Jezero Doirani a tajemný les v Kavallaris

Limni Doirani (λίμνη Δοϊράνη) nebo také Dojranské jezero leží na severní hranici F.Y.R.O.M. a Řecka, na úpatí horského masivu Bélles (Belasica). Můžete ho navštívit při cestě do Řecka autem, kdy využijete vedlejší hraniční přechod Star Dojran – Doirani a vyhnete se tak hlavnímu přechodu Gevgelija – Evzonoi. Kousek od jezera leží vesnice Kavallaris, kde žije Elli s Bohouškem. Provozují spolu tavernu To Patriko s venkovním posezením u potůčku pod platany. Elli je úžasný a kreativní člověk, se srdcem na pravém místě. Maluje obrazy, sbírá bylinky, vyrábí vlastní marmelády, zavařuje ovoce a ještě k tomu se s ní domluvíte česky. A když budete moc hodní (jako já :D), tak vás možná zavede do svého tajemného lesa, mezi desítky platanů, které mají lidské tváře!

Nebojte se, stromy nestraší, naopak nám předávají pozitivní energii a sílu do života. Stačí se ztišit, dotknout se oběma rukama jejich kůry, zhluboka nadechnout, poprosit a poděkovat …

Příběhy řeckých dětí

Cestou do Řecka autem jsme dostali pozvání na návštěvu od Eleni z vesnice Kavallaris. V oblasti kolem města Kilkis žije spousta lidí z Moravy, potomků řeckých dětí. Jejich rodiče museli kvůli občanské válce v Řecku opustit svoje domovy a emigrovat do Československa. V 70. letech, po pádu vojenské junty, se postupně vraceli do severního Řecka, do svých vesnic, kde mnozí žijí dodnes. Tato velmi smutná část řecké historie dokázala spojit naše moravská a řecká srdce. Řekové se u nás naučili jazyk a zakládali s námi rodiny. Zejména díky tomuto příběhu můžeme slyšet ve vesnicích na severu Řecka naši krásnou češtinu, která nemá nic společného s turismem, ale s velmi těžkým lidským osudem.

Eleni: „když bylo tátovi 11 let, tak přišli vypálit vesnici. Jeho bratr byl v horách a tak vzaly ženy své děti a odvedly je přes hranice do bezpečí. Zpátky se nevrátili. Moje máma to samé, ale měla aspoň svoje rodiče sebou… Pak to znáš, tábor Bulkes v Jugoslávii a naštěstí Československo! Tyto hory a vesnice skrývají mnoho smutných příběhů a moc krve mladých lidí. Na tohle nejde nikdy zapomenout. A možná díky tomu všemu, mají i ty naše platany v lese lidské tváře“ …

Dojranské jezero

Jezero Doirani má rozlohu 43,1 km², žije v něm asi 18 druhů ryb ? a hnízdí na 36 druhů vzácných ptáků ? např. Kormorán malý, Ibis hnědý a Pelikán kadeřavý. Doirani je jedním z nejkrásnějších jezer severu a je vyhledávaným cílem místních rybářů a milovníků vodních sportů. 35 km východně leží  o něco „známější“ jezero – Kerkini. Severně nad oběma jezery se tyčí mohutný horský masiv, který vytváří, zejména v zimě, velice krásné panorama.

Voda v Doirani je velmi čistá, ale důsledkem intenzivního využívání vody pro okolní zemědělství, snížilo jezero mezi lety 1988 a 2000 svůj objem až na jednu třetinu své původní hodnoty! Od té doby se zase postupně napouští, zejména díky přítokům z okolních hor. Na některých místech, pár metrů od břehu, můžete stále vidět pozůstatky rybářských přístřešků či kotvící sloupy. Až tak daleko dosahovala dříve pevnina! Dvě třetiny plochy jezera spadá do F.Y.R.O.M. a zhruba jedna třetina náleží Řecku.

Tisíc stromů

Na SV straně jezera, cestou k vesnici Mouries najdete místo se zajímavým názvem „Tisíc stromů“ (Χίλια Δέντρα). Malý les, který tvoří staleté duby, jasany a olše je skromným pozůstatkem mnohem větších lesů, které dříve pokrývaly celou Centrální Makedonii.  Kolem 5. stol. před n.l. byly tyto lesy údajně plné medvědů, šakalů a jelenů. Dnes se tu můžete občerstvit ve stejnojmenné taverně nebo přijít načerpat energii ke stromům u vody. Nejlépe ráno, kdy se všechno kolem probouzí a hladina jezera se zabarvuje prvními paprsky vycházejícího slunce.

Jezero má ovšem i jednu špatnou stránku, o které se musím krátce zmínit. Občas vás může ve vodě překvapit pohozená PET lahev nebo jiný nepořádek :( Je to tím, že rybáři na obou stranách hranice, nad tím občas vůbec nepřemýšlí a mrsknou, to co mají zrovna v rukách, do vody… Kéž by si postupem času uvědomovali, jak málo stačí k tomu, aby příroda kolem nás nemusela díky naší bezohlednosti trpět.

Za Eli a Bohouškem v Kavallaris

Eli mě kontaktovala přes Facebook během naší cesty z Mikulova na Grámmos (2017). Když jsem se o její vesnici Kavallaris dozvěděl, neváhal jsem ani minutu a naše zpáteční cesta z Řecka přes hranice do F.Y.R.O.M., musela být prodloužena o krátkou odbočku směrem na východ :) Vzali jsme to z jihu přes město Kilkis, kde jsme v jednom supermarketu dokoupili pár řeckých dobrot (dárků) a pokračovali za Eli. Čekala nás u jezera Doirani a po krátké procházce jsme přejeli k ní do Kavallaris, kde už čekal její manžel Bohouš. Ještě za námi dojela Kristýna se Steliosem, kteří bydlí nedaleko odtud, sledovali celou dobu naši cestu na Facebooku a museli nás prý přijet pozdravit :)

Bylo to moc pěkné, když víte, že vaše cestování po Řecku už není jen nějaká „dovolená“, ale že to všechno začíná mít hlubší význam… Poznáváte nové tváře, které mluví stejnou řečí, spojuje je Morava a Řecko, stejně jako vás! Přitom oni žijí v horách tady na severu řecké pevniny, a tisíce českých turistů směřujících každé léto autem k Soluni a k plážím na Chalkidiki, o nich nemá ani tušení.

Taverna To Patriko

Taverna To Patriko zmiňuje v překladu Elininy „rodiče“, kteří museli během občanské války opustit svou vlast a emigrovat do Československa. Však hned po příjezdu vám vykouzlí úsměv ve tváři cedule, kde se mezi řeckými slovy krásně vyjímá nápis GULAŠ :) Pod cedulí voní rozmarýn, vedle slyšíte téct potok a zláká vás dřevěné posezení ve stínu rostlých platanů. Eli s Bohouškem nám začnou nosit na stůl. Objednali jsme si převážně vegetariánská jídla, protože zeleniny není pro naše zdraví nikdy dost a člověk občas potřebuje od masa na chvilku vypnout. Ochutnáváme plněné papriky, pečený lilek, salát z červené řepy s jogurtem, červené papriky pečené s česnekem a rybu gavros v octě. Povídáme o tom, jak se v Řecku žije (není to tam opravdu lehký) a jak krásná příroda je v kopcích za vesnicí.

Eli říká: „musím Ti dneska ukázat svůj les! A ještě máme krásný vodopád, ale ten je daleko, to by jsi musel zůstat déle“ a Stelios dodává, že až přijedu příště, tak vezme ze svého stáda ovci, ženské necháme doma a vyrazíme na pár dní do lesů nad vodopád :) Že tak dobrou ovci, jak dělá on, jsem nikdy nejedl!

Když má člověk neuvěřitelný talent a dělá, co ho baví

Eli má obrovské nadání a talent, maluje obrazy, vyrábí různé krabičky, svými malbami zdobí nábytek, pěstuje bylinky, zavařuje ovoce, dělá vlastní marmelády, s Bohouškem výborně vaří. V taverně mají takový svůj malý obchůdek, se vším co vlastníma rukama vyrobí. No co vám budu povídat, nakoupili jsme si domů celou přepravku sklenic plných dobrot :) Ono, když tohle všechno vidíte, tak začnete trochu přemýšlet. Tohle všechno je o tom, že člověk dělá, co ho baví – svým srdcem. Ač bojuje s různými životními překážkami nebo místními úřady, nevzdává se! A co jiného bychom jako lidi měli kupovat, abychom z toho měli sami opravdovou radost, než to, co přináší radost tomu, kdo to vlastnoručně vyrobí?

Tahle taverna není o té nejkvalitnější a nejlépe vyparáděné gastronomii v Řecku. Tady jsme na vesnici na severu pevniny, kde život pluje pomaleji než v letovisku u moře. Lidé mají čas si s vámi popovídat, ukázat vám kus své práce a tím vlastně kus ze svého srdce. Na tohle nezbývá v našem moderním světě kolikrát už čas. Přespali jsme na zahradě a když jsme ráno odjížděli, natrhala mi Eli svazek čerstvých bylinek, abych si je pověsil do auta a neusnul na dlouhé cestě domů do Brna. Zajela nás doprovodit na hraniční přechod Doirani, my jsme se ocitli za chvíli ve F.Y.R.O.M. a já měl pod slunečními brýlemi slzavé údolí :( Letošní cesta (2017) po stopách řeckých dětí mi možná měla ukázat poslání našeho webu. Jsem tu možná i proto, abych jako správný Moravák popisoval, co nás s Řeky tolik spojuje a oživoval tak, alespoň virtuálně, tento příběh.

Už brzy napíši o vesnici Notia, kde žije plno lidí z Karviné! A kde to všechno vlastně začalo …

Tajemný les plný lidských tváří

Les ?? je pro mnohé z nás vytouženým místem odpočinku. Je synonymem ticha a nedotčené přírody. Věděli jste, že stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolesti, komunikují spolu navzájem prostřednictvím vonných látek, dokonce mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky? Pokud tomu věříte a rádi si chodíte do lesa vyčistit hlavu, kupte si tuhle knihu. Udělá vám určitě radost a vždy když ji otevřete, tak vás svými neuvěřitelnými fotografiemi nabije i když zrovna budete sedět doma na gauči. O jednom takovém lese na severní hranici Řecka je i tento článek. Staleté platany, které mají lidské tváře! Tajemný les platanů u Kavallaris, kam chodí Eli ráda čerpat energii. 

Původně jsem se chtěl o tomto místě více rozepsat, ale přemýšlím, že stromy stejně nejsou pro každého. Pokud budete mít cestu kolem, a rádi sem zabloudíte, zeptejte se Eli v taverně. Ona vám určitě ráda ukáže, kudy vede cesta do lesa :)

Ubytování u jezera Doirani a vesnice Kavallaris