fbpx
Parga – Toulky okolím leknínového jezera Kalodiki
Print Friendly, PDF & Email

V řeckém Epiru na vás čeká neobjevené jezero Kalodiki s lekníny, minarety a ospalými venkovskými kavárnami. Jen pár kilometrů do vnitrozemí od letoviska Parga nenarazíte ani na jediného turistu…

Přitom stačí tak málo. Po výpadovce od Agia Kyriaki sviští turistické autobusy a zahýbají doprava směrem na Prevezu, aby turisty odvezly na výlety k Nekromandiu a na letiště. My zatáčíme doleva k jezeru Kalodiki a naší první zastávkou je vesnička jménem Morfi.

Morfi

Místní silnice je asi dost frekventovaná kvůli cestě na Mazarakia nebo Paramythii (čili na Egnatii), protože vjezd do vísky tvoří kruhový objezd. Hned za ním se dávám do řeči se dvěma místními „strýci“. Popíjí kávu pod verandou jinak prázdné kavárny, v ruce posouvají korálky na svém komvoloi. Vyptávám se na místní zajímavosti.

„Vy jste archeologové?“ ptají se nás.

Vysvětluji, že jsme archeologové z Čech.

„Vidíte,“ povídá mladší z nich. „Náš kraj má bohatou historii. Lidé tu žili odnepaměti. Vy přijíždíte z Čech, ale řečtí archeologové tu nebyli. Nikdo se nestará.“ Ospalá víska odvozuje své jméno od starověkého boha snů Morfea. Nemělo by vás to udivit, jižněji hned za kopcem se přece vine řeka Acheron, jedna z řek řeckého zásvětí. Spící a mrtvý člověk připadal Řekům podobný, takže bůh smrti Thanatos a snivý Morfeus byli podle mýtů vlastními bratry. Morfeus měl prý na kopci svůj palác a okolo něj růžovou zahradu. Podle místních prý na kopci opravdu roste hodně divokých růží. Za letního horka se prý bůh snů chodil koupat do moře do zálivu Ai Jannaki.

Tam u kopce teče řeka Styx, tam byl pokřtěn Héraklés

„Strejda“ z kavárny dodal etnograficky zajímavou větu: „Tam u kopce teče řeka Styx, tam byl pokřtěn Héraklés.“ U poměrně moderní vesničky Tzara po cestě na Kanali je prý nahoře v kopci opravdu závrt zvaný Stagi, kde podle tradice teče podsvětní řeka Styx. (Slavné vodopády na Styxu jsou jinak na Peloponésu.) Pán si nejspíš popletl mytologické hrdiny: v řece Styx koupala bohyně Thetis svého syna Achilla, aby byl nezranitelný. Držela ho při tom za patičku…

Vesnička leží v průsmyku, kudy vedly cesty od Paramythie a ze Souli směrem k moři a k přístavu v Parze. Na kopci mezi současným Morfi a jezerem jsou staré opuštěné domy původního Morfati. Cestu nahoru najdete snadno, když si obkroužíte kruhový objezd. Úzká asfaltka vede přímo nahoru do kopce, kde se rozdvojuje a mění v polní cestu. Levá odbočka vede k domům, od kterých je svrchu kopce krásný výhled na jezero Kalodiki a kopec Pezovolios, za kterým leží Parga.

Kalodiki Marsh_DSC_0796

Řecký horský čaj sideritis

Okolo nás rostou mladé olivovníky a hustý porost sideritisu, řeckého horského čaje se stříbřitými lístky. Můžeme si nasbírat dle libosti na celou příští zimu, horský čaj podporuje imunitu. Sluneční paprsky z něj destilují vonné látky a celý vršek je jako jedna voňavá bylinková zahrádka nazvučená sborem cikád.

Pozor na hady

Domy s kamennými stěnami už většinou nemají střechy, zárubně prázdných oken nabízejí průhledy do krajiny. Poměrně prudký svah je terasovaný suchými zídkami. U jednoho stavení, které má ještě střechu z oranžových pálených tašek, jsme našli chlívek s dřevěnými dvířky a troskou zrezlého kovového vozíku. Jen citroníky v bývalých zahradách si spokojeně rostou dál. Radši dupeme kvůli hadům, zahlédli jsme ale jen pár vyhřívajících se ještěrek. Do vysoké trávy se neodvažujeme a často nám cestu blokuje křoví.

Four lined snake (Elaphe quatuorlineata)
Štíhlovka kaspická u jezera Kalodiki
Vipera ammodytes meridionalis
Mezi další hady patří u jezera Kalodiki i Zmije růžkatá

Na protějším vršku na jihu je pod vrcholem vidět plochá část, tam prý je onen Morfeův palác. Pokud na googlu správně vidím rozvaliny pár budov, pak Morfati a protější osídlení pohodlně kontrolovaly, kdo se sem z vnitrozemí dostane. Za ohybem silnice nás vítá psí parta se suverénními výrazy. Jeden popoběhne a zaštěká. Nechceme nic riskovat a vyklízíme prostor.

Pravá odbočka z cesty vede po vrstevnici nad Morfi, nabízí krásné výhledy do suliotských hor. Na konci je plácek s bílým kostelíčkem. Snad by to měla být Metamorfosis Sotiros, čili proměnění Páně. V tom případě by se vršek jmenoval Frangu. Jsme úplně sami mezi sluncem zalitými olivami a obraz léta je dokonalý. V prudkém slunci na cestě zvládá žít divoká máta s droboučkými lístečky a nezaměnitelnou vůní. Večer v apartmánu si z ní děláme limonádu.

zbojník Anastasis Delis

Na úpatí kopečku, nalevo od silnice, když přijíždíte od Pargy, je opuštěný starý kostelík Agios Minas neboli Ai-Mina. Byl prý postaven okolo roku 1870 a před ním má hrob místní nebojácný zbojník Anastasis Delis, prý pohřbený i se svými zbraněmi a tajně, aby Turci hrob neznesvětili. Kostelík údajně sloužil až do sedmdesátých let, místní babičky ho považovaly za zázračný. Místní slavnost byla vyhlášená, chodili sem dokonce lidé z okolních vesnic.

V šedesátých letech se Morfi přestěhovalo z kopce dolů přímo do průsmyku. Pro život je to jednodušší. Jde o významný dopravní uzel, proto vám šířka silnice může přijít až naddimenzovaná. Mají tu i vlastní autobusovou zastávku KTEL.

Kaplička Osios Arsenios

Název kopce na jihovýchodě jsem našla jako Ermitis i Erimitis. Snad je jeho jméno odvozeno od posla bohů Herma, nejlepším důvodem pro výlet k němu je ale poustevník. Blažený Arsenios prý žil na kopci ve skalní sluji, kde ho dnes připomíná malá kaplička Osios Arsenios vestavěná přímo v jeskyni. Místní jsou milí, číšník z taverny nám na motorce ukázal cestu. U hlavního kostela (opět Agios Minas, tentokrát Neos) zahněte doprava, jeďte po polní cestě a držte se ve směru vzhůru. Zajímavostí je červená barva místní zeminy podél cesty, cítíme se jak na cestě africkou buší. Ke skalnaté části kopce je to ještě kus po schůdkách.

Mezi stromy se rozevře skalní sluj a v ní bělostně zářící zídka s modrými vrátky. Tady prý poustevník v ústraní žil. Bílé zdi jsou zdobené malbami, které prý pocházejí z 19. stol. Jsou už trochu ošoupané a nejspíš jim moc nepřidává místní vlhkost, ale barvy jsou pořád krásné. Na pocestné shlíží Bohorodička, andělé a světci, mezi nimi i svatý Jiří na koni. Skalní stěnu ohladila kapající voda, pro poustevnu ideální divoké místo. Výhled do suliotských hor ve vnitrozemí je nádhernou odměnou pro odhodlané skálolezce. Vidět je i zpátky na Morfi.

Voda stékající po stěnách je prý zázračná. Zejména ta sesbíraná na svátek Arseniose 8.5. To je obecně dobré období na návštěvu, protože v jezeře Kalodiki kvetou lekníny. Když budete mít štěstí, tak budou mít na věži hlavního kostela hnízdo čápi, odsud až po Paramythii jich žije spousta. Jste-li lační nástěnných maleb v kostelech, pak za Spatharei leží Agia Varvara, kde se nějaké dochovaly.

Leknínové jezero Kalodiki

Vyrážíme z Morfi zase na silnici podél jezera směrem na Margariti a sjíždíme na Pyrgi. Těsně před ním je po levé ruce hned u vody vyhlídkový altán, kde se můžete kochat zblízka jezerem zařazeným do sítě Natura 2000. Je to tady takový malý přírodní ráj, jezero leží na trase ptačích tahů západním Řeckem, jejíž součástí je i Ambrakijský záliv.

Žije tu taky mnoho zvířecích druhů od mloků přes želvy až po ježky a divoké kočky. Jezero prý vyplňuje proláklinu tektonického původu, která byla vodou zaplněná už během poslední doby ledové, kdy mělo jezero ještě větší rozsah. Zajímavostí je podle knížky The small lakes in Greece dno pokryté vrstvou rašeliny, která se objevila po skončení doby ledové. Voda má tedy nízkou alkaličnost a je bohatá na fosfor, železo a dusík. Na jihu má voda z okolních svahů tendenci do jezera stékat a doplňovat ho. Naopak na severní straně nad rovinou u Margariti je nejnižší hladina spodní vody, voda má tendenci odtékat. Hladina je přirozeně sezónně pohyblivá i v závislosti na srážkách.

Na svém vrcholu mělo jezero 35.000m2 a až pětimetrovou hloubku, dodnes je největším jezerem Thesprotie. Háček je v tom, že voda ubývá. Od 90. let se stav vody snižoval kvůli zavlažovacím vrtům pro zemědělskou oblast severně od jezera v rovině kolem Margariti.

Jezero bývalo místními využíváno i zemědělsky. Původně se okolo něj pěstovaly žíznivé plodiny melouny, kukuřice a rýže. Rákosy se používaly na střechy, stáje a k výrobě sedel. U Aspromylo a Koraka stávaly dva vodní mlýny na mouku. Ve dvacátém století vznikla mezi Pyrgi a dnešní polohou altánu na místě, kudy voda odtékala na sever a kde býval můstek, malá hrázka. Ta byla zpevňována tak, jak se rozšiřovala silnice směrem na Pyrgi, která vede po ní. Jezero se zaplnilo stabilněji a po silných deštích dokonce přetékalo, což se ovšem nestávalo moc často. V padesátých letech sem starosta vesnice Eleftheri nechal nasadit speciální druh ryb, který postupně vyhubil místní pijavice. Lov a rybolov byl zakázán.

Lekníny

Tou největší atrakcí jsou lekníny, které v místní vodě bohaté na živiny prosperují. Místo je oblíbené také pro sledování ptáků. Snad se povede smířit zemědělství a ochranu přírody a hladinu vody stabilizovat. Podle odborníků by nejvhodnější úroveň byla ta, při které zůstává ponořená veškerá rašelina. Kromě ztráty vody netěsnící hrází jsou největšími hrozbami pro jezero pytlačení, znečištění a nezájem místní správy v Igumenitse. Větší využití pro turismus by mohlo přinést kýženou finanční motivaci, a tak neváhejte tuhle zatím turistů pustou krajinu navštívit.

Kalodiki se vlastně skládá ze dvou částí, mezi nimi vede úzký rovinatý pruh pevniny. Tady prý měli za druhé světové války spojenci malé vojenské letiště.

Pyrgi

Na severozápadní straně jezera leží nízký zalesněný kopeček, který hostí maličkou vesničku jménem Pyrgi. Tady leží druhý klíčový průsmyk v oblasti, o který se sváděly časté boje. Prozrazují to jména vesnic: Pyrgi znamená věže, jméno vesnice Spatharei kousek na Morfi souvisí s výrazem pro meč. Pyrgi kontrolující průchod na trase Parga – Margariti -Sagiada  resp. Suli – Ai Jannakis mělo navíc i kontrolu nad množstvím vody, které odteče z Kalodiki do pláně s poli.

Archeologicky nebyla oblast ještě prozkoumána, ale pravděpodobně je osídlená už velmi dlouho. Maličké Pyrgi je jednou z nejdéle kontinuálně osídlených vesnic v okolí. Nejdřív jsme se vydali po lesní cestě podél východní strany kopečku. Doufali jsme ve výhled na oblast hráze pod námi, ale borovice tvoří nepropustnou oponu. Zato jsme narazili na úly s bzučícími včelkami, které pilně pracovaly na letní várce borového medu. Ten musí být!  Když půjdete ještě asi třikrát tak daleko, narazíte na staré kamenné zídky ohrazující původně něčí pozemek. Autem můžete přijet z opačné strany, obkroužíte kopeček a na vršku je malé parkoviště. Na západní straně kopečku mezi moderními domky jsou ruiny starých panských domů. Na severní straně s výhledem na širou pláň s poli je plošina. Tady prý řečtí partyzáni mívali kulometnou pozici pro kontrolu pláně, průsmyku i sousední vesnice Eleftheri.

Eleftheri

Jméno znamená svobodné, muslimové sem totiž nikdy silou nevstoupili, ani tu nežili. Šlo o jedinou vesnici v okolí s výhradně křesťanským obyvatelstvem, patřící Benátčanům. Do roku 1928 se vesnice jmenovala Senitsa. Donedávna prý ještě žili pamětníci vzpomínající, jak jim kdysi pan učitel jednoho květnového dne řekl, že od teď dál se jejich vesnici má říkat Eleftheri.

Odpoutáváme se od jezera a cestou do vesnice Eleftheri projíždíme seskupením pár domků nazvaným Vryses, prameny. O Eleftheri se říká, že tu olivy vysázeli už Římané. Antičtí autoři nazývali kraj Pargy, Syvoty, Efyry a Eleie Eleatis a krajina okolo dnešního jezera Kalodiki ležela v jejím srdci. Rodina, které patřil náš penzion Dimitra/Olive tree v Parze, z Eleftheri pochází a mají tu ještě pořád olivový háj, který jim pomáhá ekonomicky přečkat zimní období.

Původní Palia Senitsa stávala severněji na úbočí Kranie a její obyvatelé se postupně vystěhovali z protestu proti turecké nadvládě. Na místě zůstal jen kostelík Zoodochu pigis čili životodárného pramene (míněna je metaforicky Bohorodička) vybudovaný okolo roku 1200, s novodobou kovovou zvoničkou. Někdy bývá označován jako Panagia. Spolu s ním svědčí pár zplanělých ovocných stromů o bývalé přítomnosti zahrad. Na úbočí Kranie v místě zvaném Torovas je pod jednou takovou hrušní ještě stará studna, ze které místní brávali vodu. Zbylí obyvatelé se přestěhovali na stále křesťanské území níže, ke „dvěma pramenům“ dle slov Muselimisovy knihy Archeotites tis Thesprotias.

Kostelíky

Jak kostelík Agia Paraskevi u pramene Muri hned vedle silnice ve Vryses (asi 550 m od odbočky na Pyrgi), tak Agios Athanasios na nejvyšším místě Eleftheri mají krásné vysoké zvonice z neomýtnutých kamenů typické pro hornaté části pevninského Řecka. Agia Paraskevi patří také k místním kostelům z byzantské doby, i když to po rekonstrukci z devatenáctého století není na pohled tak patrné. Slaví 26. 7. Agios Anastasios je zasvěcený patronovi vesnice a nachází se u něj hřbitov, slavnost tu mají 2. 5. (pořád ten květen…).

K dalšímu, o dost mladšímu kostelíku z 19. stol. se dostanete pokračujíce po cestě od Agia Paraskevi ještě cca 500 m do kopce na Livadari, uvidíte ho po levé ruce na osamělém plácku uprostřed olivového háje. Jmenuje se Panagia Vlachernon a k jeho založení se váže místní pověst. Pozemek patřil jednomu muslimskému agovi, ale místní křesťan Stergios Tsanis začal na malém kousku hospodařit. Když rozhněvaný aga žádal nápravu, našli vesničané na místě kapličku, o které nikdo netušil, kde se vzala. Tsanis  začal tvrdit, že půda patří církvi. Když začal aga ve vzteku bourat obvodovou zídku, objevil se v ní mnohobarevný had, jakého ještě nikdo z místních neviděl. I aga to považoval za důkaz, že půda je církve, a už klidně ji Tsanisovi přenechal. Ten na paměť zázraku nechal postavit malý čtvercový kostelík. Svátek mají 2. 7.

Posledním ze starých kostelů je Agios Georgios na lokalitě Travlio, který na Googlu není označený. Cestu nám vysvětloval místní děda. Leží v kopci vysoko nad Eleftheri a cestou musíte projet vískou Livadari, pak doprava. Kostelík byl postaven okolo roku 1200. Naše půjčené auto jsme na polní cestě museli otočit, ale už jen ten nádherný výhled na pláň pod námi stál za zajížďku. Všude u našich nohou se prostíraly šedozelené olivové háje, sem tam zelená borovice, vertikála cypřiše a kontrastující červená země. Za Pyrgi jsme viděli ještě cíp jezera, vlevo se prostírala pole okolo Margariti. Ve svazích okolo nás voněl horský čaj a v dálce obzor uzavíraly modravé hory Suli. Nad námi na pronikavě modrém nebi zářilo slunce silou v Čechách nevídanou. Cikády cvrkaly tak akorát, aby byl celý dojem líbezný (sarančata v Kassopi, ta neznala míru). V tom širém prostoru zalitém sluncem jsme skoro měli pocit, že se nad plání vznášíme. Jen si tu tak sednout, pouštět si do sluchátek Kristi Stassinopulu a vnímat pod povrchem energii místní krajiny.

Všechny místní kostelíky jsou malé, takže ty byzantské jsou buď prostě kamenné, nebo omítnuté hranoly. Bohužel žádný z nich se nechlubí typicky ornamentálním exteriérem, jaký se začal používat jednak o pár set let později a druhak na nákladnějších větších budovách (to si můžete prohlédnout v Kypseli a Artě). V každém případě existence tří byzantských kostelíků v Eleftheri ukazuje význam místního osídlení v této době a nejspíš bude mít nějakou vazbu na vznik Ipirského despotátu v této době.

Pokud přeci jen narazíte na kostelík s kupolkou a střídajícími se vrstvami kamene a cihel, jde o novodobý kostel věnovaný svatému Kosmasovi Etolskému, který v 18. stol. vesnici navštívil.

V maličké vísce Livadari vás může zaujmout bílý, o něco větší malebný kostel, tentokrát Agios Ilias neboli Ai-Lias zasvěcený proroku Eliášovi, jehož kostely často najdete někde na kopci. Tenhle má bílou arkádu, terasu okolo a vesnický hřbitůvek. Slaví se tu 20. 7. Samotné Livadari se krčí ve svahu Pezovolia jak malé hnízdečko.

Margariti

Jsme zpátky na hlavní a míříme k největší vesnici v okolí, možná už městečku, jménem Margariti. Po levé ruce máme pole, po pravé míjíme kamenitou cestu vedoucí do svahu ke kamennému kostelíku Agios Ioannis (na googlu Ai-Jannis) ze 17. stol. Patří vísce Jerakari a stojí na asi 4m vyvýšené skále, na které se usadil poustevník. V moderní době u něj postavili opěrnou zeď a schůdky, takže příchod je bezpečný, naštěstí malebnost si místo uchovalo.

Ke kostelíku se váže podobná zakládací legenda jako k Parze a Athanasiovi na Karavostasi: ikonu světce se nepovedlo přestěhovat do Eleftheri, stálými zázračnými návraty na svou skálu si vynutila postavení kostelíka. U kostela roste stařičká oliva, kterou roku 1988 spálil velký požár, který tehdy napáchal velké škody v místní přírodě. Obrazila znovu zelenými výhonky. Místní babičky ji považovaly za posvátnou a po každé slavnosti u kostela bylo zvykem pověsit na ní kus oděvu, třeba šátek nebo košili. Slaví se tu 25. 3. Na kopcích nad Jerakari prý žije mnoho dravých ptáků a také velmi jedovatí hadi. Na místní léčivé bylinky prý chodili jak místní praktický lékař z Kentali, tak zaříkávačka Mygdalo, která žila v Margariti.

O kus dál míjíme cestu k solárnímu parku. Moderní technologie dorazily i sem a Řekové chtějí ze svého slunce těžit všemi možnými způsoby. Po solárních panelech je v zemi poptávka. Z vykáceného lesa a rozmístěných panelů povolených Igumenitsou ovšem místní moc nadšení nejsou.

Hrad

Odbočujeme na Margariti a ze všeho nejvíc jsme zvědaví na hrad. Vesnice prý existuje od 15. stol. a pevnost na příhodně umístěném kopečku jižně od ní si Osmané postavili ve století 16., na základech staršího opevnění využívaného nejspíš mocnou místní byzantskou rodinou Apsaradovců. O pár desítek let později hrad vypálili sousední Benátčané z Pargy, ale později byl znovu obnoven (zkuste hádat…) Alim pašou. Už leží znovu v rozvalinách, ale výhled je prý odtamtud skvělý.

Po sjezdu na Margariti se držte vpravo, obkroužíte kopec a dojedete k malému parkovišti s hnědou památkovou cedulkou. Pěšinka nás přivedla hned k nejzachovalejší části, tedy ke hradební zdi s velkým bastionem. V dutinách mezi kameny raší rostliny, takže nevypadá ani přísně, ani hrozivě. Nenechte se ovšem zmást, ve vysoké trávě se může skrývat všeliká havěť, našlapujte opatrně. Od jihozápadu vypadá z dálky desetimetrová zeď důstojně.

Na opačné straně, kde býval původní vchod, je pobořená, až na hradní nádvoří musíte vyšplhat. Tam můžete vidět zaklenuté podzemní kobky, které po obnově hradu sloužily jako těžký žalář zvaný Vězení Kutsuro. Byly nechvalně známé těžkými podmínkami. Dnes nad jejich vchody vesele rostou fíky a moruše. Dole pod hradbou jsem narazila na trsy velikánských cibulí v zemi, byly velké jako moje pěst, i víc. Na jedné dokonce zůstal uschlý květní stvol, podle něj by mělo jít o Charybdis maritima, mořskou cibuli. Ta kvete na podzim, takže ten stvol tam na mě čekal devět měsíců. To je důkazem, že se sem moc lidí dívat nechodí, ulomili by ho.

Dva z původních místních šesti kanónů jsou ještě k vidění v Jannině.

Svrchu je krásný výhled na vrchy Kranie a sousedního Guri hned naproti přes pláň. Přímo nad Margariti by měl být kopec Buzuri, nad Jerakari Gutsi. Panorama místy cloní větve borovic, ale i tak je rozhled moc hezký. Ve svahu na jihu můžete v dálce zahlédnout bílý kostelíček Kimisis Theotoku, na googlu označený Panagia. Místo je jmenuje Kentali a u kostelíka je místní hřbitov. Ještě za turecké nadvlády byl kostelík postaven mimo město kvůli zákazu křesťanských kostelů ve městě.

Minaret

Co je nejdůležitější: od hradu je vidět na místní minaret, který se mi na mapě nepovedlo lokalizovat a tak jsem doufala právě v to, že ho prostě někde uvidíme. Je ve svahu v horní části vesnice. Špička je ulomená, ale na pozadí zeleného lesa vypadá romanticky. Jako by říkal: nezapomeňte, tady jste už na osmanském! Zblízka už se kouzlo ztrácí, minaret chudák stojí obklopen sutí u cesty a okolo něj se vzduchem táhnou kabely elektrického vedení. Nahoře se dochoval kruhový balkonek pro muezzina, dole jsou v zaklenutém vstupu vidět schody vinoucí se spirálově vzhůru. Ať vás ani nenapadne tam lézt, statik se určitě neobtěžuje kontrolovat pevnost zdí.

Samotné Margariti je hezkým příkladem fenoménu komopolis, tedy sídla dost velkého na městečko, ale stále s vesnickým charakterem. Mají tu pěknou radnici a novodobý kostel Agios Basileos, kamenné zídky, klasické kamenné kašny s pramínkem, hodně zeleně a kavárny stíněné platany. Zajímavostí je chybějící náměstí, jeho roli tu hraje hlavní silnice rozšířená před radnicí do parku. Tahle čtvrť patřila křesťanům, domy mívají v přízemí obchody a taverny a nad nimi v patře s balkonem bydleli majitelé. Průčelí je úzké a půdorys dlouhý s vnitřním dvorkem.

Z náměstí vás hnědá šipka nasměruje na sever do světa muslimského machalas (čtvrti) Skala. Muslimové obvykle žili výš ve svahu kvůli vzdušnějšímu klimatu. Domy byly prostornější, s přidanými užitnými prostory a přízemím využívaným jako sklad. Půdorys má obvykle formu Π, Γ nebo T a dvorek bývá v přední části, obvykle směřované k jihu. Vysoké oplocení poskytovalo soukromí. Architektonicky nejcennějšími jsou usedlosti Roimbei, Omer-chim a Muchti. Jejich dřevěné části ztrouchnivěly, ale zaklenuté vchody a řady oken stále vyvolávají dojem průvodního majestátu. Proč jsou domy prázdné? Mnoho místních muslimů albánského původu kolaborovalo s nacisty a po válce je Řekové prostě vyštvali. Narazíte tu hlavně na kozy a ovce. Čtvrť si pomalu přivlastňuje příroda.

Malé muzeum vám umožní zjistit o minulosti vesnice a o životě v ní víc. Mívali tu tkalcovský průmysl včetně zpracování hedvábí. Za starých časů děti krmívaly morušovým listím ve škole housenky bourců, škola pak z prodeje hedvábí financovala své potřeby. Domácí úkol: natrhat listí z vaší moruše. Vzpomínáte na moruše na hradě? Místní domy běžně mívaly moruše v zahrádkách. Bílou na listy pro housenky, slaďoučkou velkoplodou narůžovělou a tmavě purpurovou, která se používala k barvení plátna a nití na červeno. Určitě byste našli i pár penzionů, kdybyste se v oblasti chtěli zdržet.

Dobré zázemí najdete i v protější vesnici Katavothra u paty Kranie. Název znamená něco jako podzemní kanál a odvozuje se od hlubokého kanálu pod horami, který tu ústí. Do něj odtéká voda uniklá z jezera Kalodiki. Mají tu vyhlášený soubor tradičních tanců, vážený spolek dárců krve, hezký novodobý kostel Agios Konstantinos ke Eleni (slaví 21. 5.), pod královským platanem hned u polí historickou studnu a vlastní polostojící minaret. Najdete ho tam, kde vede cesta z vesnice prudce do kopce, mezi stromy. Poblíž stojí stále působivé ruiny starého sídla místní bohaté a cílevědomé rodiny Tsapareosů, která přestoupila na islám a mnozí členové získali od Osmanů významná místa lokálních správců. Tsapareosové ale sloužili hlavně sobě samým a tak svou politickou orientací směřovali někdy k Suliotům, někdy k Benátčanům a někdy k Osmanům. Obecně agové z Katavothry měli k Alimu pašovi mnohem chladnější přístup než jemu věrní v protějším Margariti.

IMGP3871-2_2-2_3-2

Zdroj informací

Krásný a panenský kraj by unikl mojí pozornosti, kdyby nebylo řeckých stránek Thomase Ginise http://www.margariti-gr.de/index.php/el/ Bez jejich inspirace by nemohl vzniknout ani můj článek. Najdete tam i spoustu hezkých fotek. Pro příznivce procházek navrhuje Thomas několik tras po okolí:

  • Margariti – Kentali – Jerakari
  • Margariti – Zupa
  • Pyrgi – Mantuka
  • Eleftheri – Palia Senitsa
  • Margariti – Skala – Paleokastro
  • Margariti – Katavothra – Eleftheri
  • Buzuri – Gutsi – Kalodiki
  • Margariti – Panagia – Kentali

Ubytování v okolí jezera Kalodiki

Inspirovali jsme Tě k výletu? Klikni do mapy, zazoomuj a bookni si nejbližší a nejlepší ubytování přes Řecko nás baví. Rezervací služeb přes náš web, podpoříš náš projekt. Děkujeme!

Booking.com
5 1 hodnocení
Article Rating
Upozornit mě
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
1
0
Máte jinou zkušenost či aktuální info? Napište nám komentář.x