Opevnění Starého města Rhodos Town

Opevnění Starého města Rhodos Town je největším klenotem ostrova Rhodos. Má úžasně propracovaný a skvěle dochovaný systém obranné soustavy. Jeho veškeré technické vychytávky dostupné na přelomu 15. a 16. stol. z něho tvoří hrůzostrašně efektivní systém. Fanoušci středověké hradní architektury se přiblíží nirváně na dosah. Jestli máte v Rhodos Town vyrazit na jednu exkurzi, nechť je spojená s hradbami.

Italové v první pol. 20. stol. na základě politického zadání rekonstruovali městskou architekturu tak, aby vynikl její západně středověký charakter, a odstranili pozdější úpravy. Kompletní okruh hradeb tedy najdete ve stavu evokujícím přelom 15. a 16. stol., kdy se obléhání měst radikálně změnilo díky zapojení dělostřelectva. Tehdy středověké hradby byly přeměněny na moderní, schopné odolat palbě. Tato významná změna ve válečnictví a urbanistice je v Rhodos Town skvěle zdokumentována. Tím si město vysloužilo ochranu na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zapsáno bylo roku 1988.

Opevnění starého města – Hradby v průběhu historie

Už antický Rhodos se mohl pochlubit majestátním opevněním, ze kterého dnes můžete vidět jen zbytky. Ve středověku se velikost města silně zmenšila a osídlení se soustředilo na vršku u přístavu Kolona, který byl využíván k obchodu (válečné lodě kotvily v severnějším Mandraki. Byzantské hradby zahrnovaly pouze malé území nazývané Kollachio a můžete si jejich zbytky prohlédnout v ulicích Agisandru (Αγησάνδρου, Agisandrou) a Theofilisku (Θεωφιλίσκου, Theofiliskou) .

Dnešní Staré město obehnané hradbami má rozlohu 42 ha – pořád velmi málo ve srovnání s antickým, které se rozlohou téměř vyrovnalo modernímu.
Hradby opevnění Starého města si můžete vychutnat hned několika způsoby:

• můžete vyrazit na procházku parkem v příkopu přímo pod věžemi
• po části hradeb vede oficiální prohlídková trasa s úžasným výhledem na město
• přístav Kolona chrání jeho vlastní přímořská hradba
• okolo města vede po vnější straně příkopu park, odkud se nabízí výhledy na brány a věže v celé jejich velikosti, pěkně z očí do očí.

Brány středověké i novodobé

Počet bran v Opevnění Starého města se v průběhu historie měnil: přibývaly i ubývaly. Italové nechali otevřít tři nové brány. Brána Svobody (Liberty gate, Πύλη Ελευθερίας) umožňuje tok automobilové dopravy k přístavu Kolona ze severu spolu s Branou Arsenálu, Brána Bohorodičky (Panayia gate, Virgin Mary gate, Πύλητις Παναγίας) propojuje jižní část centra s přístavem Kolona a Brána Akandia (Acandia gate, Πύλητης Ακαντιάς) přivádí na jihu auta do Starého města a umožňuje cestu k nákladnímu přístavu Akandia a k maríně.

Obrana severní části přístavu Kolona

Také Svatopavelská brána (Saint Paul’s Gate, ΠύλητουΑγίουΠαύλου) musela být rozsáhle rekonstruována v 50. letech. Jako součást Opevnění Starého města pochází sice ze druhé pol. 15. stol., utrpěla ale velké škody při druhoválečném bombardování. Měla za úkol kontrolovat provoz mezi přístavy Mandraki a Kolona a společně s dalšími opevněními chránit přístavy před útoky. Ze severu jí sekundovala Svatomikulášská pevnost (Saint Nicolaos Fortress,ΦρούριοΑγίουΝικολάου), z opačné strany přístavu Kolona Francouzská věž (French tower, ΠύργοςΓαλλίας). Její původní podobu můžete obdivovat ZDE

Brána je součástí rozsáhlého bastionu, který navazuje na hradbu severní části přístavu, tzv. Naillakova mola. Velmistr Philibert de Naillac nechal na jeho špičce zbudovat věž. Naillakova věž (Tower of Naillac, ΠύργοςτουΝαιγιάκ) z poč. 15. stol. ještě nepočítala s ostřelováním děly při obléhání. Měla čtvercový půdorys s cimbuřím nahoře, byla 46 m vysoká a zároveň sloužila jako maják a hlídkové stanoviště. V 19. stol. byla poškozena zemětřesením a osmanské úřady ji nechaly strhnout. V létě 2021 nebylo molo přístupné.

Brána svatého Pavla má jméno podle reliéfu světce na věži s okrouhlým půdorysem, okolo které se bastion obtáčí. Včetně úzkého vnitřního příkopu k ochraně věže, pokud by samotná brána padla do rukou nepřítele (oceňte pečlivost plánování). Finální úpravy má na svědomí velmistr Pierre d’Aubusson, který nechal masivně posílit velkou část hradeb Opevnění Starého města. Brány jsou vlastně dvě, jedna z venku a druhá zevnitř bastionu. Vnější brána mi neodbytně připomíná legrační obličej s otevřenými ústy. Svislé rýhy ve zdivu sloužily ke spouštění řetězového padacího mostu. Na schodech k cimbuří brány je velmi oblíbené místo k fotografování se s přáteli. Z místních hradeb jsou hezké výhledy na Mandraki a Niochori.

Hradby a moře: procházka okolo přístavu

Hned po průchodu Svatopavelskou branou minete Bránu Arzenálu (Arsenal gate, Tarsanas gate, Πύλη Τ‘αρσανά) pojmenovanou prozaicky podle nejbližší budovy v okolí. Nechal ji vybudovat ve 14. stol. velmistr Juan Fernandez de Heredia a může vám být nápadná absencí silných opevňovacích prvků. Nepotřebovala je, nábřeží bylo tak úzké, že působnost velké armády s obléhacími stroji a děly tu byla vyloučená. Kvůli automobilové dopravě ji Italové rozšířili.

Stále středověce úzká je Arnaldova brána (Arnaldo gate, Πύλη Αρνάλδου). Nejdete ji snadno podle chrámu Bohorodičky vyčnívajícího hned vedle nad cimbuřím a projdete tudy ve stopách nemocných poutníků k budově nemocnice, která dnes hostí Archeologické muzeum. Podle dokumentu z roku 1391 tudy přicházeli do města johanitští novicové. Hradba je tu zdvojená a jedna z věží se dochovala dodnes. Brána pochází ze 14. stol., kdy dlouhá řada velmistrů pocházela z Provence. Brána proto dodnes svým prostým stylem odkazuje k provensálské inspiraci, např. v městečku Banon. Hranatý půdorys věže dodnes prozrazuje její stáří ještě z dob Opevnění Starého města před používáním dělostřelectva při obléhání (kdy se půdorysy věží zaokrouhlily).

Uvnitř věže je kaple Agios Georgios a vnější zdi si ji erbem „podepsali“ velmistr Juan Fernández de Heredia a jeho pravá ruka Pierre de Culant. Velmistr Giovanni Batista Orsini bránu rozšířil a přidal svůj erb v 15. stol.
V nedaleké věži/bastionu najdete sesterskou expozici Muzea starověké technologie Kotsana.

Johanitská vizitka v Opevnění Starého města

To už naší pozornost ovládá Její veličenstvo Mořská brána (Marine gate, Θαλασσινήπύλη), která stojí v přímém sousedství. Mohutná brána se dvěma věžemi okrouhlého půdorysu (který dobře odolává palbě z děl), se zaklenutým průchodem a typicky johanitskou siluetou cimbuří od roku 1478 vévodí přístavu a je bezpochyby nejatraktivnějším prvkem místních hradeb. Je jedním ze symbolů celého ostrova.

Až budete stát přímo před průchodem, podívejte se nahoru směrem k cimbuří. Uvidíte, že je s pomocí zděných krakorců (podpěr) o krok odstavené od hradby, takže vzniklou mezerou svítí slunce. Tomuto obranému prvku se říká machikula a umožňoval obráncům atakovat i nepřítele, který se dostal k patě zdi, kde má typické cimbuří slepý úhel. Českou obdobou bylo ze dřeva konstruované podsebití. Svou o 200 let starší obdobu mají věže u hradu ve Villeneuve les Avignon ve Francii. Reliéf nad vstupem zobrazuje Pannu Marii mezi svatým Petrem a Janem Křtitelem, patronem řádu.

Stavitel brány, velmistr Pierre d’Aubusson, se ovšem nepřítele z této strany nemusel bát – přístav chránily věže Francouzská, Mikulášská a Naillakova, jeho hradby mohly být slabší. Tady předkládali Johanité vizitku všem návštěvníkům – tohle je naše Opevnění Starého města. Vzkaz mezi řádky zněl: nezahrávejte si s námi.

Atmosféra přístavu

U Mořské brány, kterou do města oficiálně vstupovali návštěvníci, kteří připluli na lodi, obvykle potkáte spoustu zaparkovaných skútrů a Vesp a taky automobilů naskládaných na každém volném místě podél hradeb bez ohledu na zákaz parkování. Veliké stálezelené stromy jsou podle mě Ficus benjamina, v našich končinách oblíbená pokojovka, tady v téměř tropickém klimatu utržená ze řetězu. Zrenovované nábřeží nabízí místo pro vycházky a posezení s výhledem na moře. Místní prodavač ovoce má v září prvotřídní čerstvé fíky za dobrou cenu.

Najdete tu i úzký pruh písku, který není oficiálně označený jako pláž, ale pokud jste ubytovaní přímo v historickém centru, je tohle váš nejbližší přístup do moře. Poměrně rušná okolní atmosféra stejně většinu lidí odrazuje, takže nával tu nehrozí. Výhled na hradby okolo tvoří ovšem exkluzivní atmosféru.
Do Kolony přijíždí trajekty a kruaziéry s turisty, kteří každodenně zaplavují nábřeží a nakupují z lodí mušle, mořské houby, lapače snů a sopečné nisyroské pemzy. Ceny u stánků tomu odpovídají, jděte nakupovat jinam.

Brána Bohorodičky

Širokou bránu nechali otevřít Italové s úmyslem přivést tudy do města automobily. Jenže hned v sousedství brány byl objeven významný gotický městský kostel Bohorodičky Ve Městě (Panagia tou Bourgou) a na auta tedy nebylo ani pomyšlení. Ulice napříč židovskou čtvrtí zůstala chodníčkem pro pěší.

Dobře utajená Brána svaté Kateřiny

Řada návštěvníků si nevšimne skromné jednoprůchodové historické Brány svaté Kateřiny v jihovýchodním cípku města. Najdete ji naproti molu s Francouzskou věží, u kterého přistávají velké kruaziéry. Schovaná je navíc za řadou historických skladišť. Jakoby se jen nesměle vtísnila do růžku hradby, ale nenechte se ukolébat, i nad ní se ježí hřebínek machikuly a věž pro posádku.

Na některých stránkách autoři označují Mořskou bránu jménem Brána svaté Kateřiny, snad si pletou reliéf Panny Marie s vyobrazením světice. Oficiální plánek města, který dostanete v informační kanceláři, však situuje Bránu svaté Kateřiny právě do růžku města, naproti molu pro kruaziéry alias Molu větrných mlýnů. K nim se obyvatelé města dostávali právě touto branou.

Procházka příkopem: fascinující pohled z myší perspektivy

Na procházku do příkopu okolo vnitrozemské strany pevnosti můžete přijít ze dvou stran: ze severu od Nové agory a obchůdků pod hradbami, nebo z jihu od brány Akandia. Trasa má asi 2,5 km a je přístupná zdarma v kteroukoli část dne.
Pár stromů a alej palem jsou tu sice vysázeny, ale sazeničky moc stínu neposkytnou. Čas na pochod proto volte s rozmyslem kvůli pražícímu slunci, vezměte si lahev vody a dobré sandály.

Fajnšmekři doporučují vycházku za svitu letního úplňku, kdy Palác s nočním nasvícením a hradby zalité stříbřitým svitem luny získají zvlášť romantické kouzlo.

Úseky hradeb hájené jednotlivými jazykovými skupinami

Johanité se tradičně dělili do skupin podle jazyků, kterými mluvili. To usnadňovalo velení v jinak multilingvním prostředí, kdy bylo zásadní, aby byly rozkazy srozumitelné a ihned vykonatelné bez přestávky pro překlad.

Roku 1465 velmistr Piero Raimondo Zacosta dostal skvělý nápad rozdělit obvod Opevnění Starého města na sekce, které budou standardně hájit určené jazykové skupiny. Vojáci tak při vyhlášení poplachu mohli rychlostí blesku být přesně na stanovištích, kde byli zapotřebí. Podobný systém byl používán později i na Maltě.

Hradby v přístavu Kolona hájili Kastilci a Portugalci.

První osmanský útok na Opevnění Starého města

Hradební úsek na východě, směrem k nákladnímu přístavu Akandia, hájili Italové. Bylo to ještě v jejich části v místech dnešního del Carrettova bastionu, kde se poprvé pokusila osmanská armáda prolomit hradby a získat Rhodos. V létě roku 1480 poslal svá vojska samotný Mehmed II. Dobyvatel proslavený získáním Konstantinopole. Velmistrem byl tehdy respektu hodný Pierre d’Aubusson, kterému na pomoc z Francie přispěchal starší bratr Antoine, dědic rodového panství a titulu, který se proslavil jako voják ve službách francouzských králů – všichni velmistři měli společné to, že šlo o vojensky nadané mladší syny z aristokratických rodin.

Osmanské oddíly vedl muž zvaný Mesih paša, konvertovaný synovec posledního byzantského císaře Konstantina XI. Palaiologa a velitel osmanského loďstva. Později za Bayezida II. to šikovný diplomat Mesih paša dotáhl až na velkovezíra. Byzantské mocenské špičky se evidentně dobře aklimatizovaly v osmanské hierarchhii: podle knihy The sultan of vezirsjen z Mehmedových sedmi postupně se vystřídavších velkovezírů byli čtyři křesťanští konvertité.

Když Johanité pochopili, že janičáři soustředí svůj útok do těchto míst, vykopali s pomocí civilistů uvnitř hradby nový příkop a za ním postavili druhou hradbu, takže po osmanském průlomu byli janičáři tam, kde na začátku. Když během zuřivé červencové bitvy prolomili i druhou hradbu, během následujícího tříhodinového boje, kdy Johanity vedl zuřící několikanásobně raněný d’Aubusson, bylo za cenu obrovského úsilí několik tisíc janičářů doslova rozsekáno. Vyčerpaný zbytek armády rychle ustoupil a Johanité se zmocnili bohaté kořisti z osmanského tábora, včetně říšské zástavy. Naprostý triumf obdivovala celá Evropa.

Rok po útoku janičářů na Opevnění Starého města

Rok následující přinesl dvě klíčové události. Zemětřesení poškodilo zbylé hradby ještě víc. Zároveň však zemřel Mehmed II. a tak získali Johanité čas vyřešit situaci svým typickým způsobem: hradby postavili znovu a lépe včetně těch nejnovějších vychytávek, které nejmodernější dobová technologie dovolovala. Špičkoví experti své doby je pomáhali plánovat: Matteo Gioeni, Basilio della Scuola, Gerolamo Bartolucci a Gabriele Tadino da Martinengo.

Hned několik členů řádu, Jacques Fontanus, Thomas Guichard a Guillaume de Carousin, sepsalo své verze příběhu o obléhání a vykreslilo rytíře jako vzory hrdinství. Spisy byly vydány díky knihtisku. Johanité využili i tuto zcela nevojenskou novinku ke zlepšení svého PR mezi evropskými panovníky. Zoufale potřebovali peníze.

Italská sekce hradeb

V rámci modernizace opevnění jihovýchodní, jižní a jihozápadní části města byly vybudovány tzv. terre-plein, pásy hradeb předsunuté před hradbu hlavní, které ji chránily před zasažením dělovými koulemi. Jejich vnější lem byl opatřen parapetem a vrchní plocha jím chráněná byla dost široká pro děla. V případě potřeby se osádka mohla stáhnout do samotného města.

Italská část terre-plein byla rozdělena na tři úseky kvůli výstavbě Akandijské brány a k ní vedoucích silnic roku 1935. Na nezasvěceného návštěvníka tak působí okolí moderní brány nepřehledným a matoucím dojmem. Právě tady ale vstupujeme do příkopu.

Bastion del Carretta

Johanité a Osmané zahájili závody ve zbrojení a čas odtikával k novému epickému střetu dvou titánů. Přesně v místě průlomu z roku 1480 nechal velmistr Fabrizio del Carretto vybudovat okolo okrouhlé věže z 15. stol. masivní bastion s půlkruhovým půdorysem, tzv. rondelového typu, přiléhající širokou stranou přímo k hradbě. Průměr stavby 15 m poskytoval dost prostoru pro umístění děl. Cimbuří v horním patře je upravené, aby umožňovalo co nejširší palebné úhly podél hradeb. Další střílny pro děla jsou v přízemní části pro případ, že by nepřátelští vojáci vstoupili do příkopu. Stavbu dokončenou roku 1515 nejspíš projektoval Basilio della Scuola. Tím bylo významně posíleno Opevnění Starého města.

Provensálská sekce hradeb a letní divadlo

Už jste asi z mapy zjistili, že Francie, Auvergne a Provence měly vlastní jazykové kluby a úseky hradeb, podobně jako Kastilie a Aragon. Inu zrod moderních států byl ještě hudbou budoucnosti. Provencálskou část hradeb lemuje poklidný krásný park s letní scénou místního divadla. Jeviště přímo pod hradbami je vetknuto mezi dvě věže obehnané bastiony odpovídajících půdorysů. Pravá hranatá je z 15. stol. vybudovaná za Antonia Fluviana a věže obdobného typu byste našli v městských hradbách města Avignon a v italském Monterrigioni. Levá cylindrická má půdorys okrouhlý – Johanité zkoušeli různé technologie.

Odsud dobře vidíte, že hradba je vlastně dvojitá. Přední nižší části se říká faussebraye a pod názvem proteichisma byla oblíbeným prvkem i u byzantských fortifikací. Její nejslavnější verzi můžete dodnes obdivovat u Theodósiových hradeb Konstantinopole.

Řada dělových koulí je u divadla do zdi zazděná pro ozdobu, můžete ale vidět i ty autenticky zaryté do hradby po výstřelu z děla.

Svatojánská brána v Opevnění Starého města

To už máte před očima jeden z nejvýraznějších bodů prohlídky, Svatojánskou bránu pojmenovanou pro patronovi řádu svatém Janovi Křtiteli. Nad samotnou vnitřní bránou stojí věž, před ní je trojúhelníkový vnitřní bastion a okolo něj se obtáčí vnější bastion, na který pak dál příkopem navazuje další terre-plein, tentokrát anglický. Pokud se mezi bastiony chcete dostat, budete to všechno muset ze západu obejít, protože od východu je zeď souvislá.

Odsud vedla důležitá cesta směrem k dnešní vesnici Koskinu a na jižní pobřeží ke hradům v Archangelosu, Feraklosu, Lindosu a Asklipiu. Opevnění významné brány tak postupně vylepšovali velmistři Antonio Fluvian, Jacques de Milly a Pedro Raimundo Zacosta. Finální smrtonosnou úpravu jí dal opět Pierre d’Aubusson, jehož erb najdete na vnější straně. Ten nad prostředním průchodem je asi de Millyho.

Nákres celé obranné soustavy vidíte TADY a na začátku videa TADY. U žádného ze tří průchodů zdí jsem si nevšimla stop po řetězech padacího mostu, to však může být výsledek práce italských „restaurátorů“. Každá z bran byla vybavena dvěma pobitými dřevěnými dveřmi, místy jsou ještě vidět prohlubně pro ložiska pantů. Všimněte si, že první průchod má zahnutou trasu, to aby se dovnitř nedalo pronést masivní beranidlo.

Na čelní straně Svatojánské brány si můžete všimnout prázdného rámu pro nápis. Po zisku ostrova roku 1912 tam pamětní desku umístili Italové. Po připojení ostrova k Řecku byla z pochopitelných důvodů odstraněna. Jen o kousek dál je však ve zdi zvěčněné jméno stavitelského mistra Manuela Kuntise, který si hrdě podepsal nové hradby dokončené roku 1457 během de Millyho úprav.

Vstup Svatojánskou branou

Pokud obcházíte staré centrum parkem na protější straně příkopu, můžete branou směle vstoupit do města. Ovšem jste-li nepřítelem Johanitů, se zlou se potážete.

Po mostě, jehož poslední část byla nejspíš dřevěná a obránci ji mohli zbořit, se blížíte k prvnímu oblouku a obránci vás zasypávají palbou z horní plošiny bastionu. Následuje kryté esíčko a v následující otevřené části palba ze všech stran: zleva z vnějšího bastionu, kterým jste právě prošli, zprava z vnitřního trojúhelného bastionu a čelně z hlavní hradby. Prudký obrat vpravo a další můstek, který byl v kameni vybudován nejspíš až Italy. Vyrazit bránu ve druhém oblouku a procházíte spojenou palbou z trojúhelného bastionu vpravo a z věže vlevo – v jejím spodním patře si všimněte Kaple svatého Jana. Zahněte vlevo okolo rohu věže a po pár krocích jste v dostřelu hlavní hradby. Poslední zaklenutý průchod – pokud jste ještě naživu, po pravé ruce si všimněte nenápadného kostelíka Svatého Jana z 15. stol. a schodů, po kterých se sestupuje z procházky po vršku hradeb.

Anglická sekce Opevnění Starého města

Následující úsek hradeb nesl největší zátěž během obléhání 1522, kdy se na nejopevněnější město křesťanského světa zaměřil mladý Sulejman Zákonodárce, čerstvý sultán a úspěšný dobyvatel Bělehradu. O dramatických událostech vás skvěle zpraví jeden z nejlepších vypravěčů 20. stol. Lawrence Durrell ve své knize Setkání s mořskou Venuší (dodnes můj nejoblíbenější cestopis o Řecku). Kvůli skvěle opevněným Branám sv. Jana a D’Amboise se sultán rozhodl zaměřit na hradby a poslal pod zem sapéry, kteří měli za úkol hradby podkopat a vyhodit do vzduchu. Krytí jim poskytovalo intenzivní bombardování z děl na projektily o váze 250 kg. V tady pustém příkopu můžete vidět kamenné koule z obléhání a u pat zdí i rozkopané skalní podloží, dílo osmanských kopáčů

Přítomný inženýr císaře Maxmiliána II. Basilio della Scuola vymyslel zařízení se zvonečky, které detekovalo záchvěvy půdy a Johanité několik podkopů zaplavili vodou. Až poslední dva ovšem pobořily 12 m hradby a osmanské vojáky z průlomu vytlačil soustředěný útok Angličanů vedených Nicolasem Husseyem s podporou německých a velmistrových jednotek. Podkopy si dodnes můžete prohlédnout, ale opatrně, našli jsme v jednom i škorpióna, naštěstí mrtvého.

Rozšiřování města v 15. stol.

V průběhu 14. stol. Johanité původní byzantské hradby vylepšili jen na straně přístavu. V 15. stol. ale rostoucí město přimělo velmistra Antonia Fluviana vytyčit novou hranici obrany okolo jižních čtvrtí a tak vnikl ve 30. letech dnešní půdorys hradebního okruhu. Jeho nástupce Jean de Lastic provedl většinu realizace, kterou dokončil Jacques de Milly.

Příkop byl zvětšen na 20 m hloubky a přes 30 m šířky, se svislým vyzděním po obou bocích. Byl vždy udržován suchý – sem do kopce přivést mořskou vodu by bylo příliš náročné. Johanité ho raději využili jako smrtící past pro kohokoliv, kdo by se tudy pokoušel do města proniknout.

Na konci anglického terre-plein se vyplatí nahlédnout za něj i na hlavní hradbu, protože tady se uchovala celá sada původních věží s hranatým půdorysem z 15. stol., které mají jihofrancouzské vzory. Věž nejblíž k vám se tyčí nad vnitřním průchodem Brány svatého Athanásia. Všimněte si machikuly.

Kostel San Francisco d‘Assisi

Ze strany parku budete přicházet okolo Kostela svatého Františka, který využívají místní římští katolíci. Nedělní mše se slouží řecky, ale nabízí tu brožurky ve 12 různých jazycích s textem liturgie. Oficiálně ho spravuje místní františkánský klášter. Kostelík se skvělou akustikou a varhanami, kde se pořádají i koncerty klasické hudby, byl ve 30. letech vybudován podle plánů Armanda Bernabitiho z kamene od vesnice Koskinu.Fasádu se třemi prostými oblouky můžete vnímat jako fašisticky racionalistickou, nebo elegantně artdekovou, podle politického úhlu pohledu. Od Bernabitiho máme další budovy na Dodekanésách, ale v Itálii jeho stopa mizí až do jeho smrti roku 1970.
Poblíž stojí i moderní památník obětem řecko-italské války.

Vstup Bránou svatého Athanasia

Po mostě, jehož poslední dřevěná část se dala snadno zničit, přicházíte k prvnímu jednoduše zaklenutému průchodu s erbem velmistra Jeana de Lastic v horním růžku. Všimněte si, že celá pravá část konstrukce bastionu má střílny obrácené na můstek a do příkopu. Při průchodu zdmi na vás střílí zleva shora osádka bastionu – po levé ruce míjíte přístupovou branku s mříží. To už jste v dostřelu osádky hlavní hradby nad druhým průchodem a po levé ruce se nad vámi tyčí Věž Bohorodičky s okrouhlým půdorysem. Můstek pod vašima nohama může opět být obránci zapálen.
Následuje prudký obrat doprava, kterým beranidlo neprotáhnete, a teď už jdete po faussebraye, přední, nižší části samotné hradby. Před vámi je hranatá Věž svatého Athanasia a z machikuly na vás obránci házejí kameny a lijí horký olej. Propotácíte se posledním zákrutem cesty, vyrazíte další zabedněné dveře a stojíte v jihozápadním rohu města a po pravé ruce máte eponymní kostelík z 15. stol.

To vše nepřišlo dostatečné Pierru d’Aubussonovi, který roku 1501 nechal bánu pro jistotu zazdít.
Turecký folklór tvrdí, že Sulejman nechal bránu otevřít, aby mohl projít do města. Vzápětí byla znovu zazděna, aby tudy už nikdo další vstoupit nemohl. Brána byla otevřena přesně 400 let poté a dnes tudy mohou návštěvníci i místní procházet dle libosti. Při cestě si můžete prohlédnout celou galerii velmistrovských erbů: Fluvian, de Lastic, de Milly, Orsini, d’Aubusson a del Carretto.

Památka na obležení 1522

Ve svém cestopise The Islands of the Aegean Henry Fanshawe Tozer popisuje podobnou procházku okolo hradeb, jakou absolvujeme i my. Naproti Bráně svatého Athanasia zmiňuje muslimský hřbitov, kde jsou uložení padlí Sulejmanovi vojáci.

Aragonská sekce hradeb Opevnění Starého města

Na Aragonském úseku se naposledy setkáme s terre-plein. Sem se přesunul osmanský útok po několika měsících neúspěšného a vyčerpávajícího obléhání. Lidové pověsti hovoří o zrádci, který sultánovi odhalil slabší místo hradeb z osobní zášti vůči velmistrovi Philippu Villiers de l’Isle Adam. Mezi obleženými rytíři samozřejmě panovala paranoia a mezi odsouzenými za domnělé zrady byl i kancléř Andrea d’Amaral, který se k zradě nepřiznal ani při mučení.

Velitel Mehmed paša se celý den pokoušel pokořit hradby a Španělská věž s bastionem dvakrát změnila vlastníka. Nacházíme se sice v 16. stol., ale Johanité používali fasované části starší výzbroje, takže si představujte bojovníky asi takto – tady váží výstroj 37 kg, nebo takto. Osmanští důstojníci by vypadali takhle…

Nespokojený Sulejman Mehmeda pašu večer nenechal popravit jen díky přímluvě dalších velitelů a do nového útoku poslal Ahmeda pašu. Obě frustrované strany zkoušely vyjednávat. Nejprve se sultán urazil a nechal obnovit dělostřelbu. Nakonec se velmistrem, žádajícím větší záruky pro civilní obyvatele, nechal obměkčit a jím nabídnutá dohoda byla velkorysá. V domluvené době členové řádu i civilisté, kteří si to přejí, budou na osmanských lodích odvezeni na Benátčany ovládanou Krétu. Johanité si podrží zbraně i čest, Rhodos nebude vyrabován a na několik let bude osvobozen od daní.

Johanité opustili město ve slavnostním průvodu s bubny, vlajícími prapory, ostatky svatých a s ikonou Bohorodičky Filerimské. Poslední odešli z města velmistr a arcibiskup.
Na vnější straně terre-plein si všimněte obnovené části s nápisem v arabském písmu: že by si i Osmané podepisovali svou stavitelskou práci?

Co bylo dál…

Johanité mezi lety 1522 a 1530 vystřídali několik sídel. Shodou okolností se jeden z nich v té době stal papežem jako Clemens VII., ale je otázka, zda se mu silný mocný řád hodil do jeho vlastních politických karet.

Nakonec to byl císař Karel V. v pravomoci sicilského krále, který Johanitům udělil v léno ostrov Malta. Nechal si za to platit symbolickou daň jednoho cvičeného sokola ročně. Clemens VII. stvrdil převod bullou. Špitálníci vyřeší situaci po johanitsku: na novém místě se opevní znovu a lépe. Nepostaví pevnost jednu, ale hned tři.

Sulejman bude své šlechetnosti litovat a roku 1565 oblehne Johanity znovu. Tentokrát dorazí evropské posily a sultán odtáhne s nepořízenou.

Úsek Auverne

Dostali jsme se na západní stranu města a příkop znovu začíná připomínat park. Rostlá skálu tady osekali z důvodu prohloubení příkopu. Potkáváme poslední věž čtverhranného půdorysu, to už nás ale mrazí v zádech při pohledu na nejmocnější bastion celého hradebního systému.

Svatojiřský bastion a německá sekce hradeb Opevnění Starého města

Původně tu vlastně byla brána, které dal jméno sousední kostel. Pierre d’Aubusson se ale rozhodl zabezpečit tuto stranu hradeb silným dělostřeleckým postem a tak začal okolo brány růst bastion, jehož patronem měl být svatý Jiří. Johanité k rytířskému světci chovali sympatie, byť patronem jejich řádu byl svatý Jan Křtitel.

Naprostou většinu práce na hradbách, v příkopu a na dalších hradech odvedli otroci. Johanité z důvodu nedostatku pracovních sil přestali popravovat muslimské válečné zajatce (muslimové křesťany žít nechávali) a začali je používat k veslování na lodích a k budování hradů.

Příkop musel být kvůli rozloze bastionu rozšířen. Už jen obejít ho za jasného dne zabere čas. Co teprve, když ze střílen hledí nabitá děla. Všimněte si typicky johanitského cimbuří ve tvaru vlaštovčího ocasu.Na stěně bastionu vonícího novotou se stihl svým erbem zvěčnit i Philip Villiers de l’Isle Adam, který byl velmistrem na Rhodosu pouhý rok. Johanité se nepřestali snažit až do konce.

Na osekané skále za bastionem je sotva poznat kruhový obrys půdorysu Věže archanděla Michaela. Vedle Bastionu svatého Jiří ztratila svůj význam a posloužila jako kamenolom.

Tam, kde končí faussebraye, se ve zdi nachází nenápadný zaklenutý průchod, kudy mohou návštěvníci přicházet a odcházet. Vyvede vás v centru, do ulice Orfeos, ale bylo by škoda propásnout závěrečné zlaté hřeby naší procházky.

Mamlúcké obléhání Opevnění Starého města v r. 1444

Mamlúčtí vládci Egypta podnikli útoky na Rhodos v letech 1440, 1444, 1457 a 1496. Johanité se je mnohdy snažili využít proti společným osmanským nepřátelům, ale mamlúkové si zároveň nenechali ujít jakoukoli příležitost k územnímu zisku. Vojevůdce Aynal Gecut přivedl vojáky k přístavu Mandraki a k ne moc silné Bráně svatého Antonína na severozápadě města. Velmistr Jean de Lastic dokázal hrozbu odvrátit, ale jeho nástupci si zůstali vědomi slabosti hradeb v těchto místech. Typicky po johanitsku vybudovali opevnění znovu a lépe.

Vstup bránou d‘Amboise

Prostor přímo pod palácem nechal velmistr Pierre d’Aubusson opevnit hrůzostrašným způsobem. Před původní branou nechal zbudovat zcela nový úsek mohutných hradeb s novou přední branou opatřenou dvěma obrovskými okrouhlými bastiony. Tudy přichází do centra většina návštěvníků.

Cesta začíná idylicky v parku. Až vstoupíte na můstek, všimněte si mezi obřími bastiony svislých zářezů ve zdi, kde byl uchycen řetěz pro padací most. Zaklenutý průchod hradbou opisuje ostré esíčko a těsně před druhým průchodem se obráncům skrytým za cimbuřím otevírá volná palba přímo na vás. Pokud vyrazíte druhou bránu, čeká vás po dalším odkrytém můstku cesta k hranatému průchodu třetímu. Teď se ocitáte v křížové palbě. Pak stanete pod opevněnými věžemi paláce, čeká vás prudký obrat vpravo a v dešti letících střel směřujete k původní Bráně svatého Antonína. Dokážete-li se dobře krýt, vzhlédněte k jeho vyobrazení z rudého kamene nad průchodem. Nezapomeňte si vlevo prohlédnout krásnou Dělovou bránu, která hájí cestu z paláce na hradby. Vpravo ústí moderní cestička vedoucí do příkopu.

Komplex d’Aubussonovy brány je 200 m dlouhou továrnou na smrt. Ani se nedivím, že se tudy žádná cizí armáda už nikdy o útok nepokusila. Turecky se jí pro klikatost cesty říkalo Eğri Kapɩ, něco jako zakřivený průchod.

Komplex brány dokončený roku 1512 nese jméno velmistra Emeryho d’Amboise. Jeho mladší bratr George byl kardinálem a ministrem krále Ludvíka XII. Když přišla zpráva o Emeryho zvolení velmistrem, dojatý francouzský král mu daroval fragment Pravého kříže a meč Ludvíka IX. Svatého.

Francouzský úsek a průchod pod věžemi paláce

Dosáhli jsme velkolepého finále naší cesty. Ve stínu stromů obcházíme severozápadní bastion zvaný Olivový. Musíte zaklonit hlavu, abyste si prohlédli fotogenickou vysoko se tyčící Pagnakovu věž se štíhlým cylindrickým tělem ověnčeným cimbuřím. Nad příkrými zdmi příkopu se vypínají k modré obloze věže velmistrovského paláce. Vzbuzují v člověku pocit nicotnosti. Vkusné moderní branky umožňují v příkopu servisní práce. Slepé pohledy svislých střílen nás vyprovázejí, když obcházíme poslední skupiny a řady dělových koulí. Pod přísně se tvářící Svatopetrskou věží, samozřejmě s bastionem, zaklenutým průchodem opouštíme příkop a mezi stánky vyjdeme na stanoviště taxíků naproti Nové Agoře.

Pokud se v dohledné době na dovolenou na Rhodos nedostanete, můžete vzít za vděk videem, které vás virtuálně branami provede.

Pohled z ptačí perspektivy: procházka po hradbách

Část hradeb je přístupná pro návštěvníky a poskytuje nádherné rozhledy po střechách Starého města, směrem k přístavům a na Akropoli. Trasa je přístupná mezi 11 a 15 hodinou – vezměte láhev s vodou a na hlavu si uvažte šátek, klobouk by odnesl vítr. Vstupné je 3 € (pro jistotu si v turistických informacích, nebo tady ověřte údaje). Procházka má asi 2,5 km. Vstup je u Dělové brány v Paláci velmistrů, dolů sestoupíte u Brány Svatého Jana.

V první části si budete užívat pohledy na Palác velmistrů, hodinovou věž a neoklasicistní budovu školy z osmanské doby. Potom vás zaujme chrám Agios Georgios, jehož kupoli snadno identifikujete, protože připomíná moučník šarlotka obložený dlouhými cukrářskými piškoty. Parčík hned pod hradbou je zahradou Nadace Marka de Montalember, kde se historici snaží oživit typ zahrad, který v johanitské době krášlil město. Dům za zahradou a se dvěma řadami oken, pochází z osmanské doby. Štíhlý bělostný minaret patří Sulejmanově mešitě. Masivní Bastion svatého Jiří vidíte hned na opačné straně hradby.

Vidíme terasy různých domů a malé zahrádky. Místní se nezlobí, že jim koukáme do soukromí. Když si nás všimnou, s úsměvem mávají.

Kupole s prosklenou lucernou patří budově Nového hamamu, která sloužila svému lázeňskému účelu až do Covidu.

Všimněte si, že řada věží u hradeb má půdorys otevřený dovnitř do města. Říká se tomu typ ouvert à la gorge a v jižní Francii bychom našli další jeho ukázky.

A jdeme dál po Opevnění Starého města

Žebrovaná kovová kupole patří mešitě Recepa paši (čti Redžepa) a za ní už vidíte zrekonstruovaný větrný mlýn sloužící jako apartmán. Pod nohama se nám střídají sedlové terakotové (neoklasicistní) a rovné (osmanské a dodekanéské) střechy střídané velkým množstvím korun stromů (na to, že jsme v ohraničeném historickém městě, kde je pozemků nedostatek). V přístavu se nad nimi tyčí horní patra gigantických kruaziér, které vypadají jako plující kykladské ostrovy s bělostnými vískami, nebo plující paneláky, záleží na vašem vkusu. Ze zeleného parku okolo hradeb se zdvihá pouze zvonice kostela San Francisco.

Mezi zrekonstruovaným mlýnem a hradbou už vidíte i starý, poničený větrný mlýn. Z aragonského úseku hradeb můžete vidět hned několik domů z osmanského období. Okolo mě létají červené vážky, ale nedokážu žádnou vyfotit, jak jsou rychlé. Je to jako kráčet mezi blankytným nebem a palmami v zahradách. Několik řad solárních panelů na střechách kazí romantiku. Vyhýbám se trsům oregana, mořských cibulí a mně neznámých rostlin, asi pryšců. Na západním horizontu můžu očima najít antický Apollónův chrám. Bílý minaret poblíž přístavu patří mešitě Ibrahima paši, Sulejmanova velkovezíra. Dokonce i cimbuří Mořské brány je vidět, jak se blížíme ke Svatojánské bráně.

Když se rozhlížím před masivním opevněním nahoře na hradě, které mi výhled zakryje, vynořuje se nad okolními budovami horní patro neoklasicistního osmanského paláce, který se tyčí obkročmo nad ulicí Pythagora.

Opouštíme Opevnění Starého města

U brány je konec mého grilování. Unavená horkem sestupuji po úzkých schůdkáchzbudovaných velmistrem Giovanni Battistou degli Orsini celá schvácená. Protější historická budova hotelu Kokkini porta rossa je hezky zrekonstruovaná s dřevěným balkonkem zvaným sachnisi nad krásným kamenným portálem. Nezapomeňte si prohlédnout kostelík Agios Ioannis pod schody s freskami z přelomu 15. a 16. stol. Hned přes ulici stojí u domovní zdi kamenný antický sarkofág i s víkem.

Na dotek

V ulicích Irodotu a Irinis můžete kráčet přímo pod hradbou. Druhou stranu ulice při tom lemují fasády domů. Ve srovnání s lidským měřítkem působí hradby titánsky.

text: Michaela

foto: Michaela 
         Laďa TYDRA

grafická úprava: Laďa TYDRA