Arta – ipirotská šlechtična

Západořecké město Arta je jako hrdá byzantská princezna. Hoví si mezi pomerančovými háji nedaleko od moře a honosí se nejslavnějším kamenným mostem Řecka. Když jsem chtěla jet do Ipiru (kraj Epirus), říkaly mi řecké kamarádky, že musím určitě do Arty. Měly pravdu.

Řecky se název města píše Άρτα, anglická transliterace i česká fonetická transkripce jsou shodně Arta.

O Artě se nepíše v průvodcích ani na cestovatelských serverech a určitě vás sem neodveze cestovka. Tenhle klenot zatím masy neobjevily. Arta se nachází jen 16 kmod Ambrakijského zálivu (s plážemi) a snadno můžete podnikat výlety do okolí přehrady Purnari a pohoří Tzumerka.

Opásaná záchytnými parkovišti

Ze směru od Eleusy přijíždíme na předměstí města Arta. Na pravém břehu řeky Arachthos je tu k dispozici prostorné parkoviště. Arta není zas tak velká a tak jsme chtěli zaparkovat tady, přejít pěšky most a nemuset řešit dopravu v centru. Tak moc jsme panikařit nemuseli, na druhém břehu u Archeologického muzea bylo další velké prázdné parkoviště, ale odtamtud bychom se zase museli vracet ke starému mostu. Centrum Arty je parkovišti obehnáno, místní radnice se rozhodla vybudovat v centru co nejvíc pěších zón a neudělat z Arty automobilové peklo. I to dělá z města atraktivní lokaci.

Balada o mostě

Kamenný most v Artě je v Řecku pojmem. Jde o možná nejslavnější kamenný most celého Balkánu. Řecký výraz thrylikos se používá hlavně pro místa opěvovaná v lidové kultuře, ke kterým se vážou pověsti, písně a známé příběhy. Něco jako mýtický, to má ale spíš vazbu na antickou mytologii. Přesný český ekvivalent asi nemáme. Most v Artě je thrylický díky lidové baladě otiskované ve všech školních čítankách. Když budete po Řekovi chtít příklad lidové kultury, nejspíš si vzpomene na tuto baladu.

 

Čtyřicet pět kameníků a šedesát tovaryšů

most založili na řece Arty.

Celý den ho stavěli – a večer jim spadl.

Žalují kameníci a žehrají tovaryši

„Běda naší námaze, škoda naší práce.“

 

Malý ptáček jednoho dne promluvil lidským hlasem:

 

„Jak nezazdíte člověka, most nebude stát.

A nezazděte sirotka, ni cizince, ni pocestného,

než krásnou ženu mistrovu,

co přichází zrána beze spěchu  a nese mu oběd.“

To zaslechl mistr a padl v mdlobách k zemi.

 

Leč nic platno, svou ženu do pilíře mostu chladnokrevně zazdil. Jeho žena mezi tím běduje nad osudem svým a svých dvou sester:

 

„Běda našemu osudu, škoda našeho štěstí,

tři sestry jsme, my tři nešťastné,

první podpírá přes Dunaj, druhá přes Eufrat

a já pilířem nejsilnějším jsem mostu v Artě.“

 

Původně z posledních sil most proklela, ať se zřítí jako listí stromů. Až vzpomínka na bratra ji přiměla mostu požehnat, aby byl pevný jako skála.

Nešťastný protomastoras se stal příslovečnou postavou, tragédii o něm napsal Nikos Kazantzakis, Manolis Kalomiris dokonce operu. Kavárna u mostu nese mistrovo jméno. Když v Řecku řeknete, že něco šlo udělat rychle jak most v Artě, znamená to velmi pomalu. Tuhle ironickou narážku jsme měli v rozřazovacích jazykových testech.

Historie mostu v Artě

Přímo před mostem je v hezkém neoklasicistním domku místní Folklórní expozice. Můžete si prohlédnout interiér kostela, interiér domu, výstavku o řemeslech a o místním karnevalu a samozřejmě i o mostě. Most byl postaven okolo roku 1600, domek je skoro o tři století mladší a původně sloužil správci mostu.

Vybudování mostu si nejspíš vyžádalo osmanské tažení. Když místní zjistili, že přes řeku chce přejít armáda, začali během nocí most rozebírat, aby její postup zpomalili. Netrpěliví důstojníci patrně nařídili smrt mistra a jeho ženy, aby si u místních vynutili poslušnost a dokončení mostu. Tragické okolnosti pak daly vzniknout slavné pověsti a původní kletby stavitelů se prý po osvobození Řecka v 19. stol. staly požehnáním, takže most je dnes zcela bezpečný :-)

Bujný Arachthos

Pro most byste ovšem neměli opominout řeku pod ním. Arachthos tu působí idylicky, celkově však jde o nejdivočejší řeku Řecka. Však také pramení v pohoří Pindos nedaleko Trikaly ve výšce 1700 m n. m. V místě Klifki s hukotem do jeho sedmisetmetrového kaňonu padá voda podzemní říčky jako vodopád. Celkem ho zdobí 55 kamenných mostů včetně slavného mostu v Place, jehož 40 m dlouhý a 19 m vysoký oblouk strhla povodeň v únoru 2015. Před Artou řeku zkouší zkrotit dvoustupňová přehrada Purnari, která vyrábí elektřinu, dodává závlahu pro město a byli do ní nasazeni kapři. Zajímavostí je větší přehrada, jejíž zeď podepírá velký zemní val 107 m vysoký. Jednu dobu tvořila řeka řecko –  tureckou hranici.

Platan Aliho paši

Výhodou parkování na pravém břehu je možnost dostat se do centra pěšky právě přes most. Má asi 140 m a čtyři oblouky, cestička je upravená jako kalderimi proti klouzání. Je odsud krásný pohled na řeku a krajinu okolo. Na protější straně vás vítá obrovský stařičký platan. Jeho stáří se odhaduje na 350 let, jeho kmen a větve už podpírají kovové pásy, které mají zabránit rozlomení. Pár větví podpírají zděné sloupky. Musí se sejít asi 8 až 10 dospělých, aby ho dokázali obejmout (zkoušel si to tu i král Georgios  se svými důstojníky). Už od roku 1976 je strom chráněný jako přírodní památka. Ali paša na něm v Artě nechával věšet vzbouřence, aby byli všem na očích, pro výstrahu. Při archeologických výzkumech okolo stromu se našly jejich kosti. Ali si prý si na stromě i nacvičoval přesnou střelbu a tato scéna je opět zachycená v jedné z lidových písní.

Horké ulice

Při cestě do centra jsme na trávníku potkali rozvaleného sympatického pejska, otočil po nás hlavu zavrtěl špičkou ocásku. Na víc se nezmohl, teplota stoupala k 37°C a nás čekaly 2 plus 2 km ulicemi města.

Ulice na začátku jsou poněkud cementové, ale některé domy mají zahrádky s révou, květinami a aspoň jedním pomerančovníkem, balkóny jsou plné květináčů. Historické centrum ohraničuje až ulice Tzumerkon (Τζουμέρκων). Jednotlivá historická období se v něm mezi sebou volně místí: Arta byla hlavním městem dvou říší.

Klášter Parigoritissa – byzantský unikát v Artě

Hned u Tzumerkon obklopená volným prostorem panuje Panagia Parigoritissa, krásný kostel ze 13. stol. Řecky se jeho název píše Παναγία Παρηγορήτισσα, původně by se vyslovoval Parégorétissa. Dnešní podobu mu dal vládce ipirského despotátu Nikiforos I Komnénos Dukas a v 16. stol. byl okolo vybudován ženský klášter.

Chrám je věnován Zvěstování Bohorodičky, ale nikdo mu neřekne jinak než Utěšitelky, Parigoritissa. Legenda vypráví, že původní mistr stavebník byl odvolán kvůli návrhu kostela v jiné oblasti. Zanechal tu své plány a svěřil dohled nad stavbou svému učedníku. Nadaný mladík zadal dělníkům vlastní plány a navrátivší se mistr shledal kostel naprosto odlišný od své původní  představy, ale hlavně o mnoho krásnější. Začal žárlit a pod záminkou, že mu ukáže nějakou vadu na střeše, vylákal svého žáka do vrchní kupole. Pokusil se ho shodit dolů, ale zaklínění v sevření spadli dolů oba. Dva červené kameny na zemi jsou prý jejich zkamenělá zkrvavená těla. Je zajímavé, že kameny nejsou z materiálu použitého kdekoli v budově, není vůbec jasné, jak se na místě vzaly. Truchlící matce mladého muže se prý zjevila Bohorodička a utěšovala její žal. Odsud dostal kostel své jméno.

Jedinečný interiér

Kostel má půdorys rovnoramenného kříže s kupolí nad centrálním křížením vepsaného do čtverce. Prostor pod kupolí si opravdu zaslouží obdiv pro svou originalitu. Na každém z podpěrných sloupů v rozích totiž leží polozazděný sloup horizontálně a na něm o kousek víc do středu síně stojí sloup dalšího patra. Vznikla tak jakási dutá pyramida korunovaná kupolí, která se pocitově vznáší vysoko nahoře. Prostor se vzdušný a světlý. Jde o jedinečnou konstrukci.

Centrální prostor obklopují vedlejší lodě chrámu, v prvním patře mají balkón původně určený pro ženy účastnící se také bohoslužby – nezapomeňte, že na hlavní kostel ženského kláštera byl přeměněn až později. Sochařská výzdoba a malby z různých období jsou velmi krásné, některé sloupy pocházení z antických a raně byzantských památek Ambrakie a Nikopole.

Terakotová elegance

Exteriér vás zaujme na první pohled, jakmile kostel zahlédnete na konci ulice. Vypadá jako krásný šperk od zručného řemeslníka. Zvenku je budova krychlovitá, s řadami ozdobně skládaného zdiva. Okna lemují řady zubatice, cihly jsou uspořádané do šachovnic a říms a lemují jednotlivé kameny. Hlavní kupoli obklopuje několik menších. Tohle je pozdně byzantská architektura v nejlepší formě. Díky otevřenému prostoru okolo krásný a elegantní kostel vynikne. Okolo areálu jsou dochovány i cely jeptišek, komplex dnes hostí muzeum byzantského umění.

Další architektonické pozoruhodnosti

Na severovýchodní straně náměstí na rohu ulice Zalongu (Ζαλόγγου) si můžete prohlédnout krásné archondiko, kamenný panský dům se zaklenutou branou a hlavním obytným prostorem s velkými okny v patře, kde se zelenají květináče na terase. Na rohu ulic Grimbovu (Γριμπόβου) a Apokafku (Αποκάφκου) stojí menší kamenný dům spojující neoklasicistní symetrii a velká okna s osmanskými prvky (tvar kamenných podpěr balkónu). Na opačném konci Apokafku zase sídlí bistro v kamenném domě, jehož masivní portál a široké oblouky nad okny ukazují na benátský vliv. Někde tady se prý nacházel jeden z artských chani, čili hostinců. Je to tahle budova? V ulici Orlandu (Ορλάνδου) na sever od kostela zas maličký kamenný dům dostal modernistní fasádu se zajímavým dotekem bauhausu.

Starověká Ambrakia

Arta se vždycky nejmenovala Arta. Starověkou Ambrakii na tomto místě založili osadníci z Korintha ve 3. čtvrtině 7. stol. př. n. l. přibližně 11 km od Ambrakijského zálivu (od té doby říční nánosy vzdálenost zvětšily). Stejně jako mateřská obec i Ambrakia měla na mincích obraz pegase. Arachthos (dórsky Aratthos) byl splavný a dopravní dostupnost tedy dobrá. Misi vedl Górgos, syn korintského samovládce Kypsela – po vyhnání této rodiny se Ambrakia stala demokratickou. Jejím politickým rivalem byla nedaleká Kerkýra a Ambrakia byla jedním z významných hráčů v Peloponéské válce. Za helénismu ji syn Kassandra, faktického vládce Makedonie (z dědiců Alexandra Velikého jemu přezdívám Ten Bezskrupulózní), věnoval epirotskému králi Pyrrhovi. V příštích staletích ji pomalu získali Římané. Během té doby vstoupila do dějin jako první případ jedovatého plynu použitého v nepřátelských podkopech (Polybius 21.28).

Nejzajímavější pro cestu centrem je ulice Skufa (Σκούφα), živá ulice lemovaná pomerančovníky, kde vás po pár krocích pozdraví v parku jezdecká socha krále Pyrrha. Vítejte v antickém městě. Tady se Skufa stáčí doprava jako pěší zóna. Lemovaná obchody, butiky a kavárnami vede k náměstí Monopoliu, kterému jméno daly týdenní trhy. Modernistní budova za sochou je strategicky významná – jedná se o Cronos, dlouhé roky jediný místní hotel.

Apollónův chrám

My ale od Pyrrhovy sochy pokračujeme rovně, neb starověká Ambrakia měla politické, úřední a náboženské centrum na severozápadě. Tady se ulice jmenuje Pyrru (Πύρρου). Po necelých 100 metrech máme po levé ruce proluku mezi domy, kde jsou odhalené základy místního chrámu Apollóna Pýthia Sótéra. Základy měří 44 x 20 metrů a byla tu objevena i sloupová hlavice v dórském stylu, který byl oblíbený i v samotném Korintě, mateřském městě zakladatelů Ambrakie. Hlavice je v poměru k velikosti chrámu dost malá, takže se předpokládá, že sloupy stály i uvnitř chámové síně celly. Malé množství dochovaných architektonických prvků souvisí s pozdějším využitím chrámu jako zdroje stavebního materiálu. Na základě oné sloupové hlavice a několika fragmentů ze střechy byl chrám datován do třetí čtvrtiny 5. stol. př. n. l..

Když se z ulice na základy díváte, máte vstupní stranu nejblíže, široký obdélník jsou základy předsíně a dlouhý obdélník je samotná síň, tzv. cella. Dvě řady menších bloků kamenů v zadní části celly (na trávě) jsou podstavcem pro kultovní sochu.

Mini divadlo

Právě procházíme částí antického města, kde byly shromážděny veřejné budovy. Někde tudy se západní branou do města vstupovalo. Vzdálenosti jsou miniaturní: od chrámu pokračujte na prvním nároží vpravo do ulice Agiu Konstantinu (Αγίου Κωνσταντίνου, navede vás oranžová fasáda domečku), kde na plácku proti kostelíku Svatých Konstantina a Heleny uvidíte za mříží nejmenší známé divadlo antiky.

Jevištní půlkruhová plocha měla průměr jen 6,7 m. Divadlo bylo tak malé, že nemělo ani čestnou přední řadu kamenných sedadel s opěrkami, kde obvykle sedávali městští hodnostáři a kněží. Tady se i oni museli uskromnit. Malá divadla obvykle sloužila pro hudební produkce, recitace veršů a přednášky. Takovým budovám se říkalo odeon. To ambrakijské zvládalo multitasking – sloužilo také jako  boulétérion pro zasedání místní rady. Divadelní využití máme doloženo u Dionýsia z Halikarnassu (Římské dějiny 1.50.4), který sousedící chrám identifikuje jako svatyni Afrodíté Aeneias, jejíž kult přivezl Pyrrhos z Itálie.

Vedle jsou vidět základy dalších budov včetně kusu jednoduché mozaikové podlahy z malých lázní, které tu stály před tím.

Velké divadlo

Druhé, větší divadlo je dochováno pouze v náznaku vedle domu v ulici Tsakalof (Τσάκαλοφ). Stačí dát se na rohu šikmou ulicí Nikolau Plastira (Νικολάου Πλαστήρα), z parčíku sejít po schodech, nebo pokračovat ulicí a pak se kousek vrátit, přejít do ulice Tsakalof a dívat se vlevo. Z celého divadla je v úzkém prostoru k vidění jen pár kamenů, jedna zaoblená řada vám pomůže udělat si představu o orientaci hlediště. Místní ho považují za tak bezvýznamné, že nás sem ani nedokázali nasměrovat a posílali nás k malému divadlu. Reálnou velikost těžko odhadovat, ale tady se konaly místní divadelní festivaly. Přihlédneme-li k ambicím krále Pyrrha, mohlo být divadlo v Artě velikostí srovnatelné s tím v Dódóně. Obě divadla jsou asi o sto let starší než chrám, pocházejí z přelomu 4. a 3. stol. př. n. l., kdy Ambrakie prožívala vrchol prosperity za krále Pyrrha.

Svatá patronka města Arta

Další antická památka leží o 180 metrů dál, ale neprohlédneme si ji. Trosky starověké obdoby radnice, tzv. prytaneia, totiž leží pod dlažbou dvora, kterým se přichází ke kostelu místní patronky svaté Theodory Artské.  Po levé ruce uvidíte na konci ulice kamennou bránu, čile k ní zamiřte. Místní ji nazývají Doxa.

Theodora byla zbožnou a zanedbávanou manželkou despoty Michaela II Komnéna Dukase, který si do paláce v Artě místo ní nastěhoval milenku. Těhotná Theodora se odebrala do dobrovolného exilu v horách Tzumerka, kde sbírala léčivé byliny. Na důkaz usmíření a pokání za svou pýchu nechal Michael založit několik kostelů: Panagia na předměstí Vlacherna hned u  zdi přehrady, klášter Kato Panagia jižně od města, Agios Georgios ve městě a Panagia Pantanassa u Filippiady. Theodora nechala u Agios Georgios vybudovat ženský klášter, kam se uchýlila po manželově smrti. Chrám je dnes zasvěcen jí a právě si ho prohlížíme. Oním nejstarším synem sdílejícím s matkou vyhnanství nebyl nikdo jiný než Nikiforos I Komnénos Dukas zmíněný v souvislosti s Parigorιtissou.

Pozdně byzantská nádhera

Kostel Agia Theodora v Artě je další ukázkou pozdně byzantské architektury z přelomu 13. a 14. stol. Na kostel se vlastně díváme z boku, stojí napříč náměstíčkem. Za prosklenými oblouky je předsíň. Napravo vidíme část s půlkruhovou apsidou, na téhle straně je oltář. Zdi vypadají jako patchworková práce, jako perský koberec, na kterém si tkadlena zkoušela různé techniky. Cihly mezi kameny vytváří hvězdicovité, zubaté, pravoúhlé a všelijaké další ornamenty, oči mi z toho přecházejí.

Pokud se vám poštěstí najít kostel otevřený třeba na nedělní mši, můžete v interiéru obdivovat nástěnné malby, dřevěný podhledový strop, sloupové hlavice přivezené z Nikopole a legračně velké pro dříky svých sloupů, stříbrné tepané schránky s ostatky městské patronky Theodory a krásnou postříbřenou ikonu, kde je Theodořina tvář namalovaná na tenkém zlatém podkladu.
Je odsud už vidět na hrad.

Tady na náměstíčku se na pravoslavný Zelený Čtvrtek zapaluje hranice, která má připomínat ohně, které si apoštolové udělali před Pilátovým palácem. Ježíš byl totiž po Poslední večeři zatčen a odveden k výslechu právě k Pilátovi. Malá kaplička pod stromem je Metamorfosi Sotiros zasvěcená Proměnění Páně.

Krása zděného krajkoví

K maličkému krásnému kostelíčku Agios Vasilios v Artě jsme odsud došli zadní uličkou, ale můžete to vzít i po Pyrrhu okolo místního tržiště se zeleninou a doleva okolo bloku. Malý kostelík opět ze 13. stol. se hlásí do soutěže krásy díky svým filigránským cihlovým ornamentům doplněným modrozelenými keramickými destičkami, které s terakotou hezky kontrastují. Je malý, ale ujít si ho nenechte.

Na stožáru elektrického vedení se tu vesele uvelebili čápi, kterými je místní oblast okolo Filippiady známá. Bohatství vodních zdrojů v Ipiru vytváří pohodlnou migrační trasu: jezero Pamvotis, jezero Kalodiki, Acheron , Luros, Ambrakijský záliv .

Na konci ulice Pyrrhu se nachází místní laiki agora alias tržnice s jídlem. Vždycky se hodí o ní vědět.

Hodin jako na…věži

Čeká na nás hrad v Artě a náměstí Roloi zalité horkým sluncem. Už z dálky nás vítala věž s nejstaršími hodinami v Ipiru. Stojí hrdě na jihozápadní straně hradu, strohá, žádné dekorativní pentličky, jako voják v pozoru se tyčí do výšky 21 metrů. Tady bývalo v osmanské době centrální náměstí, kde se sbíhala většina ulic. Hodinové věže se v osmanské říši budovaly na frekventovaných místech, často s obchodním ruchem, kde poskytovaly nejvíc užitku. Nejobvyklejší bývaly v křesťanských čtvrtích, protože muslimy jednak provokovala věž konkurující výškou minaretu, jednak jim zvuk zvonu připadal příliš křesťanský. Tady však věž stála v židovské části města, zároveň 500 m odsud najdete mešitu.

Jannis Makryjannis

Přímo před hradem má svou bystu generál Makryjannis, po kterém se jmenuje athénská čtvrť okolo Akropolského muzea. Jannis Triandafyllu (1797 – 1964) pocházel ze středořecké Livadie a věnoval se v Artě obchodu. Díky své vytáhlé postavě získal přezdívku Makryjannis, něco jako dlouhý Jannis. Kvůli styku s protiosmanskými revolucionáři byl v místním hradě vězněn asi 90 dní, pak uprchl a přidal se k odboji. Už jako vážený veterán vedl 3. 9. 1943 protesty, které krále přiměly dát státu ústavu a které daly hlavnímu athénskému náměstí název Syntagma či Syntagmatos, náměstí Ústavy. Do dějin řecké literatury se Markryjannis  zapsal nesmazatelně tím, že se naučil psát a hovorovým neškoleným jazykem sepsal vlastní paměti.

Hrad s věžemi, pevností a …

Výhodnou polohu v meandru řeky Arachthos chráněnou z jihu opevnitelným kopcem (i dnes jsou tu kasárna), která je tak akorát mezi hornatějším vnitrozemím a rovinou u Ambrakijského zálivu (břeh moře tu byl původně mnohem blíž, říční naplaveniny ho oddálily), dokázali lidé ocenit v každé době.

Hradby různého stáří

Vršek obtékaný řekou je ze severní a východní strany vodou přirozeně chráněn. Tady jsou spodní řady kamenů v hradbách tvořeny hradbou starověké Ambrakie. Při procházce mezi hradem a řekou je snadno poznáte, kameny jsou větší a pravidelnější než v hořejší části. Mnoho z nich má výšku 1,5 m.

Silné hradby tu na místě starších opevnění nechal vybudovat nám už známý Michael II Komnénos Dukas. Ve 14. stol.  si sem komnénovští panovníci přestěhovali i palác, z něj se ale bohužel nedochovalo nic.

 

Tři části hradu v Artě

Hrad v Artě se skládá ze tří částí: hlavního areálu, dvou nižších vnějších opevnění posilujících brány na straně severní (částečně skryto mezi domky čtvrtě Tambakiadon) a západní, na kterém ještě stojí vnitřní pevnost zvaná pořečtělou turečtinou Uts Kale, po řecku Kastraki. Pokud jsem v turecké verzi správně odhalila slovo uç, znamená název něco jako pevnost na okraji. Mají tu postavené hlediště letní scény.

Dohromady má areál rozlohu cca devíti hektarů. Hradba je 2,5 m silná s výškou okolo 10 m. Západní a jižní věže jsou buď z byzantské (hranaté půdorysy), nebo osmanské (oblé půdorysy) doby, ač za svůj vzhled vděčí činnosti najatých benátských stavitelů.

 

Hned za majestátní kamennou branou hradu posedává v budce osamělý hlídač. „Čechy? Neteř tam studuje na zdravotní sestru! V Plzni, ta mi nebude věřit, že jsem vás tu potkal.“ Nemá co na práci, tak si dlouho povídáme. Lidi na hrad chodí, to ano, ale není tu moc k vidění, tak se zase otočí a odejdou. Původně udělané cestičky se zábradlím bez údržby zarostly. Mezi křovím toho z hradeb moc vidět není. Město Arta by hrad chtělo do své správy, udělat kavárnu, obnovit hotel, ale hrad je památkou spadající pod ministerstvo kultury a to nechce dát k ničemu povolení.

Hrad s hotelem? Příběh hotelů Xenia

Přímo uprostřed se tyčí ruina hotelu ze 60. let od architekta Dionysiose Zivase, kterou jedinou v rámci areálu spravuje město. Jmenoval se Xenia a býval jediným noblesním ubytovacím zařízením ve městě. Byl vybudován jako součást státní hotelové sítě, která v letech 1953 – 1967 vznikla v Řecku z prostředků Marshallova plánu, aby pomohla ve válkou zničené zemi nastartovat hospodářskou obnovu. Vybrána byla místa v turisticky atraktivních lokacích a modernistní architektura byla spojována  s místními prvky, jako tu kamenné zdi, tu zaklenuté vchody, tu bílé omítnutí, tu dřevěné prvky… Výsledné návrhy chválil i Le Corbusier. Poloha bývala vybrána tak, aby budova zapadla do okolní krajiny a poskytovala krásné výhledy a aby hotel kromě hostů mohl sloužit ke společenskému vyžití i místním. Stavitelem byl stát, takže sehnat vhodný pozemek nebyl problém. I proto jde mnohdy o zajímavé projekty, některé z nich stále funkční.

Nostalgie versus realita

Četla jsem na artavoice.gr nostalgické vzpomínky pamětníka, jak hrával na místních kurtech tenis a chodil sem na rande. Místní tu slavili svatby. Betonové „nožky“ v přízemí, na kterých stojí hotel, měly umožnit zastíněné parkování pro auta cestovatelů. Vše skončilo v roce 1992, kdy byl hotel v Artě uzavřen – stát už roli hoteliéra hrát nechtěl a hotely se snažil předat do soukromých rukou. V dnešním stavu je artská Xenia druhým nejlepším místem pro natáčení studentského hororu, jaké znám. Zanedbaný panelák vypadá dost strašně. Ačkoliv balkónové lodžie s dřevěnými trelážemi mohly být kdysi hezké, celek působí dost nehostinně a neosobně. Červeně přetřená část fasády tomu nepomáhá. Barva i surreálně působící zbytky vánoční výzdoby jsou pozůstatky znovuotevření hradu návštěvníkům o Vánocích 2015 (!) po 24 letech uzavření. Podle starých fotek jdou odhalit všelijaké úpravy, obvykle zmenšená nebo zazděná okna.

Nečinnost úřadů

Upřímně řečeno, Xenia v Artě je pro mě kontroverzní (a zbytky vánočních úprav to jen dovádějí do extrému). Zrovna „píchnout“ to doprostřed středověkého hradu mi jako nejlepší nápad nepřipadá: jestli v areálu byly nějaké archeologické situace, už nejsou. Po průchodu kamennou branou je to pěst na oko. Na druhou stranu jakákoli rekonstrukce je lepší než současný dezolátní stav. To dávají čím dál hlasitěji najevo i místní, stejně jako samotný Zivas. Ministerstvo a památková rada, které mají pod sebou hrad, znovuvyužití jako hotelu zamítli.  Na lepší časy se snad zablýsklo v lednu 2018 (až po našem hovoru s hlídačem), kdy se radnice pozitivně vyjádřila k plánu na využití budovy jako mnohoúčelového kulturního prostoru s restaurací, hudebními a společenskými sály, expozicí o dějinách města, knihovnou, letní scénou a dětským hřištěm. Větší kýč než Santa Clausův palác už to snad být nemůže.

Výhled z hradu v Artě na město a do krajiny je úžasný. Vzdálený horizont lemují hory od Tzumerky až po Zalongo. Musí to tu být super na jaře, kdy tráva a křoví ještě nestihly všechno zarůst.