Necromanteion – kde živí rozmlouvali s mrtvými

Archeologická lokalita nazývaná Necromanteion leží v severozápadním Řecku, v kraji Ipiros (Epirus), v oblasti Thesprotia. Tady se prý živí setkávali s mrtvými u Bran onoho světa. Je prozíravé se tu porozhlédnout a udělat si představu, protože „všichni tam jednou musíme“. Nejde o jediný vstup do řeckého zásvětí, rozhodně je ale tím nejslavnějším. Lidé sem přicházeli, aby mohli ještě jednou komunikovat s někým zemřelým. Nejednalo se tedy o předpověď budoucnosti, ale spíš o odpovědi na celkem konkrétní otázky typu Kam jsi schoval rodinné úspory? Mám provdat dceru za toho muže? Proč naše vinice nerodí?

Řecky se název píše Νεκρομαντείο, čti Nekromandio. Anglická transliterace na mapách je Necromanteion – nejde o přesnou transliteraci, koncovka je sice starořecká, ale klasická řečtina postrádala písmeno C. Jak zjistíte níže, identifikace lokality jako slavné věštírny mrtvých je dnes kontroverzní, název Necromanteion tedy používám jako konvenční označení místa.

 

Brány zásvětí ve starém Řecku

Řecké slovo Necromanteion znamená věštírna mrtvých. Takových míst, kde se pozemský svět stýkal se zásvětím, bylo víc. Héraklés prý vynesl na povrch psa Kerbera podle Strabóna na jihopeloponéském mysu Tainaro, podle Pseudo-Apollódóra v argolské Troizéně a Pausániás tvrdí totéž o jihoargolském Hermioné. To naše Necromanteion se nazývá Acheróntské, neb leží na březích řeky, kterou staří Řekové pokládali za Acherón (v dnešní výslovnosti Acheron). Ten spolu s Kókýtem a Pyriflegethónem zavlažoval břehy onoho světa. Svatyni podsvětních bohů bychom našli v Eleusině, na hoře Chelmos se na krátký okamžik vynořuje z podsvětí řeka Styx a věštírny mrtvých mimo řeckou půdu byly také v černomořské Hérakleii a jihoitalském Avernu.

Staří Řekové nesituovali onen svět nutně pouze pod zem, proto se vyhýbám slovu podsvětí. Jeho vládcem byl dle mytologie Hádés, Diův bratr. Jeho jméno se však používalo i jako toponymum, označení místa. Proto se můžete setkat i s označením brány Hádu. Možná si na cestu pro jistotu přibalte i jeden obolos, starověkou minci nejnižší hodnoty, co kdybyste služby převozníka Chárona přeci jen potřebovali.

Odysseovo dobrodružství

Dnešní podoba svatyně Necromanteion pochází ze 3. stol. př. n. l.. Kvůli její masivní velikosti musel být vrchol kopečku zplanýrován, čímž byly poškozeny starší vrstvy svatyně, o kterých pak frustrovaní archeologové nic moc nemohli zjistit. Uchovaly se ale dětské hroby ze 13. stol. př. n. l., kdy mykénští Řekové z Peloponésu na vedlejším vrcholku postavili svou obchodní stanici v Efyře. Už tehdy svatyně své služby poskytovala, jejich nejslavnějším klientem je Odysseus tázající se mrtvého věštce Teirésia na cestu domů. Dovolte mi posloužit si z klasického překladu Otmara Vaňorného:

Jakmile tvá loď již propluje Ókean proudný,

najdeš pobřeží nízké, kde háj jest Persefonin,

vrby, jež tratí plody, a topoly veliké výšky.

S korábem v Ókeanu pak přistaň, hlubokovírném,

sám pak vstoupiti hleď v dům Hádův dusnoty plný,

v místě, kde do Acheróntu se vlévá Pyriflegethón,

spolu i Kókýta proud, jenž styžské vody je výtok:

 jest tam skála a stok dvou proudů hučících mocně.

 

V krajině té má kimmerský lid svou zemi a město:

V mlhu a hustý mrak jest ponořen; s nebeské klenby

přenikdy zářivé slunce naň nehledí paprsky svými,

ani když od země stoupá a kráčí k hvězdnému nebi,

ani když s oblohy zpět zas dolů se obrací k zemi,

nýbrž zhoubná noc jest rozpjata nad lidem bídným.

Popis odpovídá pozoruhodně dobře, takže už Pausániás ve 2. stol. n. l. zkonstatoval, že autor veršů v Odyssei Thesprotii znal. Avšak vyznění veršů a realita, kterou vidíme okolo sebe, se nemůže lišit víc: na hluboce modrém nebi září slunce, zelené plochy rákosí se lehce vlní ve větru, cikády vesele vřeští a Acheron je tak strašně krásný se svou průzračně čistou vodou. Nic není vzdálenějšího depresi a temnotě, celý kraj vyzařuje radostnou atmosféru. Autor tedy buď měl tu nejdivočejší možnou fantazii, nebo Necromanteion neznal osobně, ale jen z doslechu.

Po shlédnutí zimního videa Ammudie mě napadla ještě třetí možnost, že navštívil region osobně v zimním období.

Kudy bezpečně na onen svět – a hlavně zpátky

Dnes viditelná verze svatyně Necromanteion má nejbližší obdoby mezi mohutnými hrobkami z Malé Asie, což bylo jistě zamýšlené. Jádrem je přibližně krychlová část, jejíž zdi z velkých polygonálních kamenů mají sílu ohromujících 3,3 m a dochovány jsou do stejné výšky v podstatě intaktní. Jsou tak široké, že po jejich vršku můžete chodit. Ohraničují prostor samotné svatyně Necromanteion, Hádova paláce, kde se odehrávaly nejvýznamnější rituály a kde mělo docházet k setkání živých s mrtvými.

Ochranná opatření

Ze tří stran se okolo vine přístupový prostor, jehož částmi procházeli žadatelé o věštbu při obřadném zasvěcování. On kontakt s mrtvými, to není jen tak. Nejprve musíte projít instruktáží a očistnými rituály, které vás samotné mají ochránit od nebezpečí, že byste se ze zásvětí nemuseli vrátit. Musíte bohům a duchům mrtvých nabídnout oběti, aby vám byli přízniví a neohrozili vás. Naopak před odchodem se musíte očistit od vlivu smrti, který na vás mohl ulpět, abyste nepředstavovali nebezpečí pro vnější svět.

Popis budovy

Výprava do zásvětí, to byla nebezpečná záležitost, jen bájní hrdinové jako Héraklés a Orfeus se vrátili bez úhony a místní klienti nejspíš doufali v jejich ochranu.

Chodba podél východní strany také měla na rohu jednu místnost pro obdobné účely v dalším stadiu zasvěcování.

Na jižní straně následuje tzv. labyrint, chodba plná zákrutů, kterou ve tmě klienti bloudili ke svému cíli a procházeli při tom třemi branami (špatně se fotí). Za tou poslední je čekal průchod do hlavní svatyně, ona chodbička jde napříč tou třímetrovou obvodní zdí, jejíž šířku tu můžete náležitě docenit.

Identifikace lokality jako věštírny mrtvých

Tahle prostorová dispozice je jedním z důvodů, proč se stavba identifikuje jako Necromanteion. Věštírny mrtvých známe také z mysu Tenaro, z černomořské Hérakleie a z jihoitalského Avernu, na obou místech se setkáváme s hlavní místností, do které vede dlouhá přístupová chodba, i když konkrétní uspořádání se lokálně liší.

Podzemní síň

V centrální síni cesta nekončí, po schůdkách můžete sestoupit do spodní místnosti vytesané ve skále. Uchovává si své tajemství, nejsme si jisti, jestli se hlavní rituály odehrávaly v horní či dolní síni. Vstupovali sem klienti, nebo jde o jen kněžím přístupné ztělesnění onoho světa?

Smyslová deprivace

Návštěvníci tu obvykle ztichnou, což je však škoda. Akustika tohoto prostoru stojí totiž za prozkoumání. To prováděli specialisté z Aristotelovy univerzity v Soluni po 12 let (P. Karampatzakis publikoval ve studii Did Hades accept visitors? Acoustical properties of the underground crypt of the Acheron Nekromanteion). Skalní síň s pečlivě vybudovanými oblouky je za prvé nesmírně tichá. Po asi hodině v takovém prostředí budete slyšet proud krve ve svých cévách. Běžné zvuky jsou za takových podmínek vnímány bolestivě.

Za druhé v této síni více méně neexistuje ozvěna. Každý zvuk velmi rychle utichá, což  může vyvolávat dojem širokého otevřeného prostoru. Akustika této síně se velmi podobá dnešním odhlučněným místnostem a pro materiál jejích stěn je odhadován odraz zvuku na 15% – 25%, pro kámen neuvěřitelně nízké číslo. Patnáct nahusto vytesaných oblouků tedy mění geometrii místnosti radikálním způsobem a fungují jako zvukové pasti bránící šíření zvukových vln.

Pokud je odhlučněná komora zároveň bez světel, může mozek takovou silnou smyslovou deprivaci vydržet jen asi půl hodiny. Začne si pak vjemy vytvářet sám.

Trocha chemie

Druhým významným zdrojem zvláštních stavů byla nejspíš místní dieta. V zásobních nádobách se tu našly stopy bobu Vicia faba equina, jehož příbuzný se dnes v Řecku jí dušený pod jménem kukja. Syrové boby jsou toxické, vyvolávají malátnost a trávicí potíže. Navíc je ve Středomoří rozšířen vrozený favismus, metabolická porucha spojená s rozpadem červených krvinek, která je často spouštěna třeba snědenými boby (a zároveň zvyšuje odolnost proti malárii, něco za něco). Mezi příznaky patří žloutenka, tmavá moč a vyčerpání.

Pomáhala intoxikace vytvářet dojem, že se klienti nachází na prahu smrti?

Vznášející se přízraky

Na konci centrální místnosti svatyně se našla kovová kolečka a v severovýchodní přilehlé skladovací komoře zase železná závaží, dnes v janninském Archeologickém muzeu. Kněží podle starších teorií (Sotirios Dakaris) neponechali nic náhodě a s pomocí kladek spouštěli do síně zosobnění duchů. Jestli šlo o figuríny, nebo herce, nechávám na vaší fantazii. Každopádně zážitky si odsud klienti odnášeli jistě bohaté.

Ze svatyně Necromanteion odcházeli přes východní chodbu, za kterou byla ještě jedna další pro účel jejich závěrečného očištění. Venku nesměli o své zkušenosti mluvit a proto máme o konkrétním průběhu rituálů jen vágní představu.

Budova měla ještě horní část postavenou z cihel. Mezi zdmi tedy v patře centrální části nejspíš existovaly chodbičky cca 1,5 m široké, kterými se kněží mohli volně pohybovat mimo oči svých klientů (odsud jsem fotila fotky z nadhledu).

Další osudy komplexu zvaného Necromanteion

Asi o sto let později byl ke komplexu Necromanteion přistavěn ze západu dvůr, přes který se dnes vstupuje dovnitř.

Následující život budovy byl dramatický: byla zničena roku 167 př. n. l. během trestné kampaně římského generála L. Aemilia Paulla, která ukončila tzv. třetí makedonskou válku – podle některých historiků prostě nechal reptající legionáře zlepšit si morálku vyrabováním kraje, kterým měli jen projít. Tehdy se za silně zdi svatyně přišli ukrýt lidé z okolí, snad oni s sebou přinesli zemědělské nástroje nalezené na lokalitě. Přinesli si zásoby potravin, které vědci našli ve zuhelnatělém stavu v nádobách.

Ani poté nebyla budova zničena ani opuštěna.

Anebo…?

Někteří, např. D. Ogden v článku The Ancient Greek oracles of the dead, interpretují kovová ozubená kolečka jako součásti deseti torzních katapult, starověké obdoby granátometů (rekonstrukci můžete vidět v janninském muzeu). Hezké stručné shrnutí od J. Wisemana. Hledáte-li bližší informace, bude vás zajímat Dietwulf Baatz a jeho práce o římských militáriích.

Silné kamenné zdi podle Ogdena náleží pevnosti, vnější chodby a místnosti měly komplikovat dobyvatelům přístup a manipulaci s beranidly a spodní místnost sloužila jako cisterna nebo sklep. Pravděpodobnější je suchá varianta, místnost není upravená pro uchování vody voděodolným cementem, v té době známým. Svatyně sama je podle Ogdena někde poblíž, zatím neobjevená.

Levitující kostel

Na první pohled vás zarazí, že na obřím kvádru z kamenů stojí nahoře kostel. Stojí napříč nad ústřední síní a pod ním je opravdu volný prostor. Kostel patří ke klášteru Jana Křtitele z 18. stol. zvanému Lykuresi (Λυκουρέση). Místní učitel a nadšený sběratel ipirotské slovesnosti a starožitností Spyros Muselimis podle popisu v Odyssei ztotožnil pahorek s antickým Nekromandiem, identifikaci potvrdil archeolog Sotirios Dakaris a klášter musel ustoupit vykopávkám, s výjimkou kostelíka. Jeho základy byly zpevněny betonem a dnes tvoří nejhořejší patro komplexu. Klidně můžete stát přímo pod ním, což je celkem neobyčejný zážitek.

Bydlení ve věži

Druhým novodobým elementem v komplexu je opevněná obytná věž, kulia. Podobných vyrostlo v 19. stol. po okolí řada, jen tahle využila část masivní zdi budovy Necromanteion. Prostor v přízemí byl maštal a sklad, ve zdech jsou střílny. V patře bydlela rodina místního agy v jedné centrální místnosti s „kuchyňským koutem“. Rámy oken a dveří jsou klenuté, vstupů je několik a ze západu přiléhá věž s cimbuřím. Ve zrekonstruované budově je dnes skromná etnografická expozice. V Koroni, Mazarakia, Paramythii, Katavothra  a Margariti  ještě další věže existují.

Archeologická lokalita Efyra

Na sousedním vršku Xylokastro jsou rozvaliny Efyry, buď obchodní kolonie peloponéských Řeků z pozdní doby bronzové, nebo sídla místní honorace, která se mykénské Řeky pokoušela životním stylem napodobit. (Místní byli pravděpodobnými staviteli tholové hrobky v Kiperi u Pargy.) Lokalita je opatřená informačními deskami, ale bohužel neudržovaná. Vidět můžete (od jihu na západ) hradbu s branou, opěrnou zeď svahu se skříňkovými hrobkami a helénistickou budovou a další helénistický komplex budov. Místní si rozhodně nežili zle, archeologové tu našli i importovaný jantarový korálek, Efyřané měli přístup k mezinárodním obchodním trasám (Andreu, Fotiadis, Kotsakis – Review of Aegean prehistory V).

Po návratu z onoho světa

Dáváme si cestou k autu potřebné frappé v kavárně Pyli. Pod převisem střechy mají hnízdo roztomilé vlaštovky. Okolo Ammudie a Acherontu prý věší svá hnízda na větve stromů. Můžete se jít podívat na místní kostel  nebo na soutok dvou podsvětních řek. Při pohledu na jejich vody, nebo při upíjení kávy, můžete cítit uspokojení z faktu, že na onom světě to není vůbec špatné.

Jak se sem dostat?

Lokalitu najdete snadno u vesnice Mesopotamos, kterou prochází silnice eparchiaki mezi Pargou a Prevezou. Od Glyki sem tak snadný přístup nevede, musíte se buď vrátit přes Mesopotamo  (nešťastně se sousední vísky jmenují stejně), Kypseli  a Themelo, anebo po trochu lepší silnici přes městečko Kanallaki. Během druhé cesty se můžete zastavit u kostela Agios Athanasios za Narkissosem, u kláštera Moni Puntas za Kanallaki, v samotném Kanallaki s hezkým kostelem, kde najdete i bankomat nebo penziony, nebo ve vesnici Kastri, kde jsou na kopci ruiny antického města Pandosia.

V cílovém Mezopotamosu  je hned dvojí parkoviště a ulicí pak stačí vystoupat přímo do kopce. Lokalita je osázená stromy, takže kopeček  s vysokými cypřiši na vrchu lze v krajině snadno identifikovat.

Cestovky nabízejí výlety autobusem, obvykle v kombinaci s Acherontem a Kassópé.

Z nedalekého letoviska Ammudia sem zajíždí loďky s turisty, údajně i jedna s kapitánem v kostýmu převozníka Chárona 😊

Bohužel mezi Pargou a Mesopotamosem nevede autobusová linka, museli byste použít taxi.

Stránky Ministerstva kultury Nezapomeňte si ověřit otevírací dobu pro Necromanteion, není celodenní.

Navštívili jste Necromanteion, Efyru nebo Mesopotamos? Napište nám do komentářů, rádi si přečteme o vašich dobrodružstvích.