství darů, že čas od času byla na jejím území vykopána jáma, kam kněží pietně uložili starší a méně významné dedikace. Během výzkumů byly takové objeveny dvě. Lindoské artefakty nenajdete v lokálním muzeu. Akropoli zkoumal dánský tým a nálezy můžete vidět v Kodani.
Je-li vám na slunci vedro, vzpomeňte na našeho známého Aglócharta, který na akropoli vysázel Athéně posvátný háj. Množství stromů muselo být spíše symbolické, jejich stín však jistě přišel návštěvníkům vhod.

Vysoká politika

Jestli máte ještě elán probírat se místními pomníky, můžete mezi nimi objevit základy exedry pro bronzové sochy, které nechala lindoská obec postavit pro Tibéria, Augustova následníka na císařském trůně, jeho syna Drusa mladšího, adoptivního syna Germanika (rodokmen julsko-klaudijské dynastie si můžete vygooglovat, i já se v něm ztrácím) a Augusta samotného. Tibérius na ostrově krátce pobyl kvůli studiu roku 20 př. n. l. a vrátil se roku 6 př. n. l. nejspíš kvůli politickým neshodám v rámci rodiny.

Nakonec musel zůstat až do roku 2 n. l., když se Augustus, po smrti svých vnuků a Agrippových synů, musel s Tibériem smířit jako s jediným možným nástupcem. Později si Tibérius nechal v italské Sperlonze upravit pobřežní jeskyni jako hodovní sál a k výzdobě si přizval rhodské umělce.

Památník ukazuje, že na akropoli byla udržovaná nějaká forma císařského kultu od samého počátku římského císařství. Rhodští občané si měli proč císaře předcházet. Ve 2. stol. př. n. l. při válce Říma s makedonským králem Perseem stranili Perseovi a římský senát si tak rozhněvali. Římané pak roku 166 př. n. l. udělili statut svobodného přístavu (daňového ráje) Délu, aby přiškrtili ekonomiku na obchodu závislého Rhodu.

Kykladsky bílá?

Nejspíš by se nenašel nikdo, kdo by se přes cimbuří nadšeně nerozhlížel po vesnici na její slavné bělostné domečky. Pověst Kyklád mimo Kyklády je jednou z hlavních turistických a instagramových devíz Lindosu. Vidět je v této podobě a bez davů turistů můžete už ve filmu High season z roku 1987 s Irini Papas sofistikovaně parodující stereotyp řecké vdovy.

Bílá omítka je na ostrovech až novinkou 20. stol. Je pravda, že původní kámen v létě může akumulovat teplo, a proto je výhodné ho zesvětlit nátěrem. Barvy byly ovšem drahé, běžně dostupné bylo vápno. Původně se do vápna přidávaly okrové jíly, které zabarvily směs do nažloutla nebo narůžověla. To díky obsahu oxidu železitého. Dodekanésy se staly součástí Řecka až po druhé světové válce a tak se jich netýkalo povinné vyvápnění obydlí kvůli epidemii cholery ve 30. letech. Mnoho místních vesnic se tak nabílení dočkalo až během vlády junty v 70. letech, kdy byla uzákoněna povinná národovecká stylizace do barev národní vlajky.

Tradiční domy námořních kapitánů

Při sestupu z akropole se přesouváme do 17. stol., kdy zažila vesnice nové období rozkvětu. Z této doby se dochovala řada tzv. kapitánských domů, krásných sídel, která si místní loďaři budovali z peněz získaných obchodem. Jako každým panským sídlům i jim se říkalo archondika. Jedno z nich dnes hostí Captain’s House Bar. Pivo (dokonce Guiness a Fix dark) tu stojí cca stejně jako v centru Rhodos town. Během občerstvování se můžete nakouknout i do interiéru domu, který funguje jako expozice.

Prohlídka kapitánského domu

Nádvoří je obehnané vysokou zdí s majestátní zaklenutou branou. Je vydlážděné oblázkovými mozaikami chochlakia, pod kterými bývá ukryta cisterna na dešťovou vodu. Hlavní dům má portál nádherně zdobený reliéfy, které kombinují vlivy všech kultur, které Lindosem prošly. Arabesky, pletence, kříže, holubice a rozety vytváří umný kamenný kaleidoskop, u každého domu trochu jiný. Přístupná je sala, přízemní hlavní obytná místnost. Její dřevěný strop podpírá široký zděný oblouk, na podlaze jsou chochlakia, stěny jsou ozdobené bohatstvím malovaných talířů. Vysoká dřevěná pódia plnila dvojí funkci: dole byl ukryt úložný prostor, nahoře bylo lůžko. Okna v horní řadě zlepšovala osvětlení a vysoký strop umožňoval horkému vzduchu vystoupat a udržoval obyvatele v chládku.

Některé domy mají i oddělenou věžovitou část na straně do ulice. Odsud, z vyvýšeného místa, mohli pánové domu sledovat moře, směr větru a své lodě.
Sympaťáci Savvas a Mike, kteří tu bar provozují, vám rádi o všem povědí a poradí i pěknou pláž v okolí podle vašich přání.
Příjemné prostředí zastíněného dvorku doplňuje pěkná stylová výzdoba. K lodím, které jste našli na akropoli, si tu můžete připočíst alespoň tři další.

Dodnes se dochovalo asi třicet těchto domů, řada z nich nabízí ubytování na dovolenou (Captain’s House – nepleťte si s barem) nebo fungují jako restaurace spojená s muzeem (Kalypso) a některé jsou nabízené na prodej. Expozici spojenou s prodejnou suvenýrů najdete třeba v Traditional Lindian House.
Povšimněte si, že vesnice leží hned u moře. Místní byli jako námořníci tak sebevědomí, že se nebáli pirátů a nestáhli své domy víc do vnitrozemí, jak to často na ostrovech bývalo (proto jsou všechny malebné Chory ve vnitrozemí a přístavy jsou novodobé).

Chrám se dvěma zvonicemi

V Lindosu najdete hned řadu malých hezkých kaplí a kostelíků, tím největším je Panagia, jejíž červenou střechu, kupoli na osmibokém tamburu a kamennou zvonici lze obdivovat i z akropole. Zasvěcena je Zesnutí Bohorodice. Pochází ze 12. stol., hned nad vchodem však uvidíte znak velmistra Pierra d’Aubusson, který ho v roce 1489 nechal zrenovovat a rozšířit.
Panagia má vlastně zvonice hned dvě. Jednu úspornou, bělostnou, která je součástí samotné budovy. Druhou monumentální, tyčící se do výše jako elegantní ozdoba z kamenné krajky.

Najdete tu celou místní historii: u vstupu a v jižní zdi kostela uvidíte starověké oltáře „zrecyklované“ pro nové použití. Podlahu tvoří tradiční chochlakia, Ignatius z Lesbu vyřezal v 17. stol. krásný ikonostas a stěny jsou zdobeny souvislými plochami maleb. Jejich autor Georgios ze Symi se tu v severním rameni transeptu hrdě podepsal a doplnil i letopočet 1779. V roce 1927 byly malby zrenovovány a z jejich barev vám budou oči přecházet. V kupoli Kristus Pantokrator, ve čtyřech pendativech evangelisté, v horní části lodi Kristův život, pod ním zástupy světců. Nad vstupními dveřmi Poslední soud – žena vystupující z úst ryby personifikuje samotné moře vydávající zpět své utonulé. Pro historiky umění a byzantology jsou námětem k debatám výjevy odpovídající 24 slokám slavného hymnu Akathistos k poctě Bohorodičky.

Tady mám pro vás novou bojovku: dokážete mezi světci najít i svatého Kryštofa se psí hlavou? Ve východokřesťanské tradici tak v postbyzantské době býval někdy zobrazován, aby se zdůraznil jeho nežidovský původ, jeho cizost a exotičnost. Symbolizoval Kristovu schopnost oslovit a spasit i ty nám nejvzdálenější a pro nás nejcizejší.

Poklady kostela Panagia

Severně je ke kostelu připojena budova bývalé kaple, která dnes hostí místní Církevní muzeum. Vystavené jsou krásné historické ikony, cenné liturgické poháry, kříže, monstrance a církevní roucha. Můžete vidět i ukázky zlatých osmanských mincí, které kolovaly po Středomoří. Všechny předměty vykazují vynikající řemeslné provedení a dosvědčují význam Lindosu v průběhu dějin, stejně jako prosperitu místních loďařských rodin. Nad vstupem si všimněte nejstarších místních maleb z roku 1674. Uprostřed nade dveřmi Bohorodička s děťátkem v ikonografickém typu Hodegétria, která rukou ukazuje na Krista a tím nám ukazuje cestu ke spasení. Nalevo od ní je neobvyklý výjev Smrt spravedlivého člověka – ležícího muže obklopují andělé, kteří mu podávají poslední přijímání a hrají nebeskou hudbu.

Díky solidní ekonomice měli místní křesťané dobrou životní úroveň. Mohli si dovolit vystavět pro své děti budovu jako základní školu. V ní dnes najdete multimediální studijní centrum muzea (novodobou školu jste míjeli při výstupu na akropoli).

Jestli nejste moc na kamenné ruiny a radši v muzeích koukáte na blyštivé klenoty ze vzácných materiálů a sníte o romantických dobrodružných cestách, jakými se do vitrín dostaly, je tohle expozice pro vás.
Virtuálně se s muzeem můžete seznámit na jeho online stránkách, kde se můžete dočíst řadu zajímavostí ze života místních kapitánů i víc informací k architektuře jejich domů. Na videu v řečtině si můžete prohlédnou cenné exponáty z expozice.

Osud ostatních místních kaplí v Lindosu

V památkově chráněné vesnici se nesmí stavět žádné nové stavby, proto hotely vznikají až za silnicí a místní obyvatelé pracující v restauracích a obchodech se suvenýry se prostě vystěhovali do sousedních vesnic jako Pefkos. Panagia tak zůstala jediným opravdu funkčním a udržovaným kostelem v Lindosu. Ostatní maličké kaple už dávno neplní funkci místa modliteb a bývají zamčené na zámek.
Nový hlavní kostel vyrostl naproti hornímu parkovišti.
Drobné bělostné kostelíky se vyplatí nepodcenit, jejich historie často sahá až do byzantských dob a zdobí je nástěnné malby ze 14. až 19. stol. Kontrast barev se strohými kamennými konstrukcemi zdí jim dodává zvláštní syrový půvab. Najdete je také stránce muzea. Námořnický charakter vesnice prozradí skutečnost, že kaple zasvěcené svatému Mikuláši se tu nachází hned dvě.

Za ulovení stojí především Agios Georgios Chostos s kupolkou poblíž kavárny Village café. Při stavbě byly použity kameny ze starších staveb – včetně bloku se starověkým nápisem ze 2. stol. př. n. l. Nástěnné malby pocházejí hned z pěti různých období. Zaujmou především Archanděl Michael a Svatý Jiří ze 17. stol. v kratičkých raménkách transeptu, dva bojovníci s draky ztělesňujícími zlo. Díky neomítnutým zdem můžete sledovat způsob vybudování zdí, oblouků a kupolky.

Všimněte si vzácné ikony se Svatým Jiřím namalované na olověném plátu. Kvůli zamčeným dveřím si ji můžete prohlédnout na fotce tady, hned vlevo. I když, pokud trávíte ve vesnici víc času a budete sympatičtí některému starousedlíkovi, můžete se zkusit velmi zdvořile optat, u které babičky by se daly najít klíče.

Vesnička na dlani

Pokud vás Lindos zblízka neoslovil, možná je na čase prohlédnout si ho s pořádným odstupem. Z cesty od hlavního parkoviště, která vede nad hlavní pláží, můžete pěšinou doputovat až k tzv. Kleobůlově hrobce na úplné špičce skalnatého poloostrova severně od vesnice. Plánek najdete tady. No a tady je trasa i nafocená pro ty, kdo nerozumí anglicky.

Trasa vás povede mimo turistický ruch, povznese vás nad každodenní shon. Poloostrov je divoký, vezměte si pevné boty, vodu a šátek na hlavu (klobouk by uletěl ve větru). Za celou cestu potkáte jen dvě místa se stínem.
Po cestě se znovu setkáte s ministrem Zigdisem, tentokrát připomínaným kamenným památníkem nad pláží. Odsud jsou krásné západy slunce, kdy zrůžoví obloha za akropolí.

V obětí vln

Teprve odsud, v širokém panoramatu, oceníte syrový půvab krajiny. Pevnost jako by byla součástí skály a vesnice se třpytí v záři slunce jako perla. V létě šedavé skály připomínají měsíční krajinu, kterou uvádí do života sytá modř mořských vln. Na jaře a v zimě tu rozkvétají drobné cibuloviny, které strohost skal zjemňují. Nizoučký porost typu garrigue tu jediný dokáže živlům trvale vzdorovat.

Poloostrov není prostý známek lidské činnosti. Stávalo tu několik větrných mlýnů, na satelitních snímcích Googlu můžete dodnes rozeznat kruhové obrysy jejich základů. Jeden se zachoval lépe a potkáte ho při své cestě zblízka. Dovnitř raději nelezte, statika už dávno není spolehlivá. Nízký kruhový útvar opodál je podle mě zbytkem mramorového mlatu na obilí.

Od mlýna už před sebou vidíte majestátní skálu se starověkou budovou. Pečlivě upravené velké kameny nenechávají na pochybách – takhle solidní zdivo je dílem antiky. Hrobka se lidově přisuzuje Kleobůlovi, místnímu rodákovi a státníkovi ze 6. stol. př. n. l. ceněnému pro moudrost a uvážlivost. Proslavil se výzvou k uměřenosti. To po něm Lawrence Durrell pojmenoval svůj domek Vila Cleobolus. Vzhledem k umístění věžovité stavby mohlo jít také o starověký maják navádějící lodě do místního zálivu. Budova mohla klidně být obojím; ve středověku se stala také kostelem.
V porovnání s vnějškem je vnitřní prostor překvapivě malý, jediná zaklenutá komůrka. Skutečným triumfem jsou výhledy odsud.

Ptačí perspektiva

Milovníci náročnějších túr si mohou troufnout na tuto trasu do kopců Marmari a Zata s výhledem na celý poloostrov. Zavede vás do údolí s obrovskými balvany, k jeskyni, na krásnou pláž Vlycha, ke skalní kapličce a na vyhlídku u baru Amfitrite.

Ideální doba návštěvy

Nejezděte sem v sezóně. Rhodos je nejslunnějším místem Evropy a Lindos má velmi mírné mikroklima. V jeho mělkých zálivech je prý možné strávit koupací dovolenou ještě v listopadu, jak mi prozradila jedna delegátka a bývalá studentka. Takže raději napodobte Skandinávce a přijeďte si sem prodloužit léto. Na akropoli se vydejte buď brzo ráno, než dorazí výletní autobusy, nebo k večeru, kdy holá skála přestane být rozpálená do běla.

text: Míša
obrázky: Míša a Laďa TYDRA
grafická úprava: Laďa TYDRA

5 3 hodnocení
Article Rating
Upozornit mě
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
1
0
Máte jinou zkušenost či aktuální info? Napište nám komentář.x