Jannina – Ioannina – romance na jezeře

Jannina – Ioannina – je město při horském jezeře v severozápadním Řecku, v kraji zvaném Ipiros (Epirus, Ήπειρος). Její atmosféra se nepodobá žádnému dalšímu řeckému městu: je výrazně vnitrozemská, horská, ale změkčená jezerem a okořeněná trochou orientu. Hradební zdi se zrcadlí ve vlnách jezera při úpatí hor, historické bohatství ovšem nezůstává pozadu. Při každé návštěvě Ipiru mě to sem přitahuje a pokaždé si slibuju, že se tu příště musím zdržet ještě déle.

Z dálnice  Egnatia podle značek na centrum trefíte výborně, vede do něj ulice Dodonis, která  za náměstím se slavnou hodinovou věží získává jméno ipirotského podnikatele a mecenáše Averofa.

Jannina  (v mezinárodní transliteraci Ioannina, řecky Ιωάννινα, čti Janyna) je administrativním centrem Ipiru a devátým největším městem v Řecku. Je také centrem největšího z ipirotských krajů (další jsou Thesprotia, Arta a Preveza).

Cesta staletími

Na hradě našli archeologové nejstarší pozůstatky ze starověku, založení města je však nejčastěji spojováno s císařem Justiniánem. Jannioté rádi byli pány svého osudu a opakovaně po smrti místních vládců nabídli sami klíče od města dalšímu kandidátovi výměnou za privilegia. Tak se do Janniny dostali i Osmané, kteří dovolili vzniknout velké židovské komunitě. Za oficiální osmanské vlády se odehrál také fascinující příběh Aliho paši. K Řecku byla Jannina připojena za balkánských válek.

Místní obchodnická komunita vzkvétala a Jannina byla dlouho městem vyhlášených škol patřících křesťanské komunitě, kam své děti často posílali i muslimové. Ne nadarmo jde dodnes o město univerzitní. Najdete tu řadu ukázek architektury lidové (stoa Luli, Alieus a Liambei, bývalá rezidence Pyrsinellas), byzantské (kostely některých klášterů na ostrově, lázně), neobyzantské (radnice, škola Kaplanio), neoklasicistní (pošta, stará škola Zosimeon, hodinová věž, bývalá obchodní škola. tkalcovská škola Papazoglios, dům Ismini Tzavella – muzeum života v 19. stol.), meziválečné moderny inspirované neoklasicistním revivalem (krajská správa – prefektura), osmanské (oblast hradu, mešita a medresa Veliho paši, mešita Kalutsiani, Vrosgův karavanseraj – Vrosgos Inn, bývalá rezidence Missios, folklórní muzeum Frontzos) i poválečně modernistní (archeologické muzeum, bývalý hotel Xenia  dnes bohužel přestavěný). Tady najdete další místní památky.

Rozkvět místních řemesel jako kovotepectví, zlatnictví, krejčovství a zpracování hedvábí dosvědčují i cestovatelé ze 17. stol. Jacob Spon a Evlyia Çelebi.

Hodinová věž v parku

Vaší první zastávkou může být park na náměstí platia Dimokratias s hodinovou věží, která se stala jedním ze symbolů města.

Hodinová věž připomíná jubileum sultána Abdulhamida II., kterému se chtěl roku 1905 zalíbit místní vládce Osman paša. Architekt Periklis Meliryttos povolal proslavené kameníky z mastorochorií okolo Konitsy a Kastaniani, aby zpracovali mramorové obložení. Dohlížel i na rekonstrukci svého díla na současném místě po první světové válce. I další řečtí Jannioté (Janniotes) věž přijali za svou: do věže byl umístěn zvon, který na konci 17. stol. věnoval benátský dóže Preveze. Po dobytí Prevezy ho Ali paša převezl do Janniny a nechal ho zavěsit do věže nad branou do své pevnosti. Nakonec zvon skončil v hodinové věži na náměstí, kde odměřuje čas místním čekajícím na schůzku. Jestli si s někým chcete dát sraz, udělejte to stylově tady.

Kam s ciferníkem?

Hodinové věže v Řecku bývají obvykle jedním ze symbolů dané obce a samostatnými památkami na seznamech pamětihodností. To proto, že ortodoxní kostely nezahrnují často zvonice, ty vesměs stávají zvlášť, ve většině případů se do nich vejde jen jeden dva zvony. Otázka, kam v moderní době s ciferníkem, tak měla jediné řešení – postaví se pro něj jeho vlastní věž.

Věž v Jannině působí lehce a elegantně díky tomu, že hlavní část spočívá na čtyřech obloucích se štíhlými sloupy. Pod ciferníkem ji po všech čtyřech stranách lemuje ochoz se zábradlíčkem a v kovové stříšce nahoře zvon odbíjí celou. Původní porouchaný hodinový stoj byl v roce 2012 nahrazen elektrickým. Stylově dobře charakterizuje celou Janninu: prvky neoklasicismu se pojí s orientálními v elegantní souhře. Do toho sem tam nějaká zeleň, jako když vážete kytici, stříbřité a zelené snítky protknuté červenými květy. Všimněte si elegantních fasád v okolí… navzdory mocné pevnosti jako by tohle město mělo femininní charakter. Náměstí πλατεία Δημοκρατίας atmosférou připomíná lázeňskou promenádu.

Jak se tu žije? Ani ne tak zle, vypráví barista v kavárně. Tady ve městě se práce najít dá, krizi tu nepocítili tak bolestně. Připravuje nám výborné frapé a na polici má dózy na kávu s dezény Muchových plakátů. Místním se prý líbí.

Nedaleko odsud najdete i městskou informační kancelář. Řekněte si tu o seznam muzeí ve městě a o informace k autobusům.

Archeologické muzeum aneb moderní se snoubí se starověkým

Povedlo se nám zaparkovat v jedné z bočních uliček a rychle míříme k archeologickému muzeu, než nám ve tři hodiny zavře. Z veřejného parkoviště to také nebudete mít daleko. Nejvíc nás zajímají nálezy ze starověké věštírny Dodoni.

Aliho druhá pevnost

Ali paša nebyl troškař a kromě hlavního hradu vybudoval pevnost ještě jednu, uprostřed dnešního města, na skále nad jezerem. Vnější stěny bastionu stále stojí a místní jim říkají  Litharitsia . Původně tu byly i dva paláce pro Aliho syny Veliho a Muchtara. Panorama nakreslené Charlesem Cockerellem najdete tady. To vše vzalo za své díky sultánově armádě, která se tu s Alim důrazně vypořádala a město vyhořelo. Dnes je tu park s mešitou a medresou nesoucími Veliho jméno a restaurace s panoramatickým rozhledem na město.

Magnóliová ulice

Výstavní třídu Averof směrem ke starému městu lemují magnóliové stromy. Chodníky nejsou přeplněné a jde o docela hezkou procházku.

Město postihl velký požár v roce 1969. Dílny místních vyhlášených kovotepců a šperkařů se posléze soustředily v ulici Kamares, která v přímé linii sestupovala na nábřeží k městskému centru. Po osvobození 1913 byla třída přejmenována po obchodníkovi a mecenáši Jorgosovi Averofovi. Averof byl ipirotským rodákem z Metsova a své jmění získal v Egyptě a Súdánu.

Na konci ulice nejdřív vidíte kopce. V domech podél je to samý obchod s umělecky kovaným zbožím, kavárna, pohledy, suvlaki. I kandelábry pouličních lamp jsou elegantní. Postupně se na konci ulice ukáže kamenná hradba s další hodinovou věží. Domkům se sníží počet pater a o to masivněji pak věž vévodí ulici. Po levé ruce máte uličky staré obchodní čtvrti, např. Anexartisias Ανεξαρτισίας stojí za procházku.

Ali paša z Tepelene

Přicházíte ke Kastru, Starému Městu, kde ve dvou separátně opevněných citadelách svou moc uplatňoval a posiloval kontroverzní Ali paša, kterého můžete pamatovat z románu Hrabě Monte Christo. Řekové stále nevědí, co si o něm mají myslet. Ali byl nemilosrdný mocichtivý uzurpátor trestající odpor s orientálně vynalézavou krutostí. Řada jeho nepřátel je dnes mezi vlasteneckými hrdiny a novomučedníky. Zároveň Ali na svém území dokázal pevnou rukou udržet pořádek a např. cesty byly naprosto bezpečné a lapků prosté, což vedlo k obchodnímu a hospodářskému rozmachu. Navíc je-li nepřítel našeho nepřítele naším spojencem, je Ali vzbouřivší se proti sultánovi kandidátem na filheléna. Inteligentní, zvídavý, statečný, talentovaný stratég, sběratel starožitností, lstivý politik a charismatický hostitel. Někdy je prezentován pozitivně, někdy negativně.

Ačkoli je Ali díky Alexandru Dumasovi nejznámější osobností spojenou s Janninou, město se z opatrnosti k němu moc nehlásí. Místo toho se Jannina pokouší využít faktu, že Arta zatím plně nevyužila potenciál ipirotského krále Pyrrha, příslovečného i v Čechách díky tzv. Pyrrhovu vítězství.

Hrdé hradby

Silná věž s cimbuřím nahoře má své opodstatnění, střeží totiž hlavní bránu do pevnosti města Jannina. Monumentální hradba je tak silná, že vchodová chodba skrz ní může procházet dvakrát zalomená. To proto, aby skrze ní nešlo pronést dovnitř beranidlo.

Trasa sledovaná hradbami je nejspíš stejná jako v byzantské době. Ze starších fází ale dnes není nic vidět – Aliho obnova opevnění dokončená roku 1815 vše důkladně obestavěla novou vnější zdí a mezera byla vyplněna sutí. Tím se celková síla hradby značně zvýšila.

Agios Georgios

U úpatí zdi si můžete všimnout malé kapličky pro novomučedníka svatého Jiří Ioanninského, zvaného s fustanellou, který je vždy vyobrazován v řeckém kroji. Mladý muž byl 17. ledna 1838 falešně označen za muslimského konvertitu ke křesťanství a oběšen na hradbách v těchto místech. Dnes je patronem města Jannina.

Pohádkové městečko

Pro průchodu branou se ocitnete v kouzelném světě. Domky uvnitř Starého Města jsou nízké, půvabné, mají ozdobné mřížoví v oknech a na balkóncích a v prvních patrech dřevěné verandy. Některé domy mají ještě kamenné zdi, po kterých se místy pne réva. Standardní schéma, které po chvíli vypozorujete, je kamenné přízemí a v prvním patře barevná omítka ukrývající hrázděnou konstrukci.

V oknech kvetou muškáty a na osluněných ulicích poskytují stín platany a albízie. Jestli jste si na Kykládách fascinovaně fotili okna a dveře domků, můžete tady pokračovat. Dveře hnědé s bílou mříží, bílé s bílou mříží, modré s černou mříží, zelené bez mříže… Některé domy mají i vlastní zahrádky s ovocnými stromy. Sem tam se líně povaluje kočka. Ospalými ulicemi se sem tam mihnou rozmlouvající sousedé a jen někdy naruší klid skupina pobíhajících turistů, kteří přijeli z Pargy nebo Sivoty.

Za branou vás čeká rozcestí, ať se vydáte kamkoli, hradby vás udrží ve Starém Městě a jednou zákonitě narazíte na jednu z citadel. Můžete se jen tak toulat zcela bez obav.

Ke větší z citadel nejrychleji vedou buď Patriarchu Joasaf (Πατριάρχου Ιωάσαφ) nebo do leva mířící část ulice Paleologu (Παλαιολόγου). Větší citadela se jmenuje Its Kale a zabírá skoro čtvrtinu prostoru Starého Města. Velkou mramorovou bránu v hradbě nemůžete minout. Před ní si všímám plakátu na místní červencový hudební festival. Dobrá dramaturgie, jako program na část dovolené určitě super.

Citadela Its Kale

Název by se turecky měl psát İç Kale a znamená něco jako vnitřní pevnost.

Uvnitř je citadela překvapivě prostorná, má 30 000m². Řada budov je v ruinách, postupně se některé rekonstruují a dostávají nová určení. Vlevo je kavárna v budově s mnoha komíny, které prozrazují původní účel bývalých hradních kuchyní. Vedle archeologové našli základy středověké věže s kruhovým půdorysem.

Následuje bývalý sklad střelného prachu využívaný pro vzdělávací akce a mešita Fethyie s krásným minaretem. Na základech byzantského kostela ji nejdřív postavili dřevěnou roku 1430, kdy Sinan paša diplomaticky získal město, o dvě stě let později se dočkala kamenné podoby. Holé kamenné zdi působí velmi elegantně. Pokud je brána otevřená, uvidíte vedle mihrábu dva mramorové sloupy zachované z původního kostela.

Hned před mešitou leží zídkou ohrazený okrsek zdobený krásnou umělecky  zdobenou mříží. Dvířka jsou zamčená. Tady je pohřbeno bezhlavé Aliho tělo. Společnost mu dělá jeho hlavní manželka Emine, díky které se venkovský lapka dostal do vyšší společnosti. Jeho hlava, kterou si vyžádal sultán jako důkaz Aliho smrti, je pohřbena v Istanbulu spolu s těly jeho čtyř potomků, které nechal sultán popravit.

Jezero na úpatí hor

Kousek vedle ve stínu borovic poskytuje osvěžení pítko s vodou. Při pauze odsud můžete vychutnávat výhled na slavné jezero Pamvotida. Jannina je jedním ze dvou řeckých měst pyšnících se polohou na břehu jezera (druhým je Kastoria). Celé Staré Město leží na skalnatém poloostrůvku vybíhajícím do jezera, které poskytovalo perfektní strategickou ochranu. Vzpomeňte na masivní hradbu chránící zbylou stranu přístupnou po souši. Přes modravou a tichou jezerní hladinu vede výhled k horám Mitsikeli, které jezero a janninskou pánev obklopují. Na jejich úpatí žili v době kamenné další kočovní lovci, jejichž stopy jsme viděli v archeologickém muzeu.

Procházky po nábřeží jezera patří mezi nejlíbeznější zážitky z tohoto místa.

Jannina a její Ostrov

Mezi listy platanů si všimněte ostrůvku. Odsud vypadá jen zeleně, ale na odvrácené straně je malá vesnička snad ještě hezčí než samotné Staré Město. Vyrovná se v malebnosti nejhezčím místům ze Zagori a ano, stejně jako v Monodendri i tady je v sezóně plno turistů s fotoaparáty. Místní říkají místu prostě Ostrov, Nisi. Oficiálně jde o jediný bezejmenný ostrov v Řecku. Najdete tu staré kláštery, šarmantní restaurace, penzionek, rybářské stanoviště, Aliho muzeum a Informační středisko pro přírodu jezera.

 

Právě tady v klášteře Agios Panteleimonas vojáci sultána Mahmuda II. Aliho dostihli a střelili skrze podlahu (ta scéna z Osmi hrozných není nápadem Quentina Tarantina). Na nádvoří mu usekli hlavu.

Královská rezidence

Centrální pozici za širokým trávníkem na Its Kale zaujímá zrekonstruovaná budova hostící Byzantské muzeum (stránka Ministerstva kultury). Původně byla pro řecký královský pár postavena roku 1958 jako pavilon na základech dřívějšího Aliho paláce architektem V. Charisisem. V přestavování budov to Řekové s Osmany mají tedy fifty-fifty. Na terase za budovou je srovnána řada kanónů. To abyste nezapomněli, že jste na pevnosti.

 

Po pravé ruce pokračují ruiny Aliho paláce, tentokrát jeho soukromých prostor, kde žil jeho početný harém. Jeho hlavou byla zmíněná Emine, ovšem Aliho nejoblíbenější manželkou byla paní Vasiliki (Kyra Vasiliki), řecká křesťanka zapsaná v historii jako patriotka, jejíž jméno nese jedna z ulic Starého Města.

Turbulentní dějiny města Jannina

Hned vedle se do výšky 13 metrů tyčí zeď Bohemondovy věže pojmenované po normanském dobyvateli, který roku 1082 Janninu dobyl a zesílil opevnění. Bohemond byl synem Roberta Guiscarda, vévody sicilského, a později se stal jedním z vůdců první křížové výpravy. Archeologický výzkum odhalil kromě normanských a byzantských i helénistické základy. Jak se jmenovalo starověké město na břehu jezera, to zatím nebylo zjištěno. Postupně se pak o město přetahovali Byzantinci, Florenťané, Srbové, Normané a Osmané.

Janninské poklady

Po pravé ruce máte jednu z nejlépe dochovaných částí, tzv. pokladnu. V jejím stínu najdete maličký bíle omítnutý chrám Agion Anargyron, něco jako Svatých nezištníků. Míněni jsou nejspíš svatí Kosma a Damián, kteří léčili nemocné bez nároku na mzdu. Kostelík je díky scénickému okolí oblíbeným místem pro svatby a křty. Vedlejší budova původně hostila místní střbrotepeckou sbírku, která se však přesunula do důstojnějších prostor. Pojďme se k nim vydat.

 

Když po pěšině obejdete ruiny paláce, otevře se před vámi další široký prostor a teprve teď si uvědomíte rozměry celé Its Kale. Na nejvzdálenější straně zabírá nově zrekonstruovanou dvoupatrovou budovu přiléhající k západnímu, nejsilnějšímu bastionu nové Muzeum stříbrotepecví věnované řemeslu typickému pro Ipirus. Sbírka patří kulturní nadaci Piraeus Bank. V expozici muzea jsou vystavené historické šperky, zbraně a nádoby a je vysvětlená technologie výroby. Určitě ji můžu doporučit stejně, jako byzantskou sbírku.

Citadela Aslana paši

Při cestě zpět k bráně do Its Kale je v dáli vidět minaret další mešity. To je druhá, menší a starší citadela Starého Města. Vypadá vzdálenější, než doopravdy je. Trefíte sem při chůzi přímo za nosem.

Už od vchodu působí mnohem skromnějším dojmem. Po kalderimi jsme vystoupali ke kamenné brance s dřevěnými vraty, která vedou do příjemně zastíněného prostoru. Mezi stromy se tu skrývá skála, která je nevyšším bodem celého Starého Města, proto ten příkrý svah, uvnitř citadely terasovaný. Původně tu stával byzantský kostelík městského patrona svatého Jana Křtitele, který Osmané pobořili při neúspěšném povstání místních. Postavit pak poměrně velkou mešitu na vrchu kopce nebylo v 17. stol. jednoduché, vršek skály musel být uměle rozšířen.

Historická expozice v prostorách mešity

Aslanovi nástupci tu v příštích generacích vybudovali obdobu univerzitního kampusu. Nejdřív tak míjíte budovu medresy s dvoupatrovou klenutou arkádou a stoupáte podél zdi držící svah po schodech výš. Po levé ruce vidíte arkády budovy pro studenty z medresy a pro zajištění jejího provozu. Můžete si všimnout techniky ozdobného skládání zdiva, kdy se cihly a kámen střídají ve vrstvách a vytvářejí tak barevný proužkovaný efekt.

V provozní budově je dnes situováno muzeum se sbírkou Fotiose Rapakusise, která obsahuje historické předměty jako zbraně, šperky a keramiku. Samotná mešita funguje jako Etnografické muzeum a prezentuje ukázky užitého umění a dobových oděvů místních tří komunit: křesťanské, židovské a muslimské. Výstavní prostory osvětlují velká okna a samotná mešita má velmi krásnou výzdobu, ve které převažuje zelená barva, barva islámu. Mnoho cestovatelů ji obdivovalo stejně jako její vysoký minaret, který často trpíval zásahy bleskem. Instalace hromosvodu pomohla uchránit krásnou stavbu až do našich dnů.

Ve společnosti ještěrek

Malá stavba za mešitou je Aslanovým mauzoleem. Svezeny sem byly i muslimské náhrobky z jiných částí centra. Dnes se po nich prohání zelené ještěrky. Ve větvích borovic zpívají ptáci.

 

Tohle je asi nejromantičtější místo celé Janniny. Klid narušuje jen šumění větru. Přes uličky starého města je vidět na Its Kale a na opačné straně se rozprostírá krásné jezero a nábřeží, odkud vyplouvají loďky. Pro tohle místo jsem si schovala ten neslavnější z mýtů města Jannina.

Tesklivá romance o vodách jezera

Je jím příběh krásné paní Eufrosini (Kyra Frosini). Frosini pocházela z vlivných řeckých kruhů, byla neteří janninského biskupa a provdala se za bohatého obchodníka Dimitrise Vasiliu. Byla významnou osobností janninské společenské scény a měla být obdivovaná pro půvab a vzdělanost. Manžel byl často na cestách a krásná Frosini začala milostný poměr s Muchtarem, synem Aliho paši. Muchtarova manželka byla ovšem také z dobré rodiny a nenechala si ponížení líbit. Ali nechal pozatýkat janninské nevěrnice a nechal je popravit způsobem tehdy obvyklým pro odsouzené ženy: utopili je v jezeře (mužští Aliho protivníci obvykle končili mnohem hůř). Populární podání tvrdí, že se Ali do Frosini zakoukal a chtěl ji jako milenku pro sebe. Existuje černobilý film Jezero vzdechů (Limni ton stenagmon), kde to skvělé Irini Pappas moc sluší, když hrdě odpovídá Alimu, že chladnou náruč jezera preferuje před tou jeho.

 

Ali byl znám svou inteligencí, zajímal se o západní technologie a zval na svůj dvůr osobnosti ze západní Evropy, např. architekty, archeology nebo lorda Byrona. Se západními vlivy se snad šířila i libertariánská morálka a Ali se nejspíš pokoušel učinit tomu přítrž. Snad se prosazováním konzervativních postojů snažil zalíbit vládě v Istanbulu, aby si politicky zachránil krk. Řekové zase rádi tvrdí, že ženy podporovaly řecké osvobozenecké hnutí a Ali si přál tyto společenské kruhy oslabit. Frosini je považována za vlastenku a národní mučednici.

Kouzlo orientu

Až odsud budete sestupovat dolů, nezapomeňte si prohlédnout budovu knihovny, která patřila ke komplexu medresy, už se ale asi nevešla do stísněného prostoru malé citadely. Centrální prostor zaklenutý kupolí má vchod s arkádami. O pár kroků dál najdete mezi zelení kupoli budovy, kde byly nejspíš lázně. Mezi tím máte po pravé ruce výhled na zrekonstruovanou budovu Sufari sarai s přísnou, strohou fasádou, kde míval Ali jezdeckou školu kavaleristů. Dnes je tu uchován krajský archiv.

 

Pod zeleným příkrovem stromů ve vedlejším parku můžete pátrat po ruině Domu dobrého paši. Villa z 18. stol. se dvorem a obvodovou zdí patřívala potomkům Aslana paši, do dnešních dnů toho příliš nezůstalo. Dům dodnes slouží jako odstrašující příklad toho, jak může skončit nezájem o památkové dědictví města.

Cesta z Pargy a pátrání po čápech

Z Pargy se do Janniny dostanete nejsnáze autem díky dálnici Egnatia, která výrazně zjednodušila cestu hornatým vnitrozemím. Výpadovka vede vřes Morfi, Margariti a Mazarakia, takže cestou si můžete prohlédnout část paržského vnitrozemí okolo jezera Kalodiki. Cestou po dálnici na Janninu si můžete všimnout na 45. km po levé ruce tradičního kamenného mostu, jakými se proslavilo Zagori.

 

Před posledním tunelem je sjezd k areálu antické věštírny v Dodoni, kde jsme si udělali dopolední zastávku.

 

Cestu zpět jsme se rozhodli vzít jinudy, abychom si vnitrozemí prohlédli ještě víc – a vyhlédli si tipy na příští dovolenou. Sjeli jsme o sjezd dřív na Paramythii a jak jsme se k městečku blížili, tyčil se před námi modravý a majestátní masiv hory Gkorilas se svými šestnácti sty metry. Kořen jeho jména -gor- je převzat ze slovanských jazyků. Silnice vede podél úpatí Gkorilasu, kde leží Paramythia s pověstí pohledného městečka. Kdesi ve svazích hory nad ní leží jeskyně s poustevnou svatého Athanasia, ke které místní trekkeři rádi pořádají jarní výstupy. Po průjezdu vesnicí Chrysavgi se můžete dostat k areálu antického města Elea, který se otevírá pouze po předchozí domluvě s místním archeologickým eforátem (úřad spravující památky), např. přes efathe@culture.gr.

 

Nás vedla silnice krajinou mezi Rachuli, Karavunari a Spatharei střídavě mezi poli, kopci a vesnicemi. Je delší, ale mnohem pestřejší než cesta přes Mazarakia. Na spoustě vysokých komínů a sloupů s vysokým napětím jsme viděli čapí hnízda. Až jsme pochybovali, jestli někteří z nich nejsou umělí. Díky čápům je proslulá Filipiada, ale dobře jim je evidentně po celém Ipiru, kudy vedou jejich tažné trasy na jih.

Pokud nedisponujete autem

Autem je cesta sem asi nejsnazší. Druhou možností je autobus ΚΤΕΛ z Prevezy (jízdní řád). Jannina naštěstí disponuje také vnitrostátním letištěm.

 

Na výlety po okolí zkuste Janninský ΚΤΕΛ