Agios Georgios Filippiados – římský akvadukt pro Nikopolis

Římský akvadukt pro Nikopolis a jeho arkády jsou chloubou okolí vísky Agios Georgios Filippiados. Pod skalním obloukem proraženým letícím drakem, v sousedství pramene křišťálové vody a mezi zelenými platany najdete místo, kde se neobyčejná krása přírodní spojuje s významem historickým.

Jméno vesnici Agios Georgios dal svatý Jiří, který tudy honil draka a při letu vyrazil otvor do skály vysoko nad údolím. Odsud tedy Άγιος Γεώργιος, Agios Georgios. Protože vesnic stejného jména je v Řecku jako cikád, přidává se jméno správního centra Filippiady, takže Άγιος Γεώργιος Φιλιππιαδος, Agios Georgios Filippiados (archaické skloňování podle 3. deklinace). Setkat se můžete i s verzí Άγιος Γεώργιος Πρέβεζας, Agios Georgios Prevezas. Výslovnost je něco jako Ajos Jorhios.
 

Požehnaný pramen

Honbou za drakem světec místu požehnal a obdaroval ho křišťálově čistou vodou. Skalní okno je dobře viditelné na protějším břehu řeky, možná v něm rozeznáte obrys kříže, který tam někdo věřící vztyčil. Říká se mu také drakotrypa, dračí trhlina.
Pod skalou můžete najít kostelík Agios Georgios a stejnojmennou vesnici. U kostela tryskají prameny vody a skrze zelený park s platanovým hájem protékají do místního toku, jímž je řeka Louros (Λούρος) – čti Luros. 
Kouzlo platanového háje je největší na jaře, když na hoře Tomaros taje sníh. Jeho poklidnou atmosféru můžete ocenit tady.

Augustův akvadukt pro Nikopolis

Čisťoučkou vodu tu našli i Římané, když císař Augustus nechal po bitvě u Aktia budovat své vítězné město, Nikopolis (nápisy v angličtině uvání Nicopoli). Střízlivější prameny odhadují délku akvaduktu na 50 km, ale nejsme si tím jisti, kvůli špatnému dochování některých částí nedokážeme přesně určit celou trasu.


Nejdůležitější pro správnou funkci vedení vody bylo udržet správné procento gradientu, tedy svažitosti, aby voda tekla správnou rychlostí. To vyžadovalo úpravy vlnitého terénu. Akvadukt pro Nikopolis byl tedy řešen třemi různými způsoby: přes nížiny vedly arkádové mosty, na úbočích kopců vedly vodu kanály a skrz kopec byl vydolován tunel.

Most

U Agios Georgios má akvadukt pro Nikopolis svou nejpůsobivější část. Po odbočení na vedlejší silnici se vám mezi stromy zjeví dva arkádové mosty, které vedly vodu přes údolí řeky Luros. Jsou v mizerném stavu, prorostlé zelení (vypadá to romanticky, ale kořeny rostoucích stromků postupně zdivo rozrušují). Ve skutečnosti jsou ještě úžasnější než na fotkách na internetu. Severní most je v horším stavu, jižní byl možná vybudován místo pokusu o opravu severního, dost možná Hadriánem. Arkády jsou kamenné, zbytek mostu má zalícování cihlové. Terakotová barva působivě kontrastuje se zelení v okolí, což dělá akvadukt pro Nikopolis zvláště přitažlivým.

Skalní kanál

Vyhraďte si dost času na prozkoumání okolí. Ve svahu jsme našli částečně zděný, částečně do skály vysekaný kanál, kterým voda k mostu přitékala po úbočí kopce, pěkně pozvolna samospádem. Tady akvadukt pro Nikopolis začínal. Kanál je asi 75 až 80 cm široký. Místy je dochovaný cihlový oblouk, který kanál zastropoval, aby se do vody nedostávaly nečistoty. Zevnitř bylo vše vymazáno voděodolnou omítkou, kterou se Římané proslavili.

Přes řeku vede moderní most, ze kterého můžete pořídit pár neobyčejně hezkých záběrů. Odbočka vás dál zavede ke kostelíku a do vesnice.
Z místních pramenů dodnes berou pitnou vodu Preveza, Arta a Lefkada.


Akvadukt pro Nikopoli na videu si můžete vychutnat tady a tady.

Využití energie vody

Energie z pramenů řeky Luros nezůstala nevyužitá.

Vodní mlýn

Hned mezi parkem a kostelíkem Agios Georgios potkáte budovu s vodním mlýnem, řecky neromylos, kde dodnes produkují vlastní celozrnnou mouku. Mlýn pochází z roku 1832 a patří právě kostelíku. Zrní se sype do trychtýřovité horní části, odkud vypadává pravidelným pramínkem do otvoru v horním mlýnském kameni. Ten se po odbrždění roztáčí a mezi ním a spodním kamenem, který nevidíte, je obilí namleto. Dole zachytává nádoba mouku.

Nerotrivi

Zajímavostí tu je další způsob, kterým lidé dokázali využít sílu vody, tzv. nerotrivi. Tyto předchůdkyně automatických praček jsou časté v hornatých regionech, kde se zpracovávalo velké množství vlny. Voda do nerotrivi přitéká přes kónickou nádobu, která vytváří úzký proud vody s velkou silou. Spodní část tvoří  jímka, ve které vzniká silný vodní vír, do kterého se vkládaly oděvy dřevěnou tyčí. Jímka bývá zakopaná do země nebo obezděná, protože odstředivá síla vodního víru by ji jinak roztrhla.

Voda cáká divoce okolo a celé zařízení vlastně budí dost respekt. Při pohledu na sílu víru nemám pochyb, že to vypralo důkladně. Ekologicky a zadarmo vyprané koberce, záclony a látky se tu suší natažené na mnoha řadách pevných šňůr. V budově je i kavárna, odkud skleněnou podlahou můžete víry sledovat při práci.  Přes řeku tu vede i můstek a místu se říká Pyges Agiu Georgiu (čti pijes aju jeorhiu), prameny svatého Jiří. Sousední sádky na ryby už nejsou funkční.

V reportáži televize ERT tady ukazují záběry jak ze mlýna, tak od nerotrivi.

Vodní elekrárna

Energie místní vody se dočkala využití i v moderní době. Vlastně hned pod vesnicí na řece začíná nádrž vytvořená díky přehradě. Ta je 25 m vysoká a 70 m široká. Pokud je dostatečný stav vody, přepadá přes ní krásný vodopád, na který je od silnice vidět. Elektrárna byla vybudována roku 1954 jako vůbec první vodní elektrárna ΔΕΗ, řecké obdoby ČEZu. Vzniklá nádrž funguje jako přírodní jezero a ΔΕΗ se jím chlubí na starších propagačních videích.

Tunel skrz kopec

Zpět k historii antického akvaduktu pro Nikopoli. Všude okolo jsou kopce, kudy se jeho trasa mohla ubírat dál? Hned za výhledem na vodopád přehrady asi po 450 m máte po pravé ruce odpověď přímo ve skalní stěně. Je tu malý vyštěrkovaný plácek akorát na zaparkování a pár kamenných schodů. Ve směru jízdy ze severu na jih si jich všimnete spíš, než ve směru opačném.


Za mříží je tu díra ve skále. Před 2000 lety jí vytesali římští otroci, aby akvadukt mohl projít kopcem na druhou stranu. Do tunelu můžete nahlédnout kousek, celkem je dlouhý cca 400 m. Cedule informuje o existenci servisních šachet, kterými se vodovod jednak provětrával, jednak jimi dolů mohli sestoupit doboví údržbáři. Tunel ústil v oblasti vesnice Rizovuni.


Tady pustili skupinu historiků skrz mříž až do tunelu.

Další doložené pokračování akvaduktu

Akvadukt pro Nikopoli pak dál vedl od vesnice Thesprotiko po úbočí kopců nad Stefani a Skala Luru podobným kanálem, jako jsme už viděli. Cesta vody pak směřovala na jih a nížinou asi vedla na arkádách, pár pobořených pilířů se dochovalo u vesnice Archangelos hned u místní benzínky. Slavnostně pak vodovod dorazil do Nikopole, kde pro něj ve 2. stol. n. l. císař Hadrian postavil velkolepou kašnu, nymfeum.


 

Akvadukt pro Nikopoli má vlastní internetovou stránku tady.


Najdete ho i na stránkách Nikopole tady.

Údolím řeky Luros

Luros (Λούρος, Louros) je překrásná řeka vinoucí se krajinou Ipiru v západním Řecku: nejprve kaňonem, potom mokřady. Pouť po jejích březích bude zajímat nejen milovníky krásných scenérií a bohaté přírody, ale i fanoušky historie. Jak té staré, té úplně nejstarší, tak té moderní.


Cesta údolím a krásné zastávky podél ní jsou dobrým důvodem zvážit místo dálnice Ionia odos starší silnici ethniki Artas – Ioanninon.

Pramen Řeky

Samotná řeka Luros se rodí na svazích hory Tomaros, ale za její pramen je tradičně označováno jezírko u vesnice Vuliastra v krásném údolí mezi zelenými kopci. Okrouhlé jezírko o průměru cca 90 m vypadá  jako z pohádky a je známé typickou zelenomodrou barvou a vysokou čistotou vody. Průzračnost umožňuje dobrou viditelnost pod hladinou, což dodává jezírku vzhled drahokamu usazeného v zelené krajině. Sem tam roste trs rákosí, sem tam se větve stromů sklánějí až k vodě. Většina hladiny se ovšem vesele třpytí v paprscích slunce. Mezi vodními rostlinami žijí žáby, dokonce tu žijí rakovití. Ať vás ani nenapadnou myšlenky na koupání – pod jezerem v desetimetrové hloubce jsou útvary krasového původu, ze kterých prýští voda i v horkém létě desetistupňová. Věřte mi, spadnout tam nechcete. „Prameny Lurosu“ Λίμνη πηγών Λούρου ποταμού bývají řazeny mezi nejhezčí řecká jezera.


Hezké video z různých ročních dob je tady a jedno s náladovým klavírním doprovodem zde.

LUROS SPRINGS

Středomořská červenice a doba kamenná

Kopec, kterým vede římský tunel, se jmenuje Kokkinopilos. Jméno mu dala rudá barva hlíny připomínající krajinu někde v Africe. Asi o 80 m dál od parkovacího odpočívadla u tunelu vede pěšinka nahoru. Krajina vám vezme dech. Zvlněná rudá zemina vypadá jako duny a kontrastuje se zelenými listy na stromech a keřích. Tráva tu neroste. Působí to naprosto neuchopitelně. Když o kus dál vidíte klasickou šedivou skálu, vypadá červený kus země jako spadlý odněkud z Marsu. Objektivy se skoro vzpírají tu červenou zachytit správně, snaží se jí změnit na hnědou.

Jde o příklad středomořské terry rossy, zeminy červené díky obsahu železa. Kokkinopilos býval kdysi krasovou sníženinou zaplavovanou pravidelně deštěm. Díky střídavému zatopování a zasychání se utvářely vrstvy červené země, mezi kterými byly objeveny pravěké nástroje, dnes v archeologickém muzeu v Jannině. Stáří velkého kamenného klínu bývá odhadováno i na 200 000 let a jde o nejstarší archeologický nález v celém Řecku. Patřil lovcům, kteří tu u řeky lovili zvěř na jejích tažných cestách na sezónní pastviny. Další nálezy z doby kamenné pocházejí z nedaleké jeskyně Asprochaliko.

Hezké video najdete tady a tady.

KOKKINOPYLOS

Jezero Ziru

Odbočka do místního malého Švýcarska je o necelé 3 km jižněji, po pravé ruce. Zavede vás ke krásnému jezeru Ziru (Ζηρού, Zirou), jehož 50 m hluboké modré vody obklopuje lesní zeleň. Jméno místa pochází ze slovanského základu pro slovo jezero. Výhled na kopce v okolí se vyznačuje typicky alpským půvabem, pro který je tahle oblast mezi Řeky oblíbená jako cíl výletů a různých sportovních aktivit, např. závodu Zero lake run, tenisu nebo jízdy na kanoích. Jezero je krasového původu, původně šlo o zatopenou jeskyni, jejíž strop se propadl před cca 10 000 lety. Zároveň leží na geologicky aktivní linii Ziros – Stefani – Zalongo – Ambrakijský záliv. Podzemní vody zlomu právě tady vystupují na povrch, čemuž dle knížky The small lakes in Greece vděčí Ziru za svou neobvyklou hloubku. I pověst o vzniku jezera zmiňuje tektonickou aktivitu: silné zemětřesení sem bylo sesláno jako potrestání zlé bohaté ženy, která trápila svou chudou čestnou sestru.


Voda je zásobená z podzemních pramenů, ale trochu paradoxně se v horkém létě teplota vody zvyšuje i v hloubce, může tam mít i 22 stupňů. Ve svrchních vrstvách vody žije mnoho rostlin a živočichů, zatímco v hloubkách byla prokázána přítomnost sirovodíku. Na březích se rozkládá krásný a hustý pobřežní les jasanů úzkolistých, platanů a dalších druhů. Klidná nehybná hladina funguje jako zrcadlo okolních kopců.


Pohledy z ptačí perspektivy se pokocháte tady.


ZIROS

Sirotci občanské války

Během procházky určitě narazíte na opuštěné budovy z 50. let. Jde o jeden z „památníků“ řecké občanské války, o areál dětských domovů pro opuštěné a osiřelé děti. Řecká politická levice organizovala transfery takových dětí do zemí východního bloku, několik tisíc jich přišlo do Československa. Pravicový režim zase budoval sběrné tábory pro tyto děti v Řecku, pod osobním patronátem královny Frederiky.

Obě strany se navzájem obviňovaly z nucených odvodů dětí, vymývání mozků, indoktrinizace, jejich přeměny v janičáře a podobně. Pravda byla asi někde mezi: vyrůstat v dětském domově za studené války asi není nic moc, ale nemít vši (dětem umyli hlavy DDT), dostávat pravidelně najíst a vyučit se v šesti řemeslech je lepší než hladovět a nemít žádnou budoucnost. Komplex kromě škol, divadla, kostela, prádelen a hřiště zahrnoval dílny, zahradu a pekárnu. Šlo o ekonomicky soběstačnou jednotku. Někteří chlapci tu v dílnách pracovali celý život až do důchodu: neměli kam odejít.

Osud jezera

Asi byste jen obtížně hledali pro dětský areál tak krásné místo, na kterém se nacházel Agios Alexandros, jak se místní domov jmenoval. Jezero bylo ovšem ohrazené, děti měly tendenci cachtat se ve vodě a mnohé neuměly plavat, dvě se tu dokonce utopily. Domov ukončil činnost v 70. letech, v těch 90. byl obnoven a využit pro albánské uprchlíky.

V dnešní době ochránci přírody upozorňují na znečištění okolí jezera. Od roku 1999 je zahrnuto v programu Natura 2000, rybaření bylo zakázáno a kontroverzní závody ve vodním lyžování se po protestech také neopakovaly. Pořádání technofestivalu zatrhl soud. Snahy o vybudování restaurací a o turistické využití místa se setkávají se znepokojenými reakcemi ochránců přírody. Ikona horské turistiky v Řecku Charalambos Guvas podal návrh na vytvoření národního parku okolo jezera. Z nějakého důvodu je ovšem správa jezera rozdělena mezi okresy Filippiada, Thesprotiko a Xerovuni a tři se na jednom názoru zkrátka neshodnou. V současné době si tu můžete vyzkoušet kajak, kánoe, nebo paddleboard.

Byzantský klášter vybudovaný hříšníkem

Je zase čas na trochu kultury? Hned naproti přes silnici po levé ruce je odbočka na vesnici Pantanassa a o kousek dál klášter ze 13. stol. My přijíždíme z Arty, a tak už víme, že jeho stavitelem byl Michael II. Komnénos Dukas a že financoval několik takových staveb okolo Arty jako pokání za špatné chování k manželce Theodoře, která je dnes svatou patronkou Arty.

Na rozdíl od nádherných kostelů v Artě už Pantanassa podlehla v boji s časem, jde o zříceninu. Krásné pozůstatky reliéfní a malířské výzdoby dnes chrání přístřešky. Jedna z kupolek na východě dokonce ještě stojí. Od silnice vidíte kostel z vchodové strany, bohužel přes plot. Představte si klasický pozdně byzantský půdorys kříže vepsaného do čtverce, kostel zvenku působil kompaktně a zdobilo ho několik menších kupolek. Uprostřed na čtyřech sloupech (z toho tři byly objeveny) se tyčila kupole nejvyšší, východně od ní byly výklenky pro oltář. Směrem k ulici byla předsíň a okolo celého obdélníku pak ze severní, západní a jižní strany obíhala chodba. Ta na jihu končila v místě, kde vidíte dosud stojící kupoli. Exteriér musel jistě být krásný, zdobený ozdobně skládanými cihlami.

Město čápů

Naše cesta údolím řeky Luros končí ve Filippiadě, městečku proslulém díky čápům. Díky trase tahů přes Ambrakijský záliv jich v Ipiru najdete zvýšenou koncentraci, např. v Artě nebo až v Paramythii. ΔΕΗ cíleně umísťuje na sloupy elektrického vedení podložky pro hnízda. Ve Filippiadě se na čápy zaměřili a radnice se snaží jim pobyt ve městě co nejvíc zpříjemnit. Existuje i online webkamera zabírající hnízdo, díky které můžete sledovat vývin čápátek. Je to skvělý relax, ale člověk se pak obtížně vrací k nějaké práci, varování je na místě! Kromě toho je pro Filippiadu typická zvonice místního kostela, která je vidět už od silnice. Díky tomu, že každé patro podpírají jen úzké sloupky, působí věž vzdušně a graciézně.