Nikopolis – Oktaviánovo největší město starověkého Řecka

Nikopolis, Město vítězství, vznikla v severozápadním Řecku jako připomínka Oktaviánova válečného triumfu v bitvě u mysu Aktion. Na rozlohu největší město antického Řecka bylo vybudováno v Ipiru na zelené louce s velkorysým rozpočtem hodným římského vládce. Anebo bychom místo luční zeleně měli zmínit nekonečnou modř – Nikopolis totiž jako by plula po vodách Jónského moře a Ambrakijského zálivu.

Jméno města pochází z řečtiny a původně se psalo Νικόπολις, v latinské (římské) verzi Nicopolis. Dnes najdete na řecké mapě Νικόπολη (přesunutou ze 3. do 1. deklinace), v anglických verzích také Nikopolis i Nicopolis. Kvůli existenci dalších archeologických lokalit s tímto jménem (např. Nicopolis ad Istrum a Nicopolis ad Nestum leží v Bulharsku, Nicopolis ad Lycum ve východním Turecku) se někdy označuje jako Nicopolis Actia (v latinské restituované výslovnosti čtěte Aktia), jindy jako Nikopolis Prevezas.

Město na mysu

Představte si mys vybíhající mezi vodami Ambrakijského zálivu a Jónského moře. Většinu tvoří nížina, půda je úrodná. Kolem dokola se otevírá panorama širokých vodních ploch a obzor lemují hory. Spektakulárnost místní krajiny si ideálně vychutnáte z nedaleké lokality Kassópé (asi půlhodina cesty autem).

Tak pěkné a snadno přístupné místo lákalo obyvatele od dávných časů. Už ve druhé pol. 8. stol. př. n. l. peloponéské město Élis založilo v okolí kolonii Elateia (někdy nazývanou Elatreia). Stávala v kopcích v místech, kde dnes najdete opuštěnou vesnici duchů Palios Oropos (či Paleoroforos) kousek od moderních vesnic Luros a Neos Oropos. Archeologové tu zkoumali stopy lidské činnosti ze 2. tisíciletí př. n. l.

Souboj o světovládu

Oktaviána přiměla otevřít pokladnu historická událost, díky které se stal pánem většiny tehdejšího světa.

 

Psalo se 2. září 31 př. n. l. čili ante diem quartam Nonas Septembris DCCXXII ab Urbe condita (722 od založení Města). Moře se po několika dnech divokého větru uklidnilo. Odpoledne se zvedl vítr od severovýchodu. Octavianus a Marcus Antonius, dva Caesarovi dědicové, se naháněli po Středomoří, aby jeden druhého mohl konečně zlikvidovat. Oktaviánovi se na začátku roku povedlo převézt do Řecka pěšáky a loďstvo. K tomu také řadu zajatých nákladních lodí, které Antoniovi vezly zásoby z Egypta. Antonius měl k dispozici své legie, egyptské peníze pro financování kampaně a egyptské lodě určené nejen k námořním bitvám, ale i k prorážení přístavních opevnění. Uchýlil se s nimi k ústí Abmrakijského zálivu v západním Řecku.

Z mokřadů, které jsou dnes národním parkem, se ale šířila malárie, a když se na místo dostavily ze severu Oktaviánovy síly, frustrovaní Antoniovi vojáci k nim ve velkém počtu přebíhali včetně generála Quinta Dellia, který nejspíš vyzradil Antoniův bitevní plán. Antonius mohl nakonec posádkou obsadit jen 140 lodí, zbytek spálil, aby nepadly do nepřátelských rukou.

Osudná bitva

Oktaviánovy lodě zablokovaly ústí Ambrakijského zálivu a polapily konkurenta v něm. Jejich řada byla přes 9 km dlouhá!  Dobrý pozemní generál Antonius se kvůli nutnosti uvolnit loďstvo ze zálivu rozhodl neřešit situaci pozemní bitvou, ale stát se admirálem.

 

Octavianus a jeho spolehlivý generál Agrippa se však nenechali nalákat k boji v úžině a donutili Antonia vyplout jim vstříc. Jedny interpretace bitvy tvrdí, že Marcus Antonius se pokusil prorazit námořní blokádu, ale polekaná Kleopatra se svými loděmi (a s pokladnou) zběhla. Jiné zase, že právě útěk byl v plánu. Dnes se častěji soudí, že šlo o předem smluvený manévr, který se nepovedl. Bitva se dohrávala až do noci s pomocí zápalných střel.

 

Antonius skočil přes palubu a v malém člunu uprchl inkognito. Jeho opuštění vojáci se vzdali. Dohra v Alexandrii už je všem známá. Potlesk za skvěle zvládnutou celoroční obojživelnou kampaň patří Oktaviánovu kamarádovi Marku Agrippovi. Víc tady a ještě víc tady.

 

Podmořské stopy po vracích nejspíš zničilo kopání podmořského tunelu mezi Prevezou a letištěm.

V římském státě už Octavianus neměl dalšího vyzyvatele a de facto se stal prvním římským císařem, možná ho znáte pod označením Augustus. Na památku založil vítězné město, Nikopolis. A ta nesměla být žádnou chudinkou.

Oktaviánův projekt

Ironií osudu leží Nikopolis Prevezas na půli cesty mezi Alexandrií a Římem.

 

Měla statut civitas libera, nebyla jen pouhou kolonií. V Nikopolis sídlilo řecké i římské obyvatelstvo. Město se těšilo značné autonomii. Po řádění jednotek Aemilia Paulla roku 167 př. n. l. se Ipiros hospodářsky vzpamatoval pořádně až právě díky Nikopolis. Na vrcholu měla Nikopolis 120 000 obyvatel. Kandiduje na zápis na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Město v pravdě řecké-římské

Díky poloze na poloostrově disponovala Nikopolis třemi přístavy. Veškeré vymoženosti městského života musely být přítomny: kanalizace, zásobení čerstvou vodou a s ním související budovy lázní, forum, koncertní sál a sál pro jednání samosprávy. Oktaviánův triumf u Aktia zahájil období pax romana, římského míru, ale Nikopolis byla i tak vybavena důstojnou, i když ne zcela funkční, hradbou. Na vše muselo být dost místa, a tak se obvod hradeb odhaduje na 5000 m a vnitřní plocha na 1400 ha. Kvůli konání výročních panhelénských her nesmělo chybět předměstí se stadionem. A protože jsme ve sféře řecké kultury, vešlo se i velké festivalové divadlo. Později vzniklo pět hřbitovů.

 

Tak rozmáchlý urbanistický celek nabízel svým obyvatelům veškeré pohodlí. Cena byla ovšem pro první generaci trpká. Octavianus alias císař Augustus nechal své nové město zalidnit díky synoikismu, nucenému přesunu obyvatel z okolí Ambrakijského zálivu: na sever z oblasti až k řece Acheron, z Leukás, na jih z Akarnánie a západní Aitólie. Podobné bylo třeba založení Thessaloniki na opačné straně pevniny o pár set let dřív. Monumentální měřítko nikopolského projektu změnilo demografii i ekonomiku západního Řecka nebývalým způsobem.

Muzeum lokality Nikopolis

Přijíždíme od Pargy po silnici eparchiaki Igumenitsa – Preveza. Na křižovatce u Kastrossikia tentokrát jedeme na Prevezu, ale nechceme přímo do města, jen na předměstí k muzeu. Trochu zmatkujeme, pak už nás vedou cedule. Muzeum leží při eparchiaki odos Filippiadas – Prevezas. Je to moderní budova kousek vedle Lidlu. Zastávka na sváču v sekci pečiva a nápojů je doporučená, mezi ruinami se moc občerstvení nedočkáte.

 

Muzeum postavili speciálně pro nálezy z Nikopolis a otevřelo se roku 2009. Je velké jen tak akorát, aby neunavilo. Rozhodně začněte jeho prohlídkou. Dají se koupit lístky platící pro muzeum plus lokalitu. Venku je situační plán s polohou jednotlivých památek. Radši si ho vyfoťte, pomůže vám jednotlivá místa najít.

 

Hned naproti budově muzea si můžete všimnout odbočky vlevo na zbrusu novou silnici. Intenzivní doprava skrz archeologickou lokalitu totiž nedělá starým zdem dobře. Proto je plánovaný obchvat lokality, který svede pryč hlavně kamiony a dodávky. Místní s plánem souhlasí, ale jedním dechem dodávají, že průjezdy mezi romantickými ruinami jim budou chybět.

Orientace na místě

Nikopolis není jeden plac. Byla navržena s císařskou velkorysostí a mezi dochovanými budovami jsou dlouhé úseky přejezdů autem. To se ukázalo být prokletím lokality.

 

V létě 2017 byla totiž přístupná jen malá část s luxusním příbytkem boháče, kusem raně středověkých hradeb, silnicí s malou kašnou a kostelem, tzv. Basilikou A, kde jsou dochovány krásné mozaiky. Milá paní v budce prodávající lístky se smutně usměje. Ostatní věci můžeme vidět jen z ulice, brány jsou zavřené. Nemají dost personálu k ohlídání všech míst.

Okruh římských hradeb

Od muzea se k dalším budovám dostanete po stejné eparchiaki odos, jen uděláte čelem vzad. Už po 1 km u kostelíka Agios Stylianos po pravé ruce jsou pozůstatky římské hradby, která se táhne západním směrem a pak na sever. Na googlu si jí všimnete jen, když víte, co a kde hledat. Hradby byly konstruované z litého betonu a lícované dvěma různými rozměry cihel, které se střídají v dekorativních pásech. Většinou byly 2,5 m silné.

 

Hroby a zaoblená část věží ležely na vnější straně. Díváte se na jihovýchodní bránu, od které silnice vedla k jednomu z přístavu, pravděpodobně v dnešní zátoce Vathi. Zbytky východní věže jsou lépe zachované, můžete se všimnout výpadové branky a schodů vedoucích na cimbuří.

Kde je město, je i hřbitov

Stojíme v jihovýchodní nekropoli města Nikopolis. Kamenné obdélníky seskládané podél hradby jsou hroby tzv. skříňkového typu. Kdekoli bylo město, muselo mít i své hřbitovy. Podle římských zákonů se nesmělo pohřbívat uvnitř hradeb, to byl cenný prostor pro ochranu živých. Hroby tedy lemovaly přístupové cesty a prostřednictvím náhrobků vám rodiny z města předkládaly svou vizitku dřív, než jste vůbec prošli branou.

 

Bohatší rodiny si budovaly větší hrobky, i mauzolea, často ve formě malých chrámků s dvojicí sloupů v průčelí nebo domků s dveřmi. Méně majetní měli skupinu hrobů obehnanou zídkou.

 

Jihozápadní nekropolis je zkoumaná přibližně tady.

Kostely raně křesťanské Nikopolis

Vedle dnešního kostela leží základy tzv. Basiliky D, někdy zvané i Asyrmatos. Křesťanský kostel byl vybudován na nízkém vršku Karauli, odkud byl hezký výhled na Ambrakijský záliv. Oficiálně mohl být samozřejmě postaven až po vydání Ediktu milánského r. 313 n. l., to nám udává rámec pro jakékoli oficiální křesťanské budovy v říši. Basilika z pol. 6. stol. byla situována mimo tehdejší hradby zmenšeného města a byla tedy funkčně spojená s okolním hřbitovem. Se třemi loděmi a jednou příčnou (transeptem) šlo o reprezentativní svatyni. Archeologové objevili zbytky krásné podlahové mozaiky z pásek květů a ovoce, volutové hlavice jónských sloupů a řadu reliéfů.

 

O kus dál východně ruiny Basiliky Nanebevstoupení (Analipsi) na výzkum ještě čeká. Je možné, že jde o budovu o hodně mladšího data a proto se neřadí mezi původní kostely.

 

Zatím (!) tu bylo identifikováno šest kostelů basilikálního typu. Jsou označované písmeny alfabety v pořadí, ve kterém byly objeveny. Basiliky D a E jsou jediné známé mimo hradby.

Raně křesťanské hradby

Po 600 metrech na rozcestí potkáte pobořenou část raně křesťanských hradeb s bastiony, ale je zarostlá. Vně města hned u ní jsou hroby, jeden dokonce využil bastion jako mauzoleum. Hradba se táhne kousek na západ, pak v pravém úhlu na sever. Podél jižní části se můžete procházet a prohlížet si věže.

 

V raném středověku mělo město menší rozlohu než v římské době. Obyvatel bylo méně a nedokázali účinně bránit celý obvod hradeb. Proto zmenšili obvod města asi na šestinu původního, ponechali východní římskou hradbu a dobudovali novou jižní a západní část. Nové hradby mají délku 2072 m a 12 m výšku. Majestátní hradby zdobí střídající se pásy kamenů a cihel, díky kterým je hradba proužkovaná.

Villa ekdika Georgia

Přístupná část s paní v budce je  hned za raně středověkou hradbou po levé ruce. Villa, která patřila ve 4. stol. n.l. místnímu potentátovi Georgiovi, byla asi nejkomfortnější rezidencí v Nikopolis, na mírném kopečku s výhledem na ulice a záliv za nimi. Zabírala celý domovní blok, asi 9000 m². Nejspíš tu během svých návštěv Nikopolis pobývali i členové panovnické rodiny Germanicus, Nero a Hadrianus. Díky své blízkosti k Basilice A byl dům později pravděpodobně používán jako rezidence biskupů. Po opuštění města byly jeho ruiny označovány jako Vasilospito, dům krále.

 

Svah byl terasovaný na různých úrovních, tu spodní vidíte už od budky. Poněkud nevhodně přicházíme zadem. Byl tu rozlehlý dvůr s ozdobnou fontánou s obdélnou horní nádrží a půlkruhovou spodní nádrží, do které voda tekla skrz chrliče.  Dvůr byl dokola lemovaný sloupovou chodbou. Za její zdí ležely dvoupatrové prostory přístupné z ulice na západě. Voda z pramene napájejícího kdysi fontánu je dnes svedená do Prevezy.

Soukromá část: život v pohodlí

Na vyšší terase byla luxusní soukromá část se sloupovým dvorem peristylem, zahrádkou, sochařskou výzdobou, možná malými kašnami a pokoji. Představte si rozmarýnové keře, granátovníky a besídku s révou opečovanou otrokem – zahradníkem.

Kolonáda mohla mít původně dórské sloupy s hlavicemi připomínajícími převrácené bochníky chleba, pozdější verze měla jónské hlavice s volutami připomínajícími svitky papyrů, které byly shromážděny z vícera jiných budov a použity druhotně. Podlahy sloupových kolonád byly zdobené mozaikami – na jedné z nich se dochovalo jméno prvního majitele domu. Fungovalo tu podlahové vytápění, poznáte to podle dvojité podlahy zvednuté na cihlových „nožkách“.

 

V severozápadní části domu byly v 6. až 7. stol. přidány soukromé lázně balneum s centrální klenbou zdobenou mozaikou s úponky, ptáky a rybami. V jejich sousedství vedlo schodiště do horního patra s ložnicemi.

Na jihovýchodě měl jeden sál vstup jak ze zahradní kolonády tak i jeden větší ozdobnější na sever do lodžije s výhledem na půlkruhovou kašnu, odkud jsme přišli. Tady se mohl majitel kochat vyhlídkou přes otevřenou obdélnou horní nádrž kašny, samotnou půlkruhovou kašnu s dolní nádrží a městské střechy až na vody Ambrakijského zálivu. Pod nohama by majitel měl podzemní chodbu (cryptoporticus) a suterén svého domu. Jeho zdi byly vyspraveny s přidáním různých mramorových fragmentů, např. mramorové hlavy Hadriánova všudypřítomného mladého společníka Antinoa.

V jednom ze severozápadních pokojů byla nalezena mramorová hlava Apollóna a mince a keramika ze 7. stol. n. l.

 

Kvůli rozloze měl dům kromě hlavního předního vstupu ještě dva boční ze soukromé části tady a tady.

Klimatická architektura v Nikopolis

Pokud jste ve starověku disponovali velkým domem, mohli jste využívat prostorovou orientaci místností k zajištění příhodného klimatu. Ukažme si to na jídelnách triclinium, kde lidé přirozeně trávili hodně času, a tak se správné umístění velmi vyplatilo. Zimní jídelnu poznáte snadno podle podlahového vytápění. Byla širokým trojdílným vstupem orientovaná na západ, aby zachytila co nejvíc odpoledního slunce. Dva sloupy ve vstupu měly korintské hlavice a podlahu kryla černobílá mozaika s mořskými božstvy.

Letní jídelna využívala princip zcela opačný: její vchod byl otočený k severu, aby co nejdéle udržela příjemný chládek. Uprostřed měla bazének s vodou, který osvěžoval vzduch. V zadní části bylo později vybudováno půlkruhové pódium pro strávníky, v jehož středu stával půlkruhový stůl s pochutinami.

 

Přímo naproti přes zahradu od zimní jídelny najdeme další s podobným vybavením, ale opačnou orientací. Tahle jídelna byla používaná během mírných částí roku, když nebylo potřeba topit, ani chladit. Později byla přestavěna na kuchyni, když byla přidaná kruhová cihlová pec na vaření.

Veřejná část: vzbudit respekt

Přes majitelovu pracovnu tablinum na rozhraní veřejné a soukromé části projdete do menšího dvorku zvaného atrium, který byl tradičním jádrem římského domu. Ve střeše tu byl otvor propouštějící světlo a déšť, jehož voda byla shromažďována v obdélném bazénku uprostřed. V jeho rozích stály mramorové sokly pro sloupy, z nichž dva ještě vidíte na místě. Jeden štíhlý sloupek z mramoru cipollino verde archeologové našli a hlavici měl korintskou, která vypadá jako košík obrostlý akantovými listy.

Všimněte si zdi se vzorem rybářské sítě – to je opus reticularis, ve starém Římě oblíbená úprava povrchu stěny. Jiná zeď z tenkých a širokých římských cihel má také ve skutečnosti betonové jádro; vnější vzhled je dán jeho dekorativním obkladem.

 

Okolo atria ústily malé pokojíky. Někde tady by v pohanské době stálo rodinné lararium  svatyně domácích bohů. Dál vede cesta velkým průchodem s prahem ze zeleně žilkovaného mramoru cipollino verde. Ten je dovážel z dolů na ostrově Evia v oblasti Karystos a byl velmi ceněný.  

 

Halou pokračujete na dlážděnou ulici vedoucí podél raně křesťanských hradeb. Tady je hlavní vstup do domu – všimněte si ve dvoukřídlých domovních dveřích dochovaného prahu. Jižní průčelí domu podél významné ulice lemovaly obchody k pronajmutí a vítaný stín kolemjdoucím poskytovala sloupová kolonáda. Odhadem podle síly zdí byla budova dvouposchoďová.

Decumanus maximus

Asi šestinový výsek z původní rozlohy města, který byl obehnán novou hradbou v raně křesťanské době, nebyl náhodný. Jeho jižní a západní stranu ohraničují dvě z nejvýznamnějších ulic Nikopolis – v případě té jižní jde o hlavní východo-západní osu, tzv. decumanus maximus. Jeho význam dokazuje šířka komunikace 14,8 m. Od antické západní brány, ke které se ještě dostaneme, až k východní hradbě se odhaduje jeho délka na 1 500 m. Právě sem ústí hlavní vstup do Georgiovy villy a vápencové desky před villou byly pěkně začištěny. Na dlážděné ulici si můžete všimnout drenážní strouhy vysekané do dlažby.

Když zahnete doprava za roh Georgiovy villy (na západ), uvidíte vedlejší ulici cardo s veřejnou kašnou zdobenou mozaikou a mušličkami. Rozeznáte Néreovnu jedoucí na mořské obludě? Křesťané její nahotu zakryli omítkou a podepsali se na ní dvěma červenými kříži.

Georgiova villa zabírala celý blok, její severní průčelí ústilo na další, užší decumanus, který vedl k východní bráně města, která fungovala jak v římské, tak v raně křesťanské době. Od ní pokračovala silnice k východnímu přístavu v laguně dnes zvané Mazoma.

Pravděpodobná velikost domovního bloku z římské doby je odhadovaná na 56 x 165 m.

Basilika A

Na východě přejdete 7,4 m širokou vedlejší ulici cardo, z jejíhož dláždění se nic nedochovalo. Tohle cardo ústilo na jihu u raně křesťanské brány zvané Krásná. Na tuto ulici má fasádu kostel zasvěcený svatému Démértiovi. Trojlodní basiliku založil místní biskup Dumetios (525 – 575 n. l.) Určitě nahlédněte do malých zastřešených částí, jejich podlahu zdobí nádherné mozaiky.  Jde o jeden z nejzajímavějších souborů raně křesťanských mozaik v Řecku.

Do basiliky se vstupovalo pravděpodobně monumentálním zdobeným průčelím přes vnější dlážděné atrium. Tady chráněný kolonádou byl nalezen nápis identifikující stavitele Dumetia i světce Démétria. Basilika měla tři lodě, příčný transept a předsíň. Pocházejí odsud i jedinečné reliéfní mramorové desky s Kristovými iniciálami, kříži a beránky. Všimněte si, že půlkruhové apsidy mají zvenku zdi zesílené opěrnými pilastry. Více včetně virtuální prohlídky na oficiální stránce Nikopolis.

První mozaika

První mozaika je rozdělená na drobné čtverce s ornamentálními motivy, nejčastěji spirálkami, květy, ptáčky atp. Lemuje jí pás, kterým se na bílém pozadí vine břečťan se zelenými srdíčkovitými listy. Vnější lem tvoří široký komplikovaný propletenec jakoby vláken, jsou červená, žlutá a zelená. Vypadají skoro jako při pletení, muselo jít o ornament náročný na sestavení. Součástí je i řecký nápis vztahující se k založení kostela. Do apsidy moc vidět není, ale na její půlkruhové podlaze se z nádoby pne vinná réva s hrozny.

Druhá mozaika

Druhá mozaika je lépe dochovaná. Rostlinné úponky s barevnými lístky tvoří kruhové výzdobné medailony, ve kterých jsou zvířata a lovci s kopími. Uprostřed je otlučený obdélný panel se zbytky další lovecké scény. Lemovaný je pásem červených „vlčích zubů“. Vnitřní lem tvoří úžasný pás, kde na modrém pozadí plují realisticky ztvárněné rybky všech možných tvarů a barev. Mezi nimi se brouzdají řekou malí rybáři, kteří se snaží je chytat. Ve vnějším lemu se pečlivě vine tmavý meandr střídaný s motivem zkřížených větévek. Tuhle loveckou scénu si určitě nenechte ujít.

Třetí mozaika

 

Třetí mozaice dominuje střední obdélný panel se zvířaty mezi stromy s ovocem a rozkvetlými rostlinami. Pod ním další věnovací nápis zmiňuje místního biskupa, tentokrát na tmavém pozadí. Okolo se vinou stylizované mořské vlny a červenozelené spirály s emblémy různých ptáků. Další lem opět představuje moře s rybami. Vnější lem nabízí další vinutý meandr střídaný s překříženými snítkami.

Posvěcenou půdu lemovala zeď s průchody později zazděnými. Tady archeologové objevili zazděnou nadživotní karyatidu z hadriánské doby, která pocházela z významné antické veřejné budovy.

 

Na lokalitě s námi je jediná další skupinka. Mluví česky. Zdravíme je a paní se směje: „No jo, Češi se holt zajímají. Zbytek cizinců leží na plážích.“ (S jedinou výjimkou jsme Čechy nebo Slováky potkali na všech našich výletech.)

 

Muzeum, Georgiova villa a Basilika A jsou otevřeny veřejnosti od 8:00 do 20:00 kromě úterý.

 

V této oblasti se nalézají i ruiny tradičně označované jako Kleopatřiny lázně, ve skutečnosti se spíš jedná o soukromý dům.

Basilika F

Basilika F leží nedaleko, ale během průzkumu byla spolehlivě identifikována jen půlkruhová apsida za oltářním prostorem.

Centrální městské lázně

Přes moderní ulici naproti jsou trosky městských lázní, thermae . Sloužily široké veřejnosti k zabezpečení hygieny – římská města díky tomu mohla být větší. Riziko epidemie při vysoké koncentraci obyvatelstva bylo díky hygieně sníženo. Lázně získávaly vodu díky akvaduktu a napojení na stoky pod městskými ulicemi zajišťovalo odvod splašků.

 

Ruiny jsou zarostlé. Do hlavní haly se vstupovalo od jihu, na západě a východě byly řady menších místností. Podlahy zdobily mozaiky se vzorem úponků a s obrazovými panely, z nichž jeden zachycoval delfíny, v lázních běžný motiv. Na severu navazovala další hala s bazénem, půlkruhovým výklenkem pro sochu a s řadou sloupů s mramoru cipollino verde s mramorovými korintskými hlavicemi. Podle nich je komplex pravděpodobně datován na přelom 2. a 3. stol.

Brána pěkně zblízka

 Jeďte po moderní silnici kousek dál a vlevo vidíte tu samou raně křesťanskou hradbu s krásně dochovanou branou zvanou Arapoporta, která byla hlavním vstupem do města. Můžete vylézt do bastionu, zevnitř na obranou plošinku v bráně a nahoru na hradbu. Odsud se otevírá výhled do širé krajiny, na Ambrakijský záliv, na hory i na severní část archeologického areálu. Tohle je asi nejzábavnější místo v areálu!

Odeon

Pokračujte po polní cestě pěšky dál k odeonu, malému divadélku pro hudební vystoupení, původně zastřešenému. Má kapacitu asi 1600 lidí. Pochází z první pol. 2. stol., byl zrekonstruovaný o 100 let později a pak v 70. letech 20. stol. Pro letní festivalové komorní akce ho používají i dnes. Je odsud krásný výhled na Zalongo.

 

Typicky římská je jeho konstrukce: hlediště cavea spočívá na třech soustředných zaklenutých chodbách půlměsícového půdorysu. Vnitřní byla nejnižší, vnější nejvyšší. Ta vnější se dochovala jen částečně, ale náběhy oblouků ještě uvidíte. Její vnější zeď byla proměněna v kolonádu s pilíři, což umožňovalo přístup světla a čerstvého vzduchu. Odsud vedla zaklenutá chodba přímo do orchestry jako přístup k sedadlům zevnitř. Ze zadní strany také vedou schodiště umožňující přístup do hlediště přímo z venku. V první řadě jsou luxusní sedadla pro významné hodnostáře.

 

Jeviště orchéstra je půlkruhové s poloměrem 8 m a dodatečně ho doplnili o drenážní otvor ústící do vyzděného kanálu. Zdobená budova skéné měla dvě patra. Měli tu i zařízení na zatahování opony (zajížděla do podzemí).

Další výzkumy východně od odeonu objevily Hadriánův mramorový oltář, bezhlavou sochu Afrodíty, fragment bronzové sochy a keramickou střešní ozdobu z kruhové budovy. Máme očekávat svatyni? Jižně od odeonu ležely lázně. Západně od odeonu stála budova na pódiu se schody na užší straně: rozhodně chrám, ale jakého božstva?

Cardo maximus

Domovní blok, jehož součástí odeum bylo, leží na nejvýznamnější severo – jižní komunikaci římského města Nikopolis. Archeologové ji označují jako cardo maxius. Na šířku měřila 14,8 m.

 

Asi o 200 m na sever odsud našli archeologové vápencovou dlažbu a cihlami vyzděnou údržbářskou šachtu zakrytou velkou kamennou deskou.

Občanské centrum města Nikopolis

O jeden domovní blok na jih odsud se cardo maximus křížil s decumanus maximus. Tady byl střed a nejvýznamnější místo starověkého města Nikopolis. Severně od něj ležela oblast forum, kterou jsme právě prošli. Měla podobu náměstí: tady byste našli sídla městských úředníků, budovu pro právní jednání (římská basilica), hlavní chrám, nejvýznamnější obchodní podniky a prostor pro setkávání obyvatel města. Z blízkosti odeonu můžeme usuzovat, že sloužil nejen jako koncertní a přednášková síň, ale i jako sněmoviště pro místní samosprávu. Pro archeologické výzkumy se tu otevírají slibné perspektivy.

 

Směrem na jih by cardo maximus  pokračoval kolem pozůstatků sloupového dvora dalšího domu v lokalitě Mavrologos až k bráně na jihozápadě města Nikopolis, za kterou se rozprostíral další městský hřbitov.

Cesta na západ

Představte si, že budeme sledovat decumanus maximus dál na západ. Po asi 200 m se dostanete k ruinám nymfea, velkých kašen s nádrží, do které vodu přiváděl onen 50 km dlouhý akvadukt od Lurosu, jehož pilíře můžete vidět u Agios Georgios a u Archangelosu.

Tudy procházely západní římské hradby a byl tu hlavní vstup od západu, po dlážděné cestě od přístavu v moderní Mytikas, říkalo se mu Komaros. Byla to hlavní vstupní brána Nikopolis. Tudy přicházel každý, kdo připlul lodí odkudkoli z římského impéria. Největší význam měla blízkost jihoitalské pevniny, z přístavů jako Brundisium připlouvaly lodě snadno přímo z Itálie. Obyvatelé Prevezy mohou i dnes naladit na radiopřijímačích italské stanice, tak blízko se Itálie nachází. I proto vedla cesta Antoniovy a Kleopatřiny invazní armády tudy. Skvělá poloha udělala z Nikopolis prosperující obchodní centrum.

 

Ulice od brány k přístavu byla lemována hrobkami tzv. západní nekropole Nikopolis.

Monumentální kašna

Tady, hned po vstupu do města, jste si měli v úžasu sednout na zadek a i dnes jsou 9 m vysoké zdi působivé. Díky výšce vodního sloupce fungovaly nádrže i jako vodárenská věž a pomáhaly udržet potřebný tlak vody. Jejich vnitřní strana byla omítnutá legendární římskou voděodolnou omítkou a tok vody se v přívodním kanálku dal zastavit kvůli údržbě. Kašny mají půdorysy Π, otevřených proti sobě. Jádro bylo obloženo cihlami a ty zase mramorem. Výklenky, dodnes viditelné, hostily samotné výpustě, odkud pitná voda prýštila do rezervoáru pod nimi. Horní patro zdobily sochy bohů a členů císařské rodiny. Výzdoba byla původně umístěna do starého muzea Nikopolis. To bylo celé zničeno při bombardování za druhé světové války, takže se dodnes nedochovalo nic.

 

Mladší nymfeum, to severní, pochází ze 2. stol. a jeho objednavatelem byl nejspíš císař Handrianus. To jižní je nejspíš z poč. 3. stol. n. l. a možná ho městu daroval císař Septimius Severus. Jisti si ale nejsme.

Další cesta vody

Odsud se voda ubírala dál do centra města. K malé kašně a lázním, které už jsme zmínili. Vše obstarávaly olověné trubky napojené u dna nádrží.

 

Akvadukt pak pokračoval podél hradby na jih jako otevřený kamenný kanálek.

Villa Mania Antonia

Je čas vrátit se k autu, anebo pokračovat v procházce mezi poli. Od Arapoporty na sever leží mezi poli, vně raně křesťanských, ale stále uvnitř římských hradeb Nikopolis ruiny antické villy Mania Antonina. Jméno dostala podle majitele, který ji nechal na přelomu 3. a 4. stol. zrenovovat – dům byl obýván po přibližně 500 let. Lepší přístup k ville je nejspíš od severu z cesty podél hradeb. Manius také nebyl troškař, na svých 3400 m² si i on mohl dopřát luxus.

Útulek v zahradě

Dům měl přinejmenším tři vchody a rozkládal se okolo čtyř nádvoří. Prohlídku začneme v jeho soukromém srdci.

 

Bočním vstupem z východu se přicházelo do peristylu, sloupového dvora se zahradou. Kolonáda okolo ní byla dlážděná.  Severně byly tři ložnice a jižně orientovaná jídelna se sofistikovaným geometrickým vzorem z dvanáctistěnů a s panelem zobrazujícím Hérakla, snad na námět divadelní hry. Na sever od nich se přicházelo do soukromé lázně s podlahovým vytápěním, která byla přistavěná dodatečně. Jižně ležel další peristyl se zahradou.

Soukromé místnosti okolo atria

Na severozápadě se vstupovalo do atria obklopeného menšími pomocnými místnostmi. Rozhodně si nenechte ujít mozaiku v místnosti 6 (jídelně) s barevnými geometrickými vzory včetně iluzorního 3D meandru a s Dionýsem v medailonu.  Zbytky omítky na zdech uchovaly červenou výmalbu. Hned vedle v 9 je příhodně umístěná latrína, na opačné straně zase ložnice: takový apartmánek pro hosty anebo příbytek majordoma? Tady byl další boční vstup. Na severozápadě místnost 10 fungovala jako domácí svatyně.

Společenská reprezentace

Hlavní obytné místnosti byly na jižní straně, kde byl hlavní vstup. V něm byste stáli v ose souměrnosti objektu, když nebereme v potaz zahradní části. Podlahy tady hýřily barevnými mozaikami s meandry, vzorem vodních vln, vlčích zubů, spirál, břečťanových úponků, uzlů a pletenců, hvězd a rozet. Za dveřmi byla hala s mozaikou s Dionýsem a se dvěma bočními místnostmi následovaná příčnou chodbou. Doprava přes čtvercový vestibul se přicházelo do jídelny a právě ve vestibulu byl nalezený nápis na mozaikové podlaze s majitelovým jménem.

 

V centru prostorného dvora byla kašna vymazaná voděodolnou omítkou a obložená mramorem. Nacházela se tu studna překrytá kamennou deskou a zděné podstavce pro mramorové stoly a ozdobně sochanýma nohama. V severozápadním rohu s mozaikou bychom snad našli lararium. Místnost 16 bylo tablinum pracovna a přijímací sál pána domu s přilehlou místností pro přátelské pánské pohoštění. To nejdůležitější se nacházelo v místnosti 8: kuchyně pro přípravu hostin v místních mnoha jídelnách. Za zdmi a pod podlahami vedly keramické a olověné trubky vodu a cihlové kanálky ji zase odváděly do kanalizace.

 

Silnice před domem byla 4,7 m široká. Vápencové dláždění ulice bylo v raně křesťanské době zrecyklováno pro vyzdívku hrobových jam.

Basilika B

Zpátky na eparchiaki po 200 metrech po pravé ruce je cedulí značená Basilika B s působivě zrekonstruovaným 4,5 m vysokým kamenným dveřním rámem. Nedá se u ní ani zaparkovat.

 

Kostel představoval jádro asi 5900 m² velkého komplexu religiózních budov. Jeho součástí bylo i baptisterium a archeologové prozkoumali jen jeho jihozápadní část. Pro rozlehlost areálu archeologové soudí, že šlo o sídlo místního metropolity, hlavy církve v Nikopolis (to by mě zajímalo, jaké budovy z 1. stol. n. l. byly zbořeny, aby komplexu udělaly místo). Přes velké sloupové atrium s kašnou, předsíň s mozaikovou podlahou a skrz krásný mramorový dveřní rám se přicházelo do basiliky s příčným transeptem, která jako jediná v Nikopolis neměla tři, ale hned pět lodí. Je spojena se jménem biskupa Alkisona z přelomu 5. a 6. stol. n. l.

 

Kromě kvalitní mozaikové výzdoby byla v kostele znovu použitá okrouhlá báze pro nadživotní sochu, která byla vyrobená z attického pentelského mramoru a zdobená reliéfem boje s Amazonkami. Při jejím zakomponování do kostelní tribuny byla část reliéfu nahrazená mozaikou s bystami světců.

 

Mimo kostel je součástí také kaple s mozaikovou podlahou a místnost pro uložení oděvů a nástrojů k bohoslužbě, ve které se kromě mozaiky zachovaly jediné raně křesťanské nástěnné malby v Ipiru.

 

Basilika C

Leží o něco víc na severovýchod od basiliky B a měla tři lodě bez příčného transeptu. Bohužel utrpěla nenávratné škody během bombardování 1940.

Severní hranice antického města

V severní části byla antická římská hradba opravena a dál používána v raně křesťanské době. Ze severozápadní brány toho zbylo jen málo,  zato severní nekropolis táhnoucí se od ní na sever je tou nejlépe prozkoumanou z celé Nikopolis. Skříňkové pohřby, pohřby pod „stříškou“ ze střešních tašek, nemluvňata pohřbená v nádobách, urny ve skříňkách, sarkofágy v mauzoleích… přehlídka různorodého repertoáru tak příznačného pro Římany.

 

Silnice byla prodloužením městské ulice a vedla přímo do svahu kopce zvaného Michalitsi. Procházela i venkovskou čtvrtí, která měla osobně pro Oktaviána velký význam: na Michalitsi měl prý postaven stan a okolo této silnice seskupil budovy speciálně připomínající bitvu.

Předměstí Proastion

Předměstí Nikopolis tvořil komplex budov pro konání výročních her k poctě Apollóna, Oktaviánova patrona. Připomínáni byli také Mars, římský bůh války, a Neptun, který poměrně nedávno přijal i roli boha moře. Hotová olympijská vesnice: divadlo, stadión, tělocvična, lázně, hippodrom pro závody vozatajů. Na vršku nad vším zatím neobjevený Apollónův chrám.

 

Tohle muselo být zábavné místo.

sportovci „Ta šlacha ještě bolí…“

trenéři „Nesmysl, to rozchodíš.“

zvědaví návštěvníci „Hele, hele, nahoře!“

zbožní návštěvníci „Když o tom tak uvažuju, radši půjdeme rovnou k oltáři.“

prodejci obětin „Medové koláčky! Květiny, kůzlata!“

prodejci jídla a vína „Dnes ráno upečené!“

skořápkáři „Zkuste štěstí, mladý pane.“

kejklíři a žebráci „Aspoň as, legáte.“

vyvolávači „ Dva dny před kalendami v Římě vyznamenal císař senátora Incitata!“

hudebníci „Zatracená struna!“

filosofové debatující s posluchači „…takže bych řekl, že podstata ohně je spjatá s emanací božské energie ducha…“ „Energie jako esence krásna, nebo jako prvotní hybatel?“

spisovatelé diskutující své nejnovější práce „…zašel jsem do archivu…“ „A co radši dát múzám koláček?“

kurtizány „Buď zdráv, fešáku…“

kapsáři „Och, pardon.“

prodejci suvenýrů „Kupte si terakotovou bystu císaře jen za čtyři sestercie!“

špitající si zámožné dámy „Vidíš toho gladiátora? Už sedm zápasů neprohrál, jsem v pokušení objednat si ho domů, až manžel odjede do Říma.“ „Já ho měla před týdnem a vydržel jen jedno číslo!“

dovozci exotických zvířat peskující pomocníka „Jestli tu klec převrátíš tak jako v Pompejích, tak si mě nepřej!“

milenci na tajné schůzce „Pojď aspoň za roh stadiónu…“

dovozci zboží z Asie čekající na obchodního partnera „Co koukáš, otrapo!“

Severní lázně

Ke každému sportovnímu areálu patří lázně a ty v Nikopolis potkáte hned za křižovatkou moderních silnic. Kdysi se ruinám říkalo Bedenia. Sportovně – náboženský areál měl svou vlastní odbočku z akvaduktu, takže vody bylo dost.

 

Budova měla půdorys obráceného V a vstupovalo se prohnutou fasádou uprostřed. Z centrální haly s mnoha výklenky ve zdech se vstupovalo do dalších místností. Půdorys byl symetrický a napovídá, že šlo o projekt hadriánského data.

Divadlo

O svahy kopce zasvěceného Oktaviánovu oblíbenci Apollónovi se opírá svatostánek umění,  divadlo u Nikopolis. Najdete ho po 650 metrech po eparchiaki odos na sever, ale dobře vidět je už od raně křesťanských hradeb. Budovu pro 5000 lidí nelze přehlédnout.

Nižší část hlediště kopíruje svah, ale horní část podpírají masivní zádržné zdi zvenku zpevněné žebry. Pod sedadly byste našli podobnou soustavu klenutých chodeb jako v odeonu Nikopolis. Orchéstra  je půlkruhová s průměrem 22 m, pod hledištěm vedou přístupové chodby, před budovou skéné je v zemi úzký zákop pro oponu a vrchní řada hlediště je završená kolonádou – tohle je divadlo veskrze římské. Herci nehráli v orchéstře, nýbrž na pódiu přimknutém k budově skéné, Máme dochovány kamenné úchyty pro břevna napínající stínící plachtu nad diváky. Na oficiálních stránkách Nikopolis najdete i virtuální prohlídku. Jestli máte účet na googlu, na akademia.edu je i oficiální průvodce a infoleták.

Velká část sedadel je poničená. V hledišti si totiž Italové za okupace zřídili stanoviště protiletecké obrany. Archeologové také v hledišti identifikovali hned tři pece na pálení vápna.

Skvělá zpráva je, že od léta 2024 by divadlo i odeon měly být otevřené pro veřejnost od 8:30 do 15:30 mimo úterý.

Stadium

Naopak hned přes silnici leží stadión pro 10 000 diváků přikrytý keři a trávou jako peřinou, ale cesta dovnitř je prosekaná dobře. Mramorová sedadla dávno rozebrali křesťané, ale i tak si pozornost právem zaslouží. Jeho rozměry byly přibližně 218 x 58 m a po rekonstrukci na konci 1. stol. n. l. měl zaokrouhlení (sfendon) na obou kratších koncích. To má obdobu v maloasijské oblasti (Afrodisias, Laodicea, v Řecku asi Patras) a stadium v Nikopolis je někdy považováno za prototyp tohoto řešení. Říká se mu stadium-amfiteátr a budova v sobě nejspíš spojovala funkce běžecké dráhy s arénou – zatím nevím v Řecku o jediném římském amfiteátru (s eliptickým půdorysem).

Gymnasium

Ani ne o 200 m na východ od stadionu bylo gymnasium, tělocvična, kde si atleti mohli dopřávat pořádný trénink. Ke standardnímu vybavení patřila zastřešená chodba xystus pro běžecký trénink za deště, palaistra vysypaná pískem pro bojovníky, prostor pro trénink pětiboje (hod oštěpem i vrh diskem vyžadují místo) a různé haly a sály. Nálezy z něj zmizely spolu se starým muzeem při bombardování. Dnes je tu pole a remízek, za zajížďku to asi nestojí.

 

Z historických dokumentů víme, že se při pětiletních hrách v Nikopolis pořádaly i závody vozatajů. Hippodrom nějspíš ležel někde tady, ale archeologové jeho polohu zatím neurčili.

Památník

Kvůli vítěznému památníku, který vybudoval Octavianus na místě svého vojenského ležení, jsme vyjeli 1,1 km doleva nahoru na vršek za divadlem. Nacházíme se na vršku Michalitsi, Nikopolis leží u našich nohou a do široka se rozevírá pláň až k Ambrakijskému zálivu. Opět zavřeno, při pohledu přes plot jsme potřebovali dost představivosti, abychom poznali, že památník byl opravdu impozantní.

 

Komplex terasoval svah na několik úrovní, kde byly vystaveny kovové zobce ze zajatých lodí a další kořist. 60 m dlouhá přední fasáda s 35 bronzovými zobany válečných lodí představovala největší výstavu tohoto druhu ve starověkém světě (a to ani nebyly všechny). Archeologové dokázali zobany, rostra, zrekonstruovat – největší z nich vážil přes 4 tuny!

Dějiny píší vítězové

Uprostřed horní terasy obehnané kolonádou stál oltářní stůl s reliéfní výzdobou. Reliéfy zobrazovaly triumfální průvod Římem, s Oktaviánem řídícím čtyřspřeží koní. Stylová podobnost scény s panathénajským průvodem z Parthenónu není náhodná. Octavianus se k němu pro inspiraci vracel s oblibou. Z horní terasy byl panoramatický výhled na město. Střechu kolonády zdobil keramický okap s chrliči v podobě lvích a delfíních hlav.

 

Archeologové našli okolo oltáře keramické nádoby s dírkami ve dně – květináče dokazující existenci zahradní úpravy, posvátného háje. Dva podstavce severně od oltáře sloužily nedochovanému sousoší – možná oslař Eutychos (Šťastlivec) a jeho osel Nikón (Vítězící), které tu za svítání v den bitvy Octavianus potkal a považoval to za šťastné znamení od bohů.

 

Svatyně oslavovala pomoc Apollóna, Marta a Neptuna a okolo pódia se vinul 54 m dlouhý text s písmeny stopu vysokými o válce „…kterou vládce Caesar, syn božského Julia, vedl v této oblasti pro demokracii…“ Jména svých oponentů nepovažoval za hodná vzpomenutí.

 

Někdy po smrti Oktaviána, tehdy už zvaného Augustus, byl v severní části kolonády vybudován prostor sloužící nejspíš jeho božskému kultu. To je ta část pod stříškou.

Basilika E

Leží asi 6 km východně od hlavní archeologické zóny za zátokou Vathi u kaple Agios Minas. Sloužila usedlosti, která vznikla okolo přístavu a zůstala obývaná až do křesťanské doby.  Na svůj výzkum zatím čeká, ale škol o rozměrný komplex: trojlodní basilika ze 6. stol., s příčným transeptem, předsíní, atriem, oválným dvorem s cisternou a s podlahovými mozaikami.

 

Náladové video si můžete pustit tady.

 

Tady na academia.edu najdete naskenovaného oficiálního průvodce lokalitou. Sken má mizernou kvalitu, ale když text označíte myší, má pak mnohem lepší čitelnost.

 

Na velmi vydařených stránkách Roberta Piperna (nutnost, máte-li zájem o Řím, ale skvělé i pro Střadomoří) jsou další fotografie a zápisy, které si do deníků napsali cestovatelé z 19. stol. po návštěvě lokality: malíř W. Turner a diplomat a špion W. M. Leake.

Stránky Ministerstva kultury a sportu

 

Co tomu říkal Ali paša?

 Když už jsme v 19. stol., nemůžeme opominout svrchovaného pána této oblasti. Ali roku 1798 porazil Napoleonovy jednotky v bitvě u Prevezy a nadšeně převzal jejich praxi hledání antických památek s lopatou v ruce. Dobře chápal, že za starověké kousky mu nadšení evropští cestovatelé mohou dobře zaplatit (poradil mu to jeho syn Veli, jehož panství leželo na Peloponésu). Jejich držení mu navíc dávalo zdání legitimity, pokud jde o moc v regionu Ipiru – materiály z Alio archivu (dnes v Gennadiově knihovně v Athénách) popisují používání stavebního materiálu z ruin Nikopolis při budování Prevezy a v nápise na hradbách Janniny (dnes v Byzantském muzeu v Jannině) se Ali označuje za dědice starověkého krále Pyrrha.

 

Dánský archeolog Peter Brøndsted se po spolupráci s Velim pašou rozhodl navštívit v Preveze i jeho otce. Ali nedal jinak, než že se nechal za rámě vodit po Nikopolis mezi ruinami, dokud mu archeolog nedal tip, kde kopat pro zajímavé nálezy. Aliho kopáči odhalili tři mramorové dlaždice a dvě mince. Tu raženou za Commoda si Ali nechal, tu za Caracally předal společníkovi.

 

Ali si od hostů nechal vyprávět o místní historii a evropští návštěvníci ho ochotně zasvětili do historie o Oktaviánovi, Marku Antoniovi a Kleopatře. Jelikož Ali byl také svědkem triumfu na poloostrově, nechal hned na ruinách Oktaviánova pomníku postavit svou (nedochovanou) villu, která měla připomínat jeho vítězství nad Francouzi. Jeho pokoj zdobila bysta císaře Traiána objevená mezi ruinami.

Navštívili jste Nikopolis? Podělte se v komentářích o své zážitky a fotografie.