Acheron – řeka života a smrti

Acheron nebo taky Acherontas (řecky: Αχέροντας) je bájná řeka v kraji Souli v oblasti Epirus. Kaňon řeky Acherón se nabízí jako ideální pro jednodenní výlet z letovisek Parga a Sivota. Vítejte v kraji nadpozemské krásy, která zrodila řecké báje, a vydejte se objevovat břehy řeky, kde lidé snad i dnes mohou kráčet s bohy. Řeckým Ipirem protéká řeka Acheron, u jejíchž skalnatých břehů vzdorovali hrdinové cizí nadvládě. Její rovinatý dolní tok podle starých mudrců omýval břehy zásvětí. Vítejte v místech, kde historie a mýtus splývají v jedno.

Epirus je krajem vody. Čisté, životodárné a jiskřivé.

Epirus (čti: Ipiros) je krajem vody. Čisté, životodárné a jiskřivé. O váš obdiv tu s mořem soupeří jezera a řeky. Ta nejvýznamnější z nich, řeka života a smrti, nese už tisíce let jméno Acheron. Tok Acherontu se několikrát stáčí po své délce a kvůli neprostupným horám není možné prozkoumat ho celý najednou. Dlouho si uchovával své tajemství. Když vyrazíte na průzkum z thesprotského pobřeží, třeba z Pargy či Sivoty, máte na dosah jeho dolní tok. Začíná v kaňonu suliotských hor, stáčí se k západu, u vesnice Glyki se triumfálně rozlévá do roviny a poslušně zkrocený, ústí do moře hned vedle příjemné pláže Ammodia beach.

Glyki – vstupní brána do Souli

Blížíme se k horám na východě a na jejich úpatí leží Glyki, vesnice zažívající v posledních letech velký rozvoj spojený s turismem. Je hlavním centrem cachtání se v řece a východiskem pro cesty do kopců. V krásném letním dopoledni si procházku nemůžeme nechat ujít.

Stezka Skala Tzavelenas

Vesnice leží na pravém břehu řeky (přijíždíte autem proti proudu) a je tu i moderní most vedoucí na břeh levý. Tam najdete už celkem slavnou stezku Skala Tzavelenas, kterou se z místních kopců dalo dostat dolů do roviny a pak přes Kypseli, Morfi a Eleftheri k moři. Možná vás zmatou cedule, které za mostem ukazují ke Skala Tzavelenas šipkou doprava, když kopce jsou vlevo. Panikařili jsme chvíli i my, než jsme zjistili, že kvůli špatné viditelnosti v zatáčce prostě autem musíte zahnout doprava, obkroužíte drobný oblouk a pak silnici překřížíte znovu, tentokrát s dobrým výhledem na auta a správným směrem.

Autem se svezete asi 1,5 km, odbočky dolů k řece ignorujte. Pak přijedete na malé parkoviště, odkud budete muset vyrazit pěšky. Jdeme po klasické prašné venkovské cestě, je dostatečně široká a v pohodě schůdná. Rozhlížíme se okolo po nádherném panoramatu. Přes úzké údolí vidíme na skály protějšího břehu pokryté zelení stromů. Cestu nad srázem lemuje kamenná zídka, z opačné strany se tyčí skalní stěna až vysoko nahoru. Sem tam roste keř, ale většinou jdeme prosluněným prostorem. Dopolední slunce nám trochu svítí do očí, pokud chcete vidět co nejdál do nitra pahorkatiny, tak si výlet nechte na odpoledne. Jsme jen necelé dva kilometry od civilizace, ale divoká krajina okolo vytváří dojem úniku do lůna přírody. Dole mezi stromy se občas blýskne hladina řeky. Sem tam zahlédneme i brodící se postavy. Někde vedou schůdky odbočkou nahoru nebo dolů od hlavní cesty.

Pevnost Kiafa

Už po chvilce se za ohybem objeví holá rostlá skalní stěna přehrazující cestu. Údolím za ní se otevírá nádherný rozhled do hor a při pozorném pohledu napravo od nejbližšího vrcholku rozeznáte hradby velké pevnosti. Zamrkáte, chvíli nevěříte vlastním očím. Ten hrad tam je. Patří ke Kiafě, jedné ze suliotských vesnic, které lemují horský hřbet vykukující před námi. Tohle je Suli (Souli), kraj visutých horských hnízd, kam odešli ti nejtvrdší a nejodhodlanější bojovníci za svobodu z celého Řecka, proslavení Sulioté. Jen jim stálo za to opustit pohodlí a odejít do nepřístupných kopců tyčících se kilometr vysoko, na svahy, kde je jakákoli zemědělská činnost nemyslitelná.

„Je řada na nás.“

Život tady byl nevýslovně tvrdý, jen ti silní přežili. Jediným přístupem byla stezka, po které právě přicházíme. Strmé skalní stěny fungovaly jako hradba. Ali paša musel region řadu let obléhat. Přímo tady na cestě a na svazích pod hradem byla svedena bitva. Když po jedné ze salv vypálených blížící se armádou místní muži neodpovídali, jejich ženy sledující bitvu z pevnosti popadly nože a s křikem se pustily ze svahu dolů do útoku. Muslimští vojáci úžasem zkoprněli a v šoku se obrátili na útěk. Suliotky byly ženské ostré jako křen a jedna vydala za dvacet chlapů. Stezka dodnes nese jméno Moscho, manželky místního bojovníka Lambrose Tzavelase, která tehdy do útoku zavelela slovy: „Je řada na nás.“

Roku 1803 po třech letech obležení a nabízených úplatků konečně dosáhl Ali paša kompromisní dohody: Sulioté region opustí výměnou za bezpečný odchod na Jónské ostrovy. Během pochodu došlo k několika incidentům, kdy vojáci civilisty napadli. Suliotky volící raději boj a smrt než ponížení na Riniase, v klášteře Seltsu a především na Zalongu se staly hrdinkami národního odporu. Obezřetný Ali paša pro jistotu nechal u Kiafy postavit ten hrad. Co kdyby se vrátili. (Nedokážu si představit, jak tam ten hrad mohli postavit.)

I stezku postavily místní ženy

Byly to prý právě místní ženy, které do skály blokující cestu vysekaly úzký obvodový chodník, po kterém jde překážku obejít. Dnes cestičku zajišťuje dřevěné zábradlí, je bezpečná. Dřív než chodníčku si ovšem všimnete tunelu, který skálou prochází napříč. Jde o památku na rok 1960, kdy se poválečná pravicová vláda v Řecku rozhodla, že poručí větru i dešti a že do divokého Souli dovede moderní civilizaci v podobě silnice. Za tunelem došly režimu síly.

Stezka dál pokračuje jen jako původní úzké monopati, stále dobře schůdná, ale už nic pro lidi se strachem z výšek. Doporučuji trekové hole. Alespoň k tunelu byste si měli dojít všichni, ta krása za to stojí. Úzká pokračující stezka vás zavede k vyhlídkovému altánu na vršku kopce, odkud máte kaňon jako na dlani. Na západě vykukuje Glyki, na východě se tyčí kopec Pyrgos s hradem Kiafa. Scenérie je neuvěřitelně monumentální.

Acheronský most

Po asi 200 m sestupu najdete orientační mapu a rozcestí. První možností je pokračovat doleva dolů k řece, kterou přejdete po betonovém tzv. Acherontském mostě. Modravá řeka tu teče mezi světlými, do různých tvarů ohlazenými skalami a vypadá pohádkově. Na druhém břehu pak přijdete k mostu přes přítok Acherontu zvaný Tsagariotiko rema nebo Rema Ntala. Tzv. Ntalasův most (Γέφυρα Ντάλα) býval původně tradiční kamenný, při povodních byl ale poničen a nahrazen dřevěným můstkem, pod kterým ještě jdou rozeznat pilíře toho původního. (Nejspíš uhodnete, že ani ten původní tu nestál v době Suliotů, pocházel až z roku 1870.) Asi po 4 hodinách chůze vystoupáte do vesnic Souli, Samoniva alias Samonida, Kugi, Kiafa a Avariko. Pokud se vyšplháte až ke hradu nebo ke kostelíku Agia Paraskevi v Kugi, budete mít pocit, že jste vylezli na vrchol světa. Tak tenký je navrchu ten horský hřbet.

Kaňon řeky Acheron

Pokud chcete v dobrodružnosti trumfnout i Sulioty, budou vás na rozcestí zajímat schody stoupající doprava nahoru. Po čtvrt hodině přijdete k dalšímu altánu na místě jménem Tamburakia. Tady se stezka stočí na jihovýchod do kaňonu Acherontu.

Nedotčená příroda

Tohle údolí je speciální. Asi 10 km dlouhý úsek řeky tu mezi Acheronským mostem a Skala Tzavelenas a mostem v Serizianě protéká údolím se špatným přístupem a dost prudkými stěnami. Starověcí autoři se o něm nezmiňují, Sulioté sem nechodili. Neměli důvod, je tu naprostá divočina. Nepovedlo se objevit žádné stopy starší lidské činnosti, takže vše nasvědčuje tomu, že první lidé sem vstoupili roku 1994. Přečtěte si tu větu pozorně znova. Letos, v roce 2019, je to 25 let. Naprosto panenský kus země přímo tady v Evropě. Nemusíte do Afriky, ani do Kambodže.

Charalambos Guvas

Onu památnou výpravu třinácti statečných členů turistického spolku z Prevezy vedl v neděli 24.7. Charalambos Guvas. Celá cesta vedla řekou a přechod údolí ze Seriziany do Glyki jim zabral nekonečných 10 hodin. O rok později sjeli tento úsek řeky na kajaku bratři Kyritsové. Ještě později byla vysekána do úbočí stezka pro pěší přechod. Guvas zasvětil objevování Acherontu celý život. Asi ani nemůžeme docenit odvahu jeho a jeho společníků, kteří se vydali do míst, kam nikdo před nimi neměl kuráž vstoupit. Do údajného řeckého podsvětí.

Gates of Hades

Starověké mýty tvrdily, že Acheron část své cesty teče pod zemí a onen úsek se obvykle situoval sem. Guvas prokázal, že Acheron se nikde pod zem nedostává a pod jeho vlivem se začaly přepisovat encyklopedie. Dojem vtékání pod zem mohl být pro pozorovatele vytvořen díky několika místům, kde řeka protéká úžinami o cca 2m šířky mezi vysokými hladkými skalními stěnami. Ty jsou dnes označovány Brány Hádu (Gates of Hades) a jedny z nich, Pyles A, jsou v řece kus od Acherontského mostu. Pyles B a Γ jsou u Seriziany a speciálně u Pyles Γ se i horní hrany skály k sobě přibližují, takže řeka vypadá, že vtéká do skalního otvoru. Kus od Seriziany vede chodník k vyhlídce na ně, pokud byste projížděli okolo.

V nejnižším místě vás stezka zavede až k vodě v místě Poros Pyras, nahoře ve svazích se otevírají božské výhledy včetně Flamburasu, nejvyššího vrcholu v okolí (1342 m). Na přechod stezky potřebujete asi 6 hodin.

Suchá cesta údolím je doporučená na jaro a léto, radši s holemi, místy se může hodit i cepín. Určitě sem nechoďte sólo. Do nepřístupných míst se pro vás nemá jak dostat pomoc, jakékoliv zranění nebo jiné potíže musíte řešit sami a dopravit se do dosahu např. záchranky. Myslete i na další chodce a pokud bude v pěšině růst keřík nebo bude blokovaná větvemi, pokuste se cestu zprůchodnit. Cesta vodou je bezpečná pouze v létě, s vybavením na river trekking. Sjíždění téhle pasáže na kajaku je vhodné jen ve skupině zkušených vodáků za vyššího stavu vody viz video (jsou vidět Pyles i soutok s Tsagariotiko rema).

Koupání v řece Acheron

Slunce stoupalo k poledni a po krásném pěším výletě jsme byli tak akorát zralí na koupání. Silnice skrz Glyki pokračuje za vesnici, ke břehu řeky, kde vznikl jakýsi turistický minilunapark se všelijakými aktivitami pro sportu chtivé turisty: rafty, kánoe, lana natažena přes řeku, lukostřelba, jízda na koních, restaurace… A obchody s botami do vody, pokud jste si duchapřítomně nepřivezli vlastní. Zatmělo se mi před očima, kam jsem to, pro pána, vlezla! Ke svému štěstí překonávám děs. Mezi stromy se nám na kamenitém břehu daří snadno najít opuštěnou plážičku, kterou máme jen pro sebe.

Ohlazené kameny a oblázky mají bílou barvu, okolo šumí stříbřité lístky vrb, nebe je nádherně modré a celá řeka je zalitá sluneční září. Mělká voda něžně bublá a třpytivě se leskne. Má tu nejazurovější azurovou barvu, jakou jsem kdy viděla. Mezi stromky se u řeky tyčí i zelení pokryté pilíře, zbytky místního starého mostu, dávno zříceného.

Opičí můstek

Kousek dál nacházíme „opičí můstek“, spojující provizorně břehy. Na tom našem je ve vodě pár placáků, pak uprostřed řeky kovové schůdky a na druhý břeh se dostanete po dřevěném mole. Úžasný výtvor lidové tvořivosti. Naše plážička má dvě lavičky, kam si dáváme věci. Beru si boty do vody a nejdřív se brouzdám jen tak po kotníky. Proudící voda je holt studená, ale v poledním horku se na ní dá zvyknout rychle. Nakonec se v jedné tůňce ponořím celá a doufám, že mě přítel z můstku takhle vyfotí. Marně. Fotí mě jen s vodou po kolena. Kousek odsud je i restaurace, stolečky mají hned u vody, jídlo servírují v podstatě do řeky. Po protějším břehu jezdí koně s turisty, vodou sem tam projede raft s nadšeně mávajícími turisty.

Povzbuzeni tím, že nám voda přijde příjemná, vydáváme se po vydlážděném chodníčku ke skalám. Mají tu i lampy, s večerním nasvícením to musí být působivá procházka. Zeleň okolo řeky houstne čím dál tím víc, chodníček končí a noříme se do skoro pravěké vegetace okolo. Staré stromy mají mohutné pokroucené kmeny, jejich větve se sklánějí až k vodě, z těch ve výšce visí břečťan. Tráva ustupuje kapradí. Na řece jsou tu malé peřeje, za každým zákrutem se otevírá nádherný pohled na vodu. Vidím tu asi dva stany, zajímavý nápad. U stromu rozprostírajícího větve nad řekou stezka končí, pěkně v botách šup do vody.

Voda sahá do půli lýtek a je opravdu studená, prý asi 13°C. Hned před námi nalevo je v malé jeskyňce silný vodní pramen, který vodu citelně ochlazuje, pro nepřipravené rozehřáté turisty to opravdu mohou být „žiletky“. Ještě, že jsme se aklimatizovali. Přítel leze na strom a fotí nás shora, trůně na větvi. Pak nás musí dohnat, zvědaví špacírujeme proti proudu celkem rychle – pryč od pramene!

Acheron Springs – Pověst o drakovi

Kvůli těmhle pramínkům bývá místo označeno jako Acheron Springs, trochu nelogicky, vlastní prameny řeky jsou až na hoře Tomaros (1974m n.m.). K velkému prameni se váže místní pověst, prý v něm žil drak, jehož výkaly dělaly vodu v Acherontu hořkou. Svatý Donatos, biskup z Paramythie, ho zabil a voda se vyčistila, zesládla. Proto vesnice dostala jméno Glyki, sladká. Kostelík Agios Donatos najdete i v Souli, je jedním ze dvou dochovaných z původních devatenácti. Voda místy tryská přímo ze skály, můžete se i napít, voda Acherontu je jednou z nejčistších v celém Řecku.

River trekking

Za ohybem řeky se zvedají skalní stěny, opravdu jsme v kaňonu. Modravý přísvit vody se od stěn odráží. Voda je skelně průhledná. Když se dívám na svoje nohy, ani ji nevidím. Díky kamenitému dnu není nikde ani smítko. V tak čisté vodě jsem snad v životě neplavala. Připadám si jak ve snu. O kus dál je hlubší tůňka, kterou už musíte přeplavat. Tady se otáčíme, s foťákem dál nemůžu. Brouzdáme zpátky tou modravou nádherou, za námi přichází větší skupina, my jsme naštěstí měli celkem soukromí. Slyším češtinu, zdravíme krajany, vyptávají se, jak vypadá cesta. Chlapi se vsadili, že si zaplavou, jednu dámu zajímají soutěsky. Myslím, že ve finále byli spokojení všichni.

Řekou můžete pohodlně jít asi 2 km, v podstatě k Acherontskému mostu. Největší hloubka tu dosahuje 2,5m. Dá se dostat i k Pyles A, kde je ale v úzkém místě proud hodně silný. Turisté na videích propagujících River safari se chytají za ruce a tvoří řetězy, aby si vzájemně pomohli v proudu. Teoreticky se dá brodit i proti proudu Tsangariotiko rema až k mlýnům.

Brodění Acheronem – fotogalerie

Zdeněk (admin) podnikl v červnu 2018 krátký okružní trek Acherontem, ze kterého doplňuje fotogalerii a pár dalších informací.

Večer jsme přijeli na parkoviště, které je na mapách označováno jako „free kemping“ a přespali ve stanu pod stromy. Ráno jsme si dali u řeky snídani a vyrazili po severním břehu řeky do ústí kaňonu, odkud jsme šli vodou proti proudu řeky až k Acheronskému mostu. Cesta řekou nám zabrala 1 hodinu a 40 minut. V pár místech byl celkem silný proud a člověk musel „plavat kraula“ a v jednom místě jsme se museli doslova „držet nehty“ skály, aby nás ten proud nestáhl zase zpátky na začátek :) Poté jsme se vrátili po překrásné monopathi Skala Tzavelenas po jižním břeh zpátky. Na konci jsme přešli opičí můstek zpátky k autu. Celý výlet nám trval 3 hodiny 15 minut. V červnu bylo o trochu více vody a chvilkami jsme klepali i kosu, když zalezlo sluníčko.

Na river trekking si sebou určitě vezměte boty do vody. Ideálně starší nízké pohorky s dobrou podrážkou a nějaký nepromokavý vak (loďák) na záda nebo přes rameno. Do něj můžete schovat klíče od auta, nějakou tu svačinu a mobil.

Ubytování v okolí Acheronu

klikni do mapy, zazoomuj a bookni si nejbližší a nejlepší ubytování přes Řecko nás baví