Římská agora v Athénách a proč to vlastně není forum

Římská agora v Athénách fungovala jako starověké obchodní centrum, které sponzorovali Caesar a Augustus. Nádvoří obehnané mramorovými kolonádami sloužilo jako tržiště až do 80. let 19. stol. Dvě tisíciletí, to je pro obchodní centrum ucházející životnost, co říkáte?

Řecky se areálu říká Ρωμαϊκή αγορά της Αθήνας. Do angličtiny se transliteruje Romaiki agora, do češtiny přepisujeme stejně, výslovnost romajiky agora (přízvučné jsou poslední slabiky). Můžete se často setkat s anglickou verzí Roman agora of Athens. Starověký název budovy je pro nás tajemstvím.

V rámci placeného areálu zvaného Římská agora vidíte především onu agoru Caesara a Augusta a východně od ní další část starověkého města, kterému vévodí Věž větrů. Boty s plochou podrážkou jsou sázkou na jistotu. V areálu počítejte s plným osluněním, pítko s vodou tu funguje.

Důvod, proč peníze na tuto starověkou agoru alias tržnici přišly až z Říma, je příběhem na trochu delší povídání.

Trocha chronologie

Římané se ve Středomoří uplatňovali čím dál výrazněji a po roce 146 př. n. l. se stali faktickými vládci Řecka. Řevniví Řekové se v průběhu historie dokázali shodnout na jediné věci: kdo jim vládnout nemá. Především ne cizáci. (Kdo jim vládnout má, to byla docela jiná otázka.)

Římanů se chtěli zbavit, a tak podporovali odpor krále Mithridata z černomořské oblasti. Mithridatés byl však poražen v tzv. pontských válkách a generál Lucius Cornelius Sulla roku 86 př. n. l. Athény oblehl, dobyl a vyplundroval jako trest za neposlušnost. Stará centra veřejného života a obchodu v Athénách, především Klasická agora, utrpěla velké škody a jen těžko se vzpamatovávala.

Trocha podpory

Praktičtí Římané však snadno zapomínali a navíc v hloubi duše uznávali, že přes vzdělanost a kulturu jsou Řekové prostě lepší. Do Athén přijížděli prominenti jako Ovidius, Cicero, Pomponius Atticus, Horatius a Vergilius. Klasickou agoru i přes její monstrózní rozlohu (12 ha) zaplňovaly nové budovy a vznikla potřeba pro nové hospodářské centrum města. Ve válkách s Mithridatem byl navíc zničen trh na Délu a tak se do Athén hrnuly nové zástupy obchodníků.

Roku 51 př. n. l. přislíbil finanční podporu Gaius Julius Caesar, aby loajalitu Athéňanů odlákal od Pompeia. Roku 19 př. n. l. přislíbil podporu i Augustus. Na relativně volném místě asi 80 m východně od staré klasické agory se začala stavět ta nová. Abychom si tržnici nepletli s Klasickou agorou, říkáme jí Římská agora.

Trocha terminologie

Jako u římských tržnic budovaných v téže době i tady v Athénách bylo centrální prostranství obklopeno souvislou kolonádou, za kterou někdy vedly vstupy do jednotlivých komůrek – krámků. Souvislá kolonáda po celém obvodě Římskou agoru v Athénách odlišovala od předchůdkyň. Helénistické obchodní domy se táhly vždy pouze v přímce.

Od skutečných římských náměstí zvaných forum Římskou agoru v Athénách odlišovala jak detailní struktura, tak i účel. Nezahrnovala chrám, obvykle spojený se státním kultem (Augustus vystavěl malý chrám sobě a Římu na Akropoli). Nestála u ní bazilika, budova speciálně určená k právním jednáním občanů (od toho byl sněm na Pnyxu a soud na Areopagu a ostatně Římané o politickou aktivitu Řeků vlastně nestáli). Římské forum, např. Forum Iulium Caesarem vybudované, bylo určeno veřejnému jednání. Římská agora v Athénách výhradně obchodu.

Císař Hadrianus o sto padesát let později dotáhl znepolitičnění Athén do konce tím, že hned vedle nechal postavit knihovnu s velkými komfortními prostorami pro intelektuálské debaty a výuku. Věda a obchod, to byla ideální římská vize Řecka. Na politiku měl monopol Řím.

Hodně propagandy

Do areálu se vstupuje dnes skoro stejně jako před staletími, pěšina vede hned vedle respekt budící brány zasvěcené Athéně Archegetés, Athéně Vůdkyni, která město založila a darovala mu prosperitu. Když se na kladí nad čtyřmi masivními dórskými sloupy podíváte pořádně, všimnete si nápisu. Informuje nás o věnování celého prostoru bohyni, o darech Ceasara boha a Augusta božího syna (proto víme, že budova stála už za Augustova života, hned po smrti byl zbožštěn), že titulární hlavou athénského státu byl tehdy muž jménem Nikiás a projektový rozpočet spravoval Euklés z Marathónu.

V sousedství brány archeologové nalezli podstavec pro sochu, která zpodobňovala, podle nápisu na podstavci, Augustovu manželku Livii.

Fragmenty sochařské výzdoby v Národním archeologickém muzeu připomínají Augustovy vnuky a zamýšlené dědice vlády Gaia a Lucia. Celý areál tak upomínal hned na tři generace vládců Říma, kterým Athéňané měli být vděční za tržnici, zdroj své prosperity. Samozřejmě šlo o propagandu, jejímž cílem bylo upevnit oddanost obyvatel říše vůči vládcům.

Tady vládní patronace nekončí, hned za sloupy je na mramorové desce vytesán nápis, kterým císař Hardianus reguloval ceny olivového oleje, místního hlavního obchodního artiklu. Upravoval také množství oleje, které producenti odváděli státu jako daň.

Římská agora: původní půdorys areálu

Vstoupili jste západní branou se strohými dórskými sloupy z pentelského mramoru typického pro Athény, se slonovinovou barvou (její rekonstrukce). Na protější straně byla umístěná další brána zajišťující pohodlný průchod do dalších čtvrtí (její rekonstrukce).

Areál zdaleka není viditelný celý, protože blok neoklasicistních domků, kostel s byzantskými základy a osmanská mešita brání plošným vykopávkám. Během rekonstrukcí těchto objektů se ale archeologové rádi dívají do jejich sklepů. Přední odborník na historickou topografii Athén Manolis Korres rekonstruuje sloupový dvůr se 30 jónskými sloupy na každé straně a s lichoběžným půdorysem (zdroj v řečtině). To kvůli už existující uliční síti v této čtvrti, která definovala tvar parcely.

Od Klasické agory tudy navíc procházela ulice směrem na východ, která určila polohu bran do areálu. K překvapení archeologů ani jedna brána není umístěná v ose kolonád. Ta západní stojí přesně proti starověkému vstupu na Klasickou agoru. Ta východní umožňovala pokračování cesty dál centrem města.

Římská agora: mramorové kolonády

Hned za západní bránou si můžete udělat představu o podobě budovy. Dvůr měl rozlohu asi 110 x 98 m a byl ze všech stran lemován kolonádou sloupů jónského typu, snadno rozpoznatelného podle hlavic s boky připomínajícími svitky papyru. Poblíž jihovýchodního rohu jsou tři sloupy zrekonstruované i s kladím nahoře. Můžete si v detailu prohlédnout lem střechy s okapovými výpustěmi a s ozdobnými deskami ve tvaru palmet mezi nimi. Pozorně se podívejte na sloupy, jejich báze i hlavice jsou z pentelského mramoru, ale samotné sloupy mají jiný odstín, světloučký šedo-modrý. To je mramor z pohoří Ymittos hned vedle Athén. Rekonstrukce.

O něco později byly dvůr i cesta ke Klasické agoře vydlážděny. Mezi oběma branami, v místě procházející významné cesty, byla dlažba světlejší a podélně položená (tady). Mimo tuto oblast byla dlažba ve dvoře tmavší a byla položená na koso (tady). Ona procházející cesta byla zjevně důležitá – Korres podle ošlapanosti dlažby v různých místech určil, že většina lidí Římskou agorou procházela mezi branami.

Poblíž jihovýchodního rohu Římské agory si můžete všimnou drenážního kanálku.

Mnohé architektonické části byly přivezeny z jiných míst, rozpočet stavby evidentně nebyl příliš štědrý. Výstavba probíhala typicky řeckou metodou bez použití omítky nebo malty, zato s olověnými spojkami.

Tady je virtuální rekonstrukce jihovýchodního rohu tržnice s jednopatrovou kolonádou, Korres ji však považuje za dvoupatrovou.

Římská agora: starověké nakupování

Projděte se podél jižní strany dvora, která částečně sloužila k zadržení svahu, který odsud už citelně stoupá směrem k Akropoli. Za první řadou jónských sloupů byla druhá řada jednodušších sloupů, díky které měl prostor dostatečnou šířku umožňující pohodlný průchod zákazníkům i rozložení zboží prodavačů pěkně ve stínu, mimo dosah případného deště.

Na dvoře nespíš stály další stánky stíněné plachtami, ovšem mimo trasu oné významné cesty. Na sloupech a podstavcích jižní kolonády se našly nápisy vyškrabané prodavači, kteří si tak označovali své rajony. Mezi 11. a 12. sloupem, u kašny, se na schůdku, který tvoří podlahu, můžete pokusit jeden z nápisů rozeznat.

Na kamenných deskách podlahy jižní kolonády byly nalezeny i okrouhlé otvory, které sloužily ke kontrole velikosti odměrek používaných prodejci zboží. Spolu s Hadriánovým dekretem o olivovém oleji právě tyto nálezy rozhodly o identifikaci celého areálu jako tržnice. Ta samozřejmě nebyla ve městě jedinou; nejspíš ale šlo o tu nejelegantnější. Místo halasného vyvolávání, tlačenice a pachu ryb si představte spíš rozhovor burzovních makléřů před výlohou zlatnictví.

Římská agora: kašna

Uprostřed jižní kolonády byla vnitřní strana sloupů přerušena kvůli kašně, která poskytovala pitnou vodu. Stále rozeznáte nízkou zídku, části mramorových dveřních zárubní a nádrž. Možná rekonstrukce. Voda byla přiváděná od pramene na severním akropolském svahu.

Nalevo (východně) od kašny vedou schůdky do svahu – jižní strana tržnice terasovala akropolský svah a cesta do sousední ulice vedla po schodech vzhůru. Nalevo od nich vedlo schodiště do druhého patra kolonády. Nalevo od něj je místnost pro obchod, nebo svatyni.

Římská agora v Athénách a její unikát: Věž větrů

Po příchodu k východní kolonádě si můžete všimnout, že tady za první řadou sloupů stála řada malých místností, jednotlivých obchodů. Přerušeny jsou východní branou, o něco méně nápadnou než ta západní, ale také se čtyřmi sloupy ve vnějším průčelí.

Římská agora se dál na východ nemohla roztáhnout, protože tu už (podle Hermanna Kienesta přes sto let) stálo horologion zkonstruované tehdy slavným astronomem Andronikem Kyrrhéstem. Jeho jméno nese i moderní ulice vedoucí odsud dál na východ. V moderní době se pro Andronikův výtvor vžilo označení Věž větrů. Jak mu říkali Athéňané, to nám není známo.

Šlo o ojedinělé spojení meteorologické stanice a hodin. Dodnes je nestarší známou meteo stanicí a zároveň nejzachovalejší starověkou památkou Athén (trumfne i Héfaistův chrám nad Klasickou agorou). Čím víc si o Věži větrů přečtete, tím víc vás bude fascinovat.

Budova je 12 m vysoká a má 8 m v průměru. Rozměry Věže větrů tak podléhají pravidlům zlatého řezu.

Odkud vítr vane…

Název věži daly reliéfní postavy různých větrů, které vidíte pod střechou. Na střeše bývala podle Vitruvia (O architektuře 1.6.4) kovová korouhev v podobě Trítóna, která pomáhala určovat, který vítr právě vane. Kupci proto viděli, jestli už jsou na cestě lodě s jejich zásobami.

Každý vítr symbolizuje nadživotní mužská postava s křídly, která oděvem vystihuje vlastnosti daného větru. Naše osmička z Římské agory čerpá z díla Eratosthéna z Kyréné. Pojďme začít na jihu (straně otočené k Akropoli) a budeme postupovat po směru hodinových ručiček.

Notos: vítr z jihu; mladík s rozcuchanou kšticí zahalený kvůli vedru jen vlajícím pláštěm, ale obutý, v rukou má převrácenou amforu, ze které lije na svět déšť

Lips: vítr z jihozápadu vanoucí přímo přes Sarónský záliv a tedy nepříznivým směrem; krátkovlasý bosý svalnatý muž v krátkém chitónu a s lodní přídí v náruči, nejspíš odkazuje na nebezpečí ztroskotání

Zefyros: vítr od západu; bosý dlouhovlasý mladík s pláštěm plným květů, na jaře přináší líbezné počasí

Skirón: vítr ze severozápadu; vousatý muž středního věku v krátkém oděvu, drží bronzové ohřívadlo a sype z něj na svět horké uhlíky a popel, nejsušší vítr v Attice, možná odkazuje na lesní požáry

Boreás: vítr ze severu; vousatý starší muž zahalený v zimním oblečení a ve vysokých botách, drží lasturu, na kterou může troubit jako na roh, což má snad symbolizovat vytí a meluzínu, je studený, divoký a bouřlivý

Kaikiás: vítr ze severovýchodu; zarostlý muž v botách a se štítem plným ledových krup, vítr přinášející chlad, vlhko, oblačnost a sněhové přeháňky

Apéliótés: vítr z východu; bezvousý vlasatý mladík v plášti a botách, mírným deštěm napomáhá dobré úrodě a plášť má proto plný ovoce a obilí

Euros: vítr z jihovýchodu; vousatý muž v plášti a botách a se zachmuřenou tváří, přináší zamračené nebe a deště

Když svítí slunce…

Celá konstrukce je vyvedená v pentelském mramoru. Na všech osmi stranách byly vytesány sluneční hodiny udávající čas, největší vertikální sluneční hodiny starověku. Při pozorném pohledu dodnes rozeznáte mělce tesané linky udávající roční období a denní dobu. Ve starověku byly linky navíc obtažené barvou, aby byly výraznější. Stín vrhaly bronzové tyčky zvané gnomon, ty původní se nedochovaly, takže dnes vidíte kopie. Tady jsou nákresy všech slunečních hodin.

Přítomnost takového zařízení tady ukazuje na veřejnou funkci místa už před tím, než tu byl vybudován sloupový dvůr obchodního centra zvaný dnes Římská agora. Rekonstrukce exteriéru Věže větrů.

… i když je zataženo

Díky rekonstrukci je od roku 2013 poprvé v moderní době přístupný i podivuhodný interiér.

Uvnitř udávaly i za zatažených dní čas vodní hodiny. Představte si dvě nádrže, horní a dolní. V horní nádrži je vertikální plovák. Za svítání obecní otrok naplní horní nádrž a vytáhne špunt, takže voda pomalu a pravidelně stéká do spodní nádrže. Díky tomu klesá plovák, který ukazuje uplynulý čas.

Vším, co se po tomto zařízení zachovalo, jsou žlábky a otvory na kamenné podlaze. Tušíme, že kruhový žlábek po obvodu sloužil k uchycení mramorového zábradlí, které chránilo hodiny před nenechavci.

Vodu pro provoz hodin poskytoval pramen Klepsydra z akropolského svahu (Aristofanés, Lýsistrata 911) a cisterna v půlkruhovém výběžku budovy umožňovala zachovat stálý tlak. Ten snad umožnil i sofistikovanější mechanickou hříčku, nejspíš s astronomickou tématikou, ale to už jsou jen spekulace. K její instalaci mohly sloužit otvory v podlaze. Bystrozrací si všimnou tenké linky ukazující od středového otvoru přesně na sever. Ta mohla být ukazatelem pro přesnou prostorovou orientaci zařízení.

Nebeská klenba

Obdiv si zaslouží zastřešení z masivních, přesně tvarovaných desek kamene, které nahrazují klenbu. Je jich celkem dvacet čtyři. Zevnitř jsou uhlazené a byly natřené na modro – i to vede historiky k myšlenkám na mechanický orloj uvnitř. Zvenku byly střešní desky pečlivě opracovány do vzhledu klasických střešních tašek

Věž větrů na Římské agoře sice figuruje na seznamu mnoha turistů, i přesto bych ji označila za ještě nedoceněnou. V Muzeu starověkých technologií Kotsanas a v Muzeu Herakleidon se můžete dozvědět víc o překvapivé úrovní antické technologie.

Umíte-li anglicky, více o Věži větrů se dozvíte tady.

Čtvrť U Větrů

Věž větrů je jednoznačnou dominantou Římské agory. Figury větrů fascinovaly místní obyvatele i po zániku antiky a okolní čtvrti se říkalo Aerides, Větry. Veřejné lázně z osmanské doby (v ulici Kyrristu) se jmenovaly Λουτρά Αέρηδων, Lázně U Větrů. Při vytváření novodobého městského plánu byla ulice začínající proti věži a směřující rovně na sever až k náměstí Omonia nazvána Eolu (Eolou, Αιόλου), podle Aiola, mytologického vládce větrů. Hned sousední parcela je ta, kde na rohu stojí raně neoklasicistní hotel Eolos, jedna z prvních budov postavených v osvobozených Athénách.

Věž větrů v křesťanské době

Křesťané Věž větrů využívali jako kostel nebo křestní kapli, jak dosvědčuje Františkán Urbano Bolzanio v 15. stol. Roku 1667 pro změnu osmanský cestovatel Evliya Çelebi (čti Evlija Čelebi) zmiňuje uvnitř hrob jakéhosi Filipa, kterého křesťané velmi uctívají (zdroj). To by svědčilo o kultu křesťanského mučedníka.

Zatímco stojíte uvnitř Věže větrů, podívejte se nad zárubeň severozápadních dveří. Během restaurátorských prací tu byly objeveny zbytky po nástěnných malbách s křesťanskou tématikou: naříkající anděl a světec na koni z přelomu 13. a 14. stol.  Malbami byla pokrytá střední část interiérových zdí, mezi horní a dolní římsou. Na zárubni severozápadních dveří jsou 2,73 m nad prahem pečlivě vyryté dva kříže z 10. až 11. stol., zatímco na hořejším schodu severozápadního vstupu byl objeven vyrytý kříž v kruhu. Staršího data je kříž hrubě vyrytý na východní stěně, také objevený restaurátory.

Existuje důvod, proč byly zdobené severozápadní dveře jako hlavní vstup do interiéru. Křesťané si zvolili vstup tak, aby byl co možná naproti východní zdi. Ta měla mít oltářní symboliku. Okolo severovýchodního vstupu do Věže větrů vznikl hřbitov, který zkoumali archeologové: jeden z hrobů ležel u základů Věže větrů mezi oběma vstupy.

Pozůstatky vnitřní výzdoby jsou mizerně rozeznatelné, musíte především vědět, co a kde přesně hledáte. Jinak nemáte šanci – a o to větší uznání si zasluhují restaurátoři.

Křesťanský charakter areálu Římské agory potvrzuje i kříž vyrytý na 16. sloupu od jihu ve starověké východní kolonádě.

Věž větrů v osmanské době

Evliya Çelebi v 17. stol. znal věž větrů pod jménem Platónův stan. Muslimové znali antickou kulturu, vážili si spisovatelů jako Aristotelés a považovali si krásných budov v centru Athén. V 18. stol. už byla památka využívaná muslimy, konkrétně řádem muslimských mystiků, kterým se říkalo derviši. O který řád přesně šlo, to je z pamětí cestovatelů obtížné určit. Teorie z 90. let, že šlo o řád mevleviyya, byla odborníky vyvrácena.

Interiér byl nahozený bílou omítkou, ještě dnes vidíte její stopy. Na jedné ze stěn v interiéru dodnes vidíte malbou zdobený mihráb, který pomáhal muslimům směřovat své modlitby k Mekce. Původně začínal v tehdejší úrovni podlahy, od výstavby budovy se tedy terén hodně zvedl. V interiéru o 2 m, zvenku alespoň o 3 m. Po stranách mihrábu ještě vytušíte obrysy arabského písma z nápisů na stěnách, které inspirovaly modlitby dervišů.

Zvenku k Věži větrů přiléhaly domy, na exteriéru jsou dodnes stopy po jejich konstrukci.

Kalich z rostlinných listů

Kreslit na Římskou agoru ke Věži větrů přicházeli Edward Dodwell, Jean-David Le Roy, James Stuart a Nicholas Revett.

Architektonicky precizní měřené kresby Stuarta a Revetta byly vydány ve svazku The Antiquities of Athens už roku 1762 jako úplně první. Mezi evropskými architekty způsobily senzaci. Velkému úspěchu se těšila především elegantní sloupová hlavice z Věže větrů. Je odvozena z hlavice korintské a okolo její spodní části opravdu vidíte řadu akanthových listů. Řada nad nimi ovšem není akanthová, ale listy jsou podlouhlé a špičaté a mají dvě podélná žebra. Pravděpodobně jde o rostlinu Diospyros lotus (tomel obecný), která roste ve Středomoří a je součástí zápletky v příběhu o Lotofázích. Hlavice bývá označovaná termínem Blattkelch (zdroj, kde si anglicky můžete přečíst víc o různých formách kompozitních sloupových hlavic), z němčiny listový kalich.

Vedle severozápadního vstupu do Věže větrů si můžete prohlédnout původní podobu portálu, dva sloupy s hlavicemi a trojúhelníkové kladí. Další hlavice jsou vystavené v lapidáriu podél jižní zdi areálu.

Hlavice z Věže větrů sklidila úspěch v římské architektuře – najdete ji ve městech Pergamon nebo Leptis Magna. Inspirovali se jí evropští architekti v neoklasicistních budovách a líbila se i osmanským muslimům. Stejný typ hlavice totiž najdete na arkádách ve dvoře památkově chráněného domu Archondiko Benizelu jen 200 m vzdáleného.

Římská agora: praktické opatření

Pokračujeme v objevování areálu v okolí Římské agory. Vydlážděný čtverec v severovýchodním rohu pozemku patřil veřejným latrínám, které byly postaveny v průběhu 1. stol. n. l. Okolo čtvercového bazénku, který zachycoval dešťovou vodu ze střechy, stály kamenné lavice se sedátky, ve kterých jsou díry pro vykonání potřeby. Pod lavicemi permanentně tekla voda, patrně přetok z vodních hodin Věže větrů, která splašky odváděla do kanalizace.

Pár sedátek uvidíte dochovaných.

Celou řadu podobných zařízení nechal po říši stavět císař Vespasianus. Self made man z venkova a syn výběrčího daní používání latrín pověstně zpoplatnil. To on je autorem výroku: „Peníze nesmrdí.“ Podobným zařízením se pak začalo přezdívat vespasianae, jak jsou v pláncích i průvodcích označovány i ty z athénské Římské agory.

Video s 3D rekonstrukcí, díky kterému zjistíte, k čemu byla dobrá mořská houba na klacku.

Jedna římská detektivka

Hned za bránou z Římské agory vedou další schody k arkádě v jihovýchodním rohu pozemku. Můžete si všimnout, že tady už stoupá akropolský svah a rozdílné úrovně terénu byly řešeny terasováním a schodišti. Vidíte dva a půl mramorového oblouku, kterým můžeme říkat tripylon. Fungovaly také jako akvadukt pro Věž větrů, po jejich horní římse vedlo potrubí s vodou od pramene. Tripylon pochází z pol. 1. stol. n. l. Jeden z otvorů je zazděný, to je pozůstatek malého osmanského domu, který tu nacházeli cestovatelé v 18. stol. Dochované části zdí jsou z vápencových bloků. Velká část objektu ovšem vězí v zemi pod ulicí.

Nalezený nápis (část je ho hned nad arkádami, jestli nápisů ještě nemáte dost) zmiňuje věnování Athéně Archegetés a Božským Ctěným, jak se do řečtiny překládal latinský výraz Divi Augusti. Původní určení objektu jako budovy Agoranomeion, kde sídlili úředníci dohlížející na trh Římské agory, pochází od nápisu objeveného v okolí a pocházejícího až z pol. 2. stol. n. l.

Další teorie hovoří o sídlu císařského kultu.

Nejnovější a nejpopulárnější teorie naopak považuje tripylon za monumentální průchod do noblesní ulice lemované kolonádami, která byla darem některého z mezinárodních mecenášů. Základy severní kolonády jsou vidět východně za Věží větrů. Plánek areálu vám pomůže vyznat se v tom chaosu.

Podle Korrese byla ulice 16 m široká a podél kolonády se táhla 193 m daleko. Rozměry kolonády určil Korres podle sloupových bubnů ke kolonádě řazených, které byly zrecyklovány a nalezeny na Akropoli. Kolonáda se víceméně kryje s moderní ulicí Kyrristu, která představuje 200 m rovnou přímku, v Place neobvyklý jev.

Cedulka s nápisem Agoranomeion se opírá o kamenný blok opracovaný jako součást lisu na víno. Lisovna tady byla nejspíš činná v osmanské době.

Pod starým to ještě starší

Někde východně od Římské agory a snad v sousedství s kolonádovou ulicí leželo od poslední třetiny 3. stol. př. n. l. gymnásion věnované Athénám členy ptolemaiovské dynastie králů (Pausániás 1.17.2). Šlo o prestižní projekt; v takových institucích se mladíci tréninkem připravovali na vojenskou službu, vzdělávali se ve filosofii, portréty slavných je inspirovaly k rozvoji ctností a celý komplex jasně ohlašoval světu, kdo je garantem athénské politické samostatnosti (zdroj). V římské době už tento areál přinejmenším částečně ztratil svou funkci a byl překryt novými budovami.

Možná s gymnásiem souvisí základy monumentální brány se čtyřmi jónskými sloupy v průčelí a s trojúhelníkovým štítem, které můžete najít v těsném sousedství Věže větrů. Původně vedlo do nějakého veřejného areálu a Věž větrů byla vybudována až po jeho zániku či demolici.

Římská agora v byzantských Athénách

Pojďme si popovídat o tom, co se v areálu dělo v dalších staletích. Obejděte budovu mešity sem. Vidíte starší kamenné zdivo z byzantské doby. Jde o východní část kostela, jehož ruiny byly využity jako základy pro zdi mešity. Různá vyznání obou budov jsou prozrazena prostorovou orientací: kostel byl orientován na východ, mešita na jihovýchod (Mekku).

Kostel ve formě trojlodní baziliky pocházel z 8. až 9. stol. n. l., což některé vede k myšlence, že byl spojen s památkou byzantské císařovny Ireny (ve funkci 775 – 802), která z Athén pocházela. Pravděpodobně právě k této bazilice funkčně náležel areál Věže větrů.

Druhý kostel s byzantskými základy vidíte hned vedle placeného areálu. Původně Pammegisti taxiarches alias chrám zasvěcený archandělům pocházejí nejspíš ze 12. stol. Dnešní doby se dočkali v pozměněné, ale stále malebné formě jako Panagia Grigorussa. Pod jejími základy a hezkými domečky okolo stále ještě leží severozápadní roh sloupového nádvoří Římské agory.

Další dva kostelíky, Agia Sotiria přimknutá z jihu k Bráně Athény Archegetés a Profitis Ilias na severním okraji agory byly zdemolovány ve 40. letech 19. stol. při začátku archeologického průzkumu, byť také pocházely z byzantské éry.

Prostor mezi těmito kostely byl vyplněn obytnými domy a dílnami.

Centrum osmanských Athén na Římské agoře

I v osmanské době byla oblast Římské agory v centru dění, jenom vůbec nepřipomínala náměstí. Areál byl hustě zastavěný, plánek od J. Travlose je tady. Čtvrti se říkalo Staropazaro od slova σιτάρι, které řecky znamená obilí. Částem dórského sloupoví brány Athény Archegetés se v souladu s tím říkalo Pazaroporta.

Sedm životů osmanské mešity

Nad základy byzantského kostela v areálu Římské agory dnes snadno identifikujete stojící budovu jako mešitu. Místní mešita dodnes způsobuje spory mezi historiky. Nese název Fethyie tzami, něco jako mešita Dobytí. Řada historiků by v ní chtěla vidět mešitu založenou Mehmedem II. Dobyvatelem hned po dobytí Athén. Jenže tehdy podle osmanských daňových dokumentů v Athénách nežili žádní muslimové, a proto nemělo smysl plýtvat penězi na zbrusu novou budovu – oním místem Dobyvatelovy první modlitby roku 1456 byl patrně sám Parthenón. Tahle mešita podle odborníků na architekturu pochází ze 17. stol. a podle Machiela Kiela odkazuje k dobytí Kréty roku 1669.

Budova má půdorys kříže vepsaného ve čtverci s centrální kupolí a k tomu arkádovou předsíň. Všimněte si zdobeného mramorového portálu a krápníkové výzdoby ve výklencích, jejíž úroveň je pouze ucházející. To smutně dosvědčuje provinční povahu Athén v osmanské době. Lem střechy je zdobený cihlovým zubořezem, nejspíš inspirovaným byzantskou architekturou města.

Budova si prošla dlouhou řádkou reinkarnací. Byla mešitou, školou, kasárnami, vojenským vězením, armádní pekárnou, skladem a od roku 2017 po rekonstrukci slouží jako občasná výstavní síň. Roku 2018 hostila výstavu věnovanou císaři Hadriánovi – podle mě by si Athény zasloužily i trvalou expozici věnovanou nejslavnějšímu filhelénovi a nenašla bych pro ni ani lepší lokaci, než je Římská agora. Ministerstvo kultury je jiného názoru. Pokud najdete mešitu přístupnou, prohlédněte si interiérové sloupové hlavice. Poznáváte lotosové listy z Věže větrů?

Není mešity bez lázní

Na Travlosově plánku vidíte křesťanské i muslimské budovy promíchané mezi sebou, tady se na oddělené čtvrti moc nehrálo. Uprostřed areálu Římské agory si můžete všimnout rozcestí, kde na protějších rozích stojí lázně hamam a teke, malá budova využívaná derviši. V jakém byli vztahu k dervišům z Věže větrů, to nevíme.

Jméno beje, který se zasloužil o budovu lázní, se nám nedochovalo. Jednu dobu tradované jméno Oula bey vzniklo překladatelskou chybou, mnohem lepší je tedy označení Lutra tu Staropazaru, lázně U Obilného trhu. Budova měla půdorys T. V horních příčkách T se nacházely vstupy s místnostmi pro odložení oděvů. Odsud vedly chodbička k toaletě a vstup do sálu s vlažnou vodou a dál do místnosti s horkou vodou. K té z opačné strany přiléhalo topeniště.

Místo bazénků si představte umyvadla s kohoutky. Podle muslimského folklóru žijí ve stojaté vodě démoni, a proto si v lázni natočíte vodu z kohoutku do misky a tou se polijete.

Video s virtuální procházkou oblastí Římské agory v osmanské době tady.

Vzdělávání dívek?

Další nedochovanou budovou, která musela ustoupit vykopávkám, je domek misionářů manželů Hillových, kteří v Athénách otevřeli školu pro dívky. Reverend John Hill a Fanny byli anglikáni z New Yorku a řecky se naučili na ostrově Tinos. V Athénách se usídlili v domku z ještě osmanské doby, který byl ale postaven už v neoklasicistním stylu, jako jeden z prvních v celém městě.

Roku 1834 král Otto navrhl, aby připravovali dívky pro práci učitelek, které nové školství Řecka tak zoufale potřebovalo. O rok později se škola přestěhovala do větších prostor v ulici Thukididu, kde slouží dodnes. První řecká absolventka univerzity Sevasti Kallisperi byla místní absolventkou.

Když Mr Híllos zemřel, dostalo se mu státního pohřbu. Náhrobek jemu a jeho ženě zaplatila athénská radnice. Školka a první stupeň základky Hill Memorial School je dnes nejdéle fungující vzdělávací institucí v Řecku.

Kudy na Římskou agoru?

Vystupte ze zeleného metra na zastávce Monastiraki. Ulicí Areos (Άρεως) to sem máte pár kroků. Pořiďte si kartičku na athénské MHD zvanou ath.ena a jezděte si, jak se vám zlíbí. Hlavně v Athénách nejezděte autem, prosím vás.

 

stránky ministerstva kultury

Pokud chcete ušetřit na vstupném, můžete si celý areál prohlédnout z chodníku přes plot třeba po cestě za jiným dobrodružstvím. S Hadriánovou knihovnou je stihnete za jediné odpoledne. Díky rampám je prostor přístupný bezbariérově, vstup pro vozíčkáře je tady.

Náladové video vás potěší tady.

Navštívili jste areál Římská agora? Které historické období vás zaujalo nejvíc? Kolik koček jste napočítali? Prosíme, napište nám o tom do komentářů.