Klasická agora v Athénách – každodenní život ve starověkém městě

Klasická agora v Athénách, Ancient agora of Athens, náměstí z časů Sókrata a Perikla, je největším archeologickým parkem města. Nemůžete pochopit výjimečnost akropole, pokud jste neprozkoumali agoru. Pojďme spolu na procházku tisíciletími. Pod korunami oliv a v oblacích vůně oleandrů potkáme nejen osobnosti z učebnic dějepisu, ale také úplně obyčejné lidi.

 

Slovo agora označovalo v klasické řečtině podle slovníku Linddell-Scott-Jones shromáždění, místo pro shromáždění, tržiště nebo samotný trh. Nemohlo se tedy jednat o žádný malý plácek. Vyhraďte si proto celý den a s prohlídkou venkovního areálu začněte ráno. Polední horko přečkáte v muzeu.

Budiž město

Největší slabina pláně na severozápadě od akropole se stala i její největší předností: prostor vystavený severním větrům a vzdálený od cesty k lodím na plážích ve Faliru  (starov. Faléru) představoval v 6. stol. př. n. l. volnou parcelu. Prostor nebyl liduprostý, jak dokazují studny z neolitu a hroby z doby bronzové, které tu archeologové našli (studny se datují podle stáří předmětů do nich napadaných a nalezených při výzkumu – archeolog ve studni je vlastně prasátko v žitě). Dost místa pro mrtvé tu bylo právě díky tomu, že živí se drželi na vyhřátých jižních svazích akropole, kam nejstarší osídlení klade i Thúkydidés (2.15). Rozvoj přinesl oblasti až athénský politik jménem Peisistratos, který sháněl volný pozemek.

Peisistrata označujeme za tyrana, ale nepochopte toto označení samovlády špatně: antičtí tyrani obvykle silně investovali do rozvoje svých měst, čímž podporovali rozvoj obchodu a řemesel a zvyšování životní úrovně. Peisistratos rozšířil roku 560 př. n. l. Panathénajské hry k poctě Athény, božské patronky města. Festival dostal majestátní rámec. Vítězní atleti získávali množství olivového oleje v hodnotě pohodlného živobytí na několik dalších let.

Součástí programu bylo i velké procesí, které přinášelo od hradeb města nové roucho pro posvátnou sochu bohyně na akropoli (stará dřevěná socha v Erechtheionu). Mohutné procesí potřebovalo široký prostor a toho bylo na naší parcele spousta, na rozdíl od úzkých ulic na jihu. V okolí široké cesty se rychle začaly objevovat nové reprezentativní budovy, vesměs využívané pro správu města. Zajímavé je, že ty nejstarší najdeme umístěné diagonálně, u obou konců panathénajské cesty. Zrodilo se nové městské centrum.

Tady najdete celkový plánek: nejstarší budovy jsou zelené, pak modré, žluté a nakonec červené. Tady je plánek s popisky. Tady je poloha agory v rámci starověkých Athén.

Klasická agora v Athénách: severní strana

Naší procházku začínáme tak, jako bychom ve starověku právě dorazili do Athén. Stačí vystoupit z metra na zastávce Thisio. Vestibul zdobí archivní snímky oblasti okolo roku 1930, které vám pomohou naladit se na tu správnou nostalgickou vlnu.

Vydejte se na východ po ulici Adrianu (Αδριάνου).

Jenom tak zevlovat: Stoa Poikilé

V okolí si mezi starými domky můžete všimnout volných parcel – to jsou parcely rezervované archeology pro budoucí výzkumy. Přesně pod našima nohama totiž prochází Panathénajská cesta, jedna z významných tepen starých Athén. Po 150 m po levé ruce, za kavárenskými stolky, leží oblast s právě probíhajícím výzkumem. Centimetr za centimetrem se tým Americké školy klasických studií v Athénách (ASCSA) spolu s dobrovolníky, kteří prošli mezinárodním výběrovým řízením, propracovává hlouběji do minulosti. Na první pohled vidíte několik metrů pod sebou jen chaotickou změť kamenů ve vysoké trávě (záleží na ročním období), proto jsem připravila popsané snímky z Googlu.

V pravé části výkopu vidíte levou stranu základů kolonády, kterou archeologové dlouho marně hledali. Stoa Poikilé, tedy Malovaná kolonáda, je známá z písemných pramenů jako jedna z nejstarších veřejných budov na agoře, pochází z let 475 – 450 př. n. l. Proslavila se malbami z athénské historie, které v ní byly uloženy, především obrazem bitvy u Marathónu s přihlížejícími bohy. Ještě  roku 150 n. l. je tu viděl cestovatel Pausániás, okolo 400 n. l. už zklamaný biskup Sinesios nadával na římského správce, který je jen nedávno odvezl neznámo kam.

Kolonádu nechal vybudovat soukromý dárce a materiály byly tedy prosté: budova z obyčejného vápence, jen sloupové hlavice z mramoru. Tady je fragment omítky s malovanou dekorací.

Účel budovy byl jednoduchý: umožnit lidem poflakování ve stínu a mimo dosah deště. Jistě tu v okolí postávala celá řada lidí, archeologové tu objevili spoustu podstavců pro sochy, památníky a nápisy, u kterých šlo nenuceně zabíjet čas. Našli byste tu i všelijaké žebráky, žongléře, polykače ohně, hráče skořápek, kapsáře nebo filosofy. S přáteli tu diskutoval Sókratés. Někde v okolí se ubytoval Diogénés ze Sinópy v  sudu a Kratés z Théb žil s Hipparchií z Maroneie, která se oblékala, mluvila a chovala stejně jako on. Společníkům Zenóna, původem z kyperského Kitia, se podle tohoto místa začalo říkat stoiční filosofové.

Někde v okolí stály i oba bronzové pomníky Tyranobijců. Harmodios a Aristogeiton se proslavili vraždou mladšího Peisistratova syna a demokracie si z nich udělala  hrdiny (byť motiv jejich činu byl soukromý a malicherný). Byli to první lidé, kterým v Athénách postavili čestné sochy. Proč byla sousoší dvě? Rabující perské vojsko si to původní odvezlo s sebou, Athéňané si postavili náhradní a to původní pak dostali zpět darem od  Alexandra Velikého, který ho v Persii našel.

Čtvrť na sever od Malované kolonády

Hned vlevo před kolonádou Poikilé leží dva základy pro pilíře brány, která tu byla postavená na přelomu 4. a 3. stol. př. n. l. v ústí ulice vedoucí na sever. Napravo měla Kolonádu Poikilé a nalevo starý oltář bohyně Afrodíty. Chrám za ním je naopak o dost mladší, z raně římské doby.
Budova za kolonádou zahrnovala obchody/řemeslné dílny přístupné z ulice. Archeologové tu kromě mramorového prachu, terakotových forem, okrového prášku, slévárenského odpadu s kousky olova nebo pemzy našli i stopy po mnoha ohništích. 
Kamenné kanály, kterými proudí potok Iridanus (Eridanos), jsou ve výkopu hned pod vámi, zakryté vápencovými deskami. Potok teče od Monastiraki do Keramiku a sbírá po cestě přebytky dešťové vody z drenáží.
 Z písemných pramenů víme, že v okolí se nacházelo holičství oblíbené mezi muži z vesnice Dekeleia. 
Snímek je focený z úrovně ulice a snímek přímo z výzkumu. Na archeologickém výkresu jsou půdorysy zřetelnější. Tady je hezká rekonstrukce.

Královská stoa

Přejdeme ulici Adrianu a přes plot nahlédneme do další malé části agory. Ulice a železniční koleje tu nechávají mezi sebou dva úzké kousky země. Rygol pro vlak/metro pochází z roku 1890 a k hrůze archeologů zasáhl památkovou oblast, jejíž rozsah ještě tehdy nebyl úplně známý.

Šest metrů pod sebou máme základy maličké kolonády zvané Královská stoa. Pochází z let 550 – 525 př. n. l., když už krále dávno v Athénách neměli. Její název odkazuje na úředníka jménem archón. Archónti byli významnými představiteli státu ve výkonné oblasti, představte si je jako ministry. Archón basileus, tedy král, reprezentoval město v náboženských záležitostech. Kvůli této důležité agendě potřeboval pracovnu, kterou představovala skromná, pouhých 18 m dlouhá vápencová kolonáda s podlahou z ušlapaného jílu, jejíž sloupy byly pro lepší vzhled omítnuty. Detaily z pálené hlíny byly ovšem hezké a pečlivě provedené. Byly tu veřejně vystavené kamenné desky (stély) se zněním zákonů.

Náboženské záležitosti byly vážné téma – v této budově měl předběžné slyšení Sókratés obžalovaný z bezbožnosti, jehož případ archón postoupil soudnímu shromáždění s porotou. Jak to dopadlo, známe z Platóna a Xenofónta.

Archón basileus také dohlížel na služební přísahy všech úředníků pro další rok. Přímo u zdi kolonády je velký podlouhlý kámen. Právě na něm budoucí představitelé města obětovali a pak stáli při odříkávání předepsané přísahy.

Jen o kousek dál vlevo stojí velké kameny podstavce pro sochu. Jedna kamenná ženská postava se našla hned vedle, její totožnost ale není známá. Nejspíš šlo o sochu Demokracie, Spravedlnosti, Štěstěny města Athén nebo o podobnou alegorii.

Kanál drenáže prochází před kolonádou a svádí vodu do Iridanu, jak už jsme viděli.

Klasická agora v Athénách: O ženách a o mužích

Dále vlevo se v ostrém úhlu potkávají vodovodní potrubí a kanál svádějící pitnou vodu do této části města. Jejich trasa ukazuje, jak se tu potkávaly dvě ulice, jedna vedoucí na jih, druhá na jihovýchod. V jejich sevření stojí  čtvercová svatyně, zvaná archeology Křižovatková. Čtyři mramorové stěny ohrazují místo s kusem vápence, který musel být velmi důležitý jako centrum rituálů. Muselo jít o velmi starý kult; nacházíme se v nejnižším místě agory, odkud všechny cesty stoupaly vzhůru, a kde se usazovaly vrstvy prachu, štěrku a dalších nánosů. Díky vysoké vrstvě se dochovalo mnoho nálezů, nad Křižovatkovou svatyní spočívaly základy mladší budovy, aniž by ji poškodily.

Ve svatyni okolo posvátného kamene se našly fragmenty jemných keramických nádob, zvířecí kosti, popel, přesleny, tkalcovská závaží, šperky, konvičky pro krmení miminek, hrací kůstky a další předměty evokující kult udržovaný ženami.

Vrstvy hlíny nakonec kamennou ohrádku svatyně úplně zasypaly, dnes je okolo hrazení vykopaný úzký prostor, aby si ho archeologové mohli prohlédnout. Kam se ale ztratily další obětní dary spojené s kultem? Kámen by už přece musel být úplně zasypaný. Už ve starověku začal někdo vybírat dary z prostoru svatyně a házel je do blízké studny. Jak stoupal terén, lidé přidávali studně nová ústí, kterých pak na sobě stálo několik, aby zůstala funkční. Vydala archeologům několik set nálezů. Kromě předmětů přiřaditelných ke Křižovatkové svatyni i jejich opak: hliněné žetony se jménem velitele jezdectva Feidóna doloženého v dobových zprávách, olověné destičky se jmény jezdců, popisem a cenou koní, olověné žetony pro fasování jezdecké výzbroje, nohu bronzové jezdecké sochy, čestné stély pro důstojníky postavené v Kolonádě hermovek (bysty boha Herma). Kolonádu hermovek zatím archeologové nenašli, ale vypadá to, že velitelství athénského jezdectva bylo někde poblíž. Když se štáb potřeboval zbavit nepotřebných archiválií, naházel je do nejbližší studny.

Ženy a muži mají tedy přece jen některé zvyky společné.

Tady je snímek oblasti vyčištěné při výzkumu.

Plánek s ulicemi v této oblasti je tady.

O studnách

Studny na agoře jsou různě hluboké, v průměru přibližně 10 m. Od 5. stol. př. n. l. (tedy klasické doby) bývala šachta vyzděná drobnými kaménky. Od 4. stol. se k vyztužení používaly kruhové segmenty z pálené hlíny. Na stěnách šachty se obvykle našly úchyty pro šplhání za účelem údržby. Ústí studny bývalo z bezpečnostních důvodů označené alespoň nízkou zídkou nebo ústím rozbité velké zásobnicové nádoby. Na takovém hrdle se často zachovaly stopy po laně, na kterém se spouštěla nádoba pro vodu.

Rozbitá suť po perském rabování skončila, jak jinak, naházená ve studních, archeologům k dispozici.

Některé studny byly na vynikajících místech. Výše zmíněná Křižovatková studna je dodnes plná vody. Během výzkumu musela být bez přestávky odčerpávaná pumpou, aby se archeologický praktikant neutopil.

Klasická agora v Athénách: co se dělo s tou druhou úzkou nudlí

Věnujeme se nejstarším památkám na agoře, ale pro pořádek se můžeme zastavit i u zbylého kusu země mezi silnicí a kolejemi.

O severovýchodním rohu agory víme zatím jen málo. V klasické době tu nejspíš stály obchody/dílny. Zajímavé je, že hranice agory tu probíhala mnohem jižněji než o kousek dál u kolonády Poikilé.

V římské době tu byla postavena kolonáda, napravo jsou vidět základy pro její sloupoví. Východně od ní vznikla díky filhelénskému císaři Hadriánovi velká sloupová síň pro veřejné účely, budova typicky spojená s římskou politikou, bazilika. Budova má vstup na jihu, je asi 30 m široká a její sloupové průčelí leželo v cestě kolejím. Ve výkopu vidíte základy pro vnitřní sloupořadí ve tvaru U, které dělilo interiér na tři lodě. Vnitřní stěny byly obložené mramorem, císařův dar Athénám byl nejspíš nejskvělejší budovou v okolí.

Úplně na východě je část soukromého nárožního domu, který místnosti na straně k agoře nejspíš pronajímal jako provozovny obchodníkům.

Tudy probíhala od vstupu na agoru ulice směrem na východ.

Na výkresu tady jsou půdorysy zřetelné včetně částí nalezených v místě kolejí, tady je rekonstrukce severní strany agory v římské době.

Klasická agora v Athénách: na Panathénajské cestě

Na můstku nad kolejemi končí zábava zadarmo, tady se už vybírá vstupné. Najdete tu i pěkný plánek  agory, jak by vypadala v době největší slávy při pohledu ze severu, jak právě přicházíte. Společně se budeme procházet proti směru hodinových ručiček, od okrajů ke středu. Více míně se nám tak podaří postupovat chronologicky.

Po sestoupení z můstku už stojíme nohama pevně v minulosti vzdálené tisíciletí. Znovu kráčíme po velké procesní třídě starověkých Athén, po Panathénajské cestě. Silnice byla úctyhodných 20 m široká, až při prudkém stoupání na Akropolis se zúžila na 12 m. Nikdy nebyla dlážděná, tvořilo jí 34 vrstev často obnovovaného štěrku. Podél její jižní části vede dodnes kamenný kanálek, který rozváděl přetok vody z jižních kašen severním směrem. Přijdete-li blíž, uvidíte u kanálku nádržky, které snad sloužily  k nabírání vody pro zalévání a obětní ceremonie.

Nejspíš ani nemusím radit, abyste zvedli oči vzhůru k Akropoli, cíli cesty procesí. Snad zaslechnete tamburíny a píšťaly. Jen si představte, jak přes agoru projíždí cválající jezdci předvádějící se nadšenému publiku. Po nich přijdou vojáci s bronzovými štíty na rozjetých válečných vozech, kteří seskakují, běží podél vozu a pak zase naskakují. Celé defilé průvodu máme zachycené na takzvaném Panathénajském vlysu z Parthenónu. Považte, že nové roucho pro Athénu se vezlo na voze ve tvaru lodi, natažené jako plachta, aby si všichni mohli prohlédnout vzory vytvořené jemnými prsty vybraných děvčat. Bylo jim mezi sedmi a jedenácti lety, práce jim trvala devět měsíců a pro jejich rodiny byl úkol velkou poctou.

Panathénajské procesí nebylo jediným slavnostním průvodem, který se tu předváděl nadšeným divákům. Při Velkých Dionýsiích a při festivalu Dia Olympského byste viděli další a při eleusínských slavnostech by průvod postupoval opačným směrem, přes agoru k Dipylské bráně v Kerameiku a po Svaté cestě do Eleusíny.

Stranou pod můstkem máte u nohou vyzděnou čtvercovou jámu tady. To je místo neznámého hrdinského kultu, do jámy vkládali lidé obětiny. Výkres

Je vám už horko? Budeme pokračovat na západ do stínu podél zdi železničního příkopu.

Klasická agora v Athénách: pupek Athén a fešák Leagros

Jen roh kamenných základů zůstává dnes z úctyhodného Oltáře dvanácti bohů. Společně s Královskou kolonádou a kašnou z protější části agory jde o nejstarší stavbu areálu. Velký oltář založil k poctě Olympanů Peisistratos mladší, vnuk slavného samovládce. Dlážděné prostranství bylo 9 m široké a ohrazené mramorovým parapetem. Svatyně fungovala i jako azyl, kam se mohli utéct prosebníci, aby získali čas k vyjednávání se svými pány, s představiteli státní moci, nebo s politickými nepřáteli.

Oltář sloužil jako nultý milník, počítaly se od něj všechny vzdálenosti v Attice. Při kopání metra se historickou ironií inženýrům povedlo trefit se na pupek Athén opravdu přesně.

Hned vedle něj našli archeologové podstavec pro bronzovou čestnou sochu Leagra, syna Glaukónova. Bronz už někdo dávno zrecykloval, ovšem na jedné váze máme namalovaného Leagra označeného jménem, vousatého muže středního věku, jak si se zálibou prohlíží sochu sebe sama jako mladého vítězného atleta. Socha má v ruce oštěp, to znamená, že Leagrovou oblíbenou disciplínou byl pětiboj. Ve druhé ruce má kosmetický sáček, standardní doplněk atletů s jejich hygienickými potřebami.

Leagrovo jméno je dobře známé z keramických váz, celá řada jich nese nápis LEAGROS KALOS, tedy Leagros je krásný. Vázy dokonce daly v archeologické hantýrce název celé malířské skupině. Podobných nápisů oslavujících módní a obdivované mladíky existuje víc, Leagros byl však nejoblíbenější.

Leagros vyobrazený na váze nemusí želet ztraceného mládí. Později se totiž proslavil jako úspěšný generál. Jeden z athénských řečníků konstatoval, že na agoře v Athénách nestojí sochy atletů. Měl tím na mysli, že chlapci úspěšní ve sportu své schopnosti následně dají do služeb obce. Jejich hlavní zásluhou nezůstane jen plytká atletika. Tak demokracie dělala z hrajících si chlapců vlasti prospěšné muže.

Cestovatel Pausániás zmiňuje blízko oltáře také sochu Démosthena, významného demokratického řečníka, kterého následníci obdivovali jako dokonalého mistra slova.

Vy si cestou dál můžete ve stínu borovic všimnout základů budovy o 25 m², s nádvořím a 11 místnostmi okolo. Tzv. Čtvercová budova je přibližně o tisíc let mladší, než oltář – oltář má základy kamenné, zdi budovy mají pod sebou beton. Nic víc se nezachovalo, a tak může podle archeologů jít o zastřešenou tržnici, kanceláře samosprávy, karavanseraj, nebo dílny pro textilní výrobu.

Klasická agora v Athénách: západní strana

Státnické zájmy: Stoa Dia Osvoboditele

Stavitelé Čtvercové budovy samozřejmě použili jakýkoli stavební materiál, který byl v okolí k dispozici, včetně kamenných bloků pařících k sousední Diově kolonádě. Až dojdete k západní hranici agory, možná byste si jejích základů ani nevšimli, pokud je tam nebudete schválně hledat.

Stoa Dia Eleutheria, tedy Osvoboditele, byla vybudovaná ve druhé polovině 5. stol. na oslavu vítězství v bitvě u Platají a definitivního vyhnání perských plenitelů. Město během invaze Peršané obsadili a vyplundrovali, poškodili i budovy, které už stály na agoře, včetně  malého Diova chrámu a sousední Královské kolonády.

Athéňané využili situaci k výstavbě nové, větší a lepší. Po úředním odehnání řemeslníků, kteří se na volné ploše hned zabydleli (pod základy budovy našli archeologové keramické střepy, rozbité terakotové formy, odlévací jámy a kousky kovu), následovala oprava a mírné rozšíření staré Královské kolonády a vybudování nové Malované kolonády. Athéňané hned v sousedství vybudovali novou majestátně působící budovu na půdorysu U, se dvěma štítovými průčelími. Ta byla jistě inspirovaná čelními stranami chrámů a jejich použití pro kolonádu bylo novinkou. Někteří archeologové uvažují, jestli autorem návrhu nebyl vynalézavý architekt akropolských Propylají Mnésiklés. Jejich využití nejspíš napovídá, že budova si udržela i svou posvátnou funkci. Naproti přes cestu se dochoval oltář, který patřil k předchozí Diově svatyni a byl používán i po výstavbě kolonády.

Původně byla podlaha z ušlapaného jílu, pozdější mramorové dláždění bylo zrecyklováno při jiné výstavbě. Proto jsou dnes patrné jen pouhé základy a v zadní části vysekaná místa ve skále na úpatí pahorku. Kvůli vyrovnání svahu byla severní strana (dnes zabraná železnicí) podložená vyššími základy. Maličká sousední Královská stoa se v jejich těsné blízkosti musela krčit jako malá dětská hračka.

Interiér byl široký a potřeboval vnitřní řadu sloupů. Zvenku stály masivnější dórské (jednoho si mezi borovicemi můžete všimnout), vnitřní byly štíhlejší jónské s hlavicemi připomínajícími svitek papyru. Ve spodní části budovy byl použitý krémový pendelský a namodralý ymittský mramor, v horní části vápenec z Eginy, který byl lehčí, architekt si moc nevěřil kvůli statice. Rohy střechy zdobily sochy Níké, bohyně vítězství, jako oslava vítězství nad útočníky (jednu uvidíte v muzeu, v prudkém letu s rozevlátými šaty). Stoa byla vyzdobena malbami a byly v ní uloženy štíty bojovníků, kteří ve válkách padli za svobodu Athén.

Tak reprezentativní prostor jistě využívali státní úředníci. Bylo tu dost místa i pro soudní poroty, aby vyslechly řeči žalobců a hájících se. Zároveň se tu mohli scházet Athéňané k nejrůznějším rozhovorům – podle Platóna a Xenofónta sem chodil Sókratés klást lidem otázky a Xenofón sem situoval svůj dialog o vedení domácnosti. Po dlouhé cestě z venkova do města se tu dalo odpočívat na lavicích.

Klasická agora v Athénách: U hermovek

Část areálu, kterou jsme zatím prošli, byla velmi frekventovaná. Scházely se tu ulice z několika směrů, kudy se do města dalo přijít. Tady začínala Svatá cesta vedoucí do svatyně v Eleusíně. Především po roce 483 př. n. l., kdy Themistoklés v roli stratéga nechal přestěhovat přístav ze zátoky ve Faliru do severnějšího Pirea, největšího přirozeného přístavu ve Středomoří, začala doprava od přístavu proudit do města ze západní strany.

Na tak frekventovaném místě stála řada pomníků a památníků, archeologové jich tu našli 16, ale asi jich bylo víc. Soklů s hlavou a genitáliemi boha Herma, tzv. hermovek, chránících proti černé magii, tu bylo tolik, že se severozápadnímu rohu agory říkalo U hermovek. Stála tu taky spousta provizorních stánků, pravděpodobně s knihami v podobě svitků. I římský cestovatel Pausániás začíná prohlídku agory tady (nenechte se zmást tím, že agoře říká Kerameikos).

Klasická agora v Athénách: chrám Apollóna Patroa

Hned nalevo vedle chabých pozůstatků kdysi tak majestátní Kolonády Dia Osvoboditele skrytých pod stromy působí velmi kontrastně solidní vrstvy základového zdiva pro chrám Apollóna, zalité slunečním světlem. Nevelká svatyně tu byla už od poloviny 6. stol. př. n. l.

Ve 4. stol. byl chrám zrenovován a mezi ním a Diovou kolonádou s našlo místečko pro maličkou svatyni Dia Fratria a Athény Fratrie – místo vidíte i na základech. Všichni tito bohové měli v portfoliu občanskou a společenskou strukturu města, která souvisela s organizací volebního systému. Ve volném prostoru interiéru Apollónova chrámu je dobře vidět podstavec pro kultovní sochu. Apollónovy sochy v chrámu stály hned tři, všechny od slavných sochařů. Jedna z nich byla přidána po skončení morové epidemie, která postihla město v průběhu Peloponéské války, neb Apollón byl bohem schopným zažehnávat epidemie. Archeologové našli hned vedle budovy jámu, kde byla odlitá bronzová socha stojícího mladíka – mohlo jít o dar pro svatyni? Vedle budovy si všimnete prostoru se dvěma kamennými omfaly, pupky světa, Apollónovými symboly.

První zlatý hřeb: dechberoucí nádhera  Héfaistova chrámu

Jižně od Apollónova chrámu je volné místo mezi budovami. Pěšina stoupá nahoru na nízký kopeček Pahorek u agory. Pokud vás zatím navštívené trosky kdysi slavných budov zklamaly, spravíte si teď chuť nejdochovanějším starověkým chrámem na řecké pevnině.

Chrám boha Héfaista nad Agorou je v athénských turistických itinerářích neprávem zastíněn Parthenónem. Všechny triky, specifika a efekty periklovské chrámové architektury tu můžeme obdivovat zblízka a v detailech. Podsaditější dórské sloupy se sotva patrným ztluštěním uprostřed, opticky zeštíhlené vertikálním žlábkováním. Bochníkovité hlavice zdánlivě tlačící vzhůru hmotu horizontálního kladí zdobeného reliéfy. Symfonie vyrovnáváni tíhy a vztlaku dodává budově zdánlivý pohyb, jako by mramor před našima očima dýchal. Rozměry jednotlivých částí se všechny řídí poměrem 4:9, který zajišťuje vizuálně příjemný výsledek.

Vstup do chrámu býval na východě nad agorou. Reliéfní výzdoba se soustředila právě na tuto stranu: ve čtvercových metopách čelní strany byly vyobrazeny úkoly hrdiny Hérákla, na přilehlých částech bočních stěn činy Thésea, oblíbeného hrdiny demokratického režimu města – na jedné metopě si můžete všimnout býčí hlavy obludy Mínótaura. Ve trojúhelném prostoru štítu jsou dodnes stopy po umístění soch, jeho rekonstrukce zde.

Aby to nebylo málo, přímo nad vstupem do chrámu, nad zdí, se táhle pás reliéfů s bitevní scénou. Dalších reliéfů si můžete všimnout i nad západní zdí. Tyto reliéfní pásy, tzv. vlysy, jsou inspirovány maloasijským řeckým sochařstvím. V Periklově době bylo módní experimentovat s jejich umístěním na dórských chrámech. Figury jsou štíhle šlachovité s výraznými anatomickými rysy (šlachy, svazky svalů, záhyby kůže), mnoho z nich vidíme z boku nebo v torzi, nakročená kolena jsou ostře ohnutá, reliéf je hluboký, plastický, a některé figury jsou zřetelně umístěné v popředí, jiné v pozadí bojových scén. Celkový dojem je plný dynamiky, silně fyzický.

Podívejte se pozorně na zarovnání vnějších a vnitřních sloupů a konců zdí na východní a západní straně. Na východní straně nad agorou lícují perfektně, na západě už nesedí. I tady vidíte větší pečlivost na vstupní, čelní straně chrámu.

Na vnitřní straně zdí si zkuste všimnout zářezů pro umístění mříží. Řecké chrámy se daly zamykat a klíč měl u sebe hlavní kněz. Proto si lidé nechávali u kněží peníze bezpečně uložené za mříží, když banky ještě nebyly vynalezeny.

Všimněte si, jak je z mramorových dílců dělaná střecha. Kamenné kvádry jsou skládané stejně jako dřevěná konstrukce. Mezi jednotlivými jako-by-trámy jsou mramorové mřížky s ozdobnými stropními kazetami.

Vnitřní stěny byly zdrsněné pro nanesení štuku, který obsahuje popel ze Santorini. Zachovaly se stopy tmavé červenavé barvy, na horní části jižní stěny dokonce stín meandrového vzoru. Široký podstavec sdílely bronzové sochy Athény, patronky řemesel, a Héfaista, božského řemeslníka par excelence, kováře. Deset metrů jihozápadně od chrámu našli archeologové odlévací jámu, pravděpodobně pro obě kultovní sochy.

Výstavba chámu trvala několik desetiletí. Snad proto, že přednost měly budovy akropole, stát tedy dělníky z agory odvolal na akropoli.

S Héfaistovým chrámem se pojí ještě jedna záhada: východně od chrámů standardně stojí oltáře, jádra samotného kultu. Před Héfaistovým chrámem ale oltář objeven nebyl. Jak tedy bůh přijímal oběti?

Virtuální rekonstrukce je tady.

Pokud rozumíte anglicky, můžete si poslechnout povídání o chrámu od Johna Campa, dlouholetého ředitele místních vykopávek.

Svatyně známé i neznámé a idealizace antiky

Proč chybí reliéfním postavám hlavy? Odsekali je křesťané, když měnili v 7.  stol. n. l. chrám na kostel Agios Georgios. Poškodili reliéfy, ale zachránili budovu. Mramorové bloky z kostela si nikdo netroufl odvézt pryč a zrecyklovat jinde. Později byl kostel vyhrazen protestantským návštěvníkům města ze západní Evropy a sloužil jim i jako místo posledního odpočinku. Ikonický obraz Petera von Hesse Příjezd krále Otty do Athén se odehrává před západní stranou chrámu, kde byl vstup do kostela – stojí za povšimnutí, že chrám na obraze se tváří naprosto anticky bez jakékoli stopy křesťanství, bavorský panovník si přál udržet image Athén navždy v periklovském stylu.

Budova nebyla nikdy přeměněna na mešitu, místo toho se v ní skladovaly sochy odklizené muslimskou správou ze zbytku města. Sklad byl přístupný návštěvníkům, snad bychom ho mohli považovat za muzeum.

Po roce 1922 hostila prázdná parková oblast stanové městečko křesťanských uprchlíků z Malé Asie.

Jasně rozpoznatelná scéna Théseova boje s Mínótaurem vedla původně k identifikaci chrámu jako svatyně Théseovy, o jejíž existenci víme z písemných pramenů. Théseův posvátný okrsek možná neobjevíme nikdy, ale název Thisio oblasti za agorou zůstal a patří i místní stanici metra.

Klasická agora v Athénách: Žár kovářských výhní

Chrám byl nakonec identifikován jako Héfaistova svatyně díky Pausaniově zmínce, ale i díky nálezům z okolní oblasti. Formy, odlévací jámy, kousky mědi, cínu a železa, pece, to všechno vypovídalo o čtvrti specializovaných řemeslníků.

Proč ze všech řemesel byl bůh právě kovář? Kovářství je natolik specifickou a odbornou činností, že kováři existovali jako specialisté už v době, kdy jiné řemeslné aktivity mohl každý splácat doma na koleni. Kováři také používají oheň, obávaný živel s velkou ničivou silou. Snad si lidé původně jejich umění spojovali s magií.

Do athénské sféry vlivu patřil ostrov Limnos (starov. Lémnos), místo se sopečnou aktivitou. Héfaistovu dílnu si básníci představovali jako podzemní sluj se sopkami místo výhní. Je možné, že popularitu Héfaistova kultu v Athénách podpořilo právě spojení s Limnem.

Héfaistos měl podle mytologie šikovné ruce, ale kulhal na zmrzačenou nohu. Na jeho místním chrámu není chromého zhola nic.

Panorama agory

I přímo před chrámem je výhled moc hezký, kousek na jih je přímo vyhlídková terasa s plánkem (Belvedere). Napravo dominuje městu akropolská skála, jejíž kamenité a prudké svahy odsud vypadají zvlášť působivě. Zřetelně vidíte, jak se hned za hranicí agory terén začíná zvedat, až se za poslední řadou domů ze zeleně vynoří šedavé skály mířící kolmo vzhůru, korunované přísnou hradbou tam, kde se člověk rozhodl dotvořit dílo přírody. Akropolské hradby budí respekt ještě dnes. Pod sebou máte zelené a sivé koruny stromů, které takhle z nadhledu připomínají oblaka. Pod jejich laskavým příkrovem spočívá starověké město. Areál pod našima nohama má lichoběžný tvar a rozlohu 12 ha. Fotografie širokoúhlá

Klasická agora v Athénách: tajuplné Vrysaki

V 19. stol. se vláda pokusila rezervovat území pro budoucí archeologické výzkumy a nové město stavět severněji. Nicméně kvůli nedostatku financí neproběhlo vykupování pozemků a ve městě bylo třeba usídlit jednotlivé vznikající úřady. Velmi často našla ministerstva, univerzita a pracovny útulek v některém z místních domů – původní budovu univerzity odsud přímo vidíte.

Výzkum na agoře tak probíhal jen pomalu, než se ve 30. letech povedlo s pomocí fondů od Rockefellera vyklidit místní čtvrť jménem Vrysaki (studánka). Bylo zbořeno 400 domů a přestěhováno 5000 lidí. Z celé čtvrti zbyly dva bloky a výzkumy se stále rozšiřují směrem na sever, což chystá památkářům velká dilemata.

Americká škola klasických studií v Athénách se rozhodla vzdát zmizelé čtvrti hold a vydala knihu s archiváliemi a krásnými fotografiemi tohoto místa. Můžete si ji sehnat na Amazonu. Tady je přednáška o čtvrti s autorkou knihy Sylvií Dumont.

Další fotografie athénské verze Stínadel najdete tady, tady a tady, tady je plán jedné z uliček.

Naštěstí nezůstaneme odkázaní jen na fotografie. Jeden skoro celý zachráněný blok mezi ulicemi Adrianu, Areu, Kladu a Vrysakiu patří Muzeu novodobé řecké kultury. Můžeme se těšit na výpravnou expozici o každodenním životě Řeků napříč staletími.

Zeleň líbezná, božská i smrtící

V jihovýchodní části agory snad býval přírodní pramen, další vodu pak přiváděla důmyslná potrubí. Díky nim mohla mít agora parkovou úpravu už ve starověku, zasloužil se o ní především politik Kimón, Periklův konkurent. V moderní době vypracoval plán osázení plochy  Ralph Griswold a první platan byl zakoupen z daru řecké komunity v americkém Toledu. Pěstitelská školka v Kesariani, Státní lesnický ústav v Kuponia a Vyšší škola zemědělská poskytly rostliny zdarma. Velkorysý plán byl přijat s náležitou úctou a první stromy zasadil sám panovnický pár – král Pavel dub a královna Frederika vavřín. Park v archeologickém areálu tvoří platany, vlhkomilný topol bílý poblíž starověké drenáže, olivy a vavříny, myrty a granátovníky, dub cesmínový, cypřiš, rozmarýn, levandule a saturejka, oregáno a kapari.

Celá řada rostlin upomíná na starověká božstva: dub na Dia, vavřín na Apollóna, myrta na Afrodítu, granátovník na Persefonu a samozřejmě oliva na Athénu. Pozor, najdete tu i jedovatý bolehlav plamatý podobný divoké mrkvi.

Přímo okolo Héfaistova chrámu jsou doloženy pravidelně rozmístěné výsadbové jámy pro keře – měly keře blokovat jiné úhly pohledu než ten čelní, dle výzdoby evidentně preferovaný? Dnešní úprava se snaží o věrnost starému vzoru a chrám tak lemují vysazené myrty.

Byly tu nalezeny keramické květináče používané pro zvláštní typ množení rostlin zakořeňováním. Podrobnosti nám zachovat římský spisovatel Cato ve spise O zemědělství: zbavíte výhon keře listů a protáhnete ho otvorem ve dně květináče zespoda nahoru; zasypete hlínou a zavěsíte na větev nebo necháte stát na zemi. Výhon pustí do hlíny kořínky a po přeseknutí u dna květináče máte novou sazenici.

Nejřečtější z římských císařů

Po sestupu zpátky do plochy agory rovnou zamíříme k bělavé soše. Torzo patří císaři Hadriánovi (76 – 138 n. l.), panovníkovi Římské říše. Římané si Řecko politicky podmanili, ale sami podlehli sofistikovanosti jeho kultury (to není bonmot můj, ale Horáciův).

Hadrianus navštívil Athény třikrát, nechal se zasvětit do eleusínských mystérií, vytvořil celořecký kulturní a sportovní klub Panhellénion a věnoval městu hned několik nových čtvrtí. Za jeho bezprecedentní mecenášství se mu místní odvděčili celou sérií oltářů věnovaných jeho kultu. Jak víme, že bezhlavé torzo patří Hadriánovi? Socha s obdobným pancířem má v různých muzeích asi 20 obdob, z nichž dvě mají dochovanou císařovu hlavu.

Císaře vidíme ve zbroji, ale ne v té legionářské, ze spojených železných plátů (lorica segmentata). Císař oblékl tzv. muskulární pancíř, který se vyráběl z vrstev kůže nebo lněné textilie, přiléhal těsněji k tělu a díky poměrné měkkosti byl mnohem pohodlnější (přítel o nich napsal diplomku). Pancíř před našima očima je zdobený reliéfem, což je nejspíš nerealistický prvek, ovšem v sochařství našel široké uplatnění, protože může vyjadřovat politické poselství celé sochy.

V centru výjevu vidíme ženskou postavu stojící na zádech typického symbolu Říma, vlčice kojící dvě děti, Romula a Réma. Jde o bohyni Athénu se štítem v levé a kopím v pravé ruce. K jejímu určení přispívají sova a had po jejích stranách, dvě zvířata spojená s jejím athénským kultem. Po stranách výjevu jsou dvě okřídlené bohyně vítězství Níké, v rukou původně měly věnce a palmové listy k oslavě Athénina triumfu.

Všimněte si, že šaty ženských figur jsou přepásány vysoko, mají skoro empírovou siluetu. I to je známkou pozdního data sochy.

Spodní lem pancíře má dvě řady lapet. Na horní řadě uprostřed vidíte vousatou mužskou tvář s beraními rohy, to je bůh Zeus Ammón, vniklý spojením řeckého a egyptského božstva, typický prvek kosmopolitní středomořské kultury. Po jeho stranách jsou orli, symboly římského vládce bohů Jova, hlavy gorgony s hadími vlasy z řecké mytologie a hlavy slonů typických pro starý Střední Východ. Ve druhé řadě lapet jsou přilby a hlavy lvů. Celý výjev tak spojuje symboly síly, boje a vítězství hned několika kultur, které všechny byly součástí římského státu. Stejně tak by císař mohl obléknout tričko s nápisem „Athéna triumfuje díky Římu“. Jen obrázek je srozumitelný mluvčím více jazyků a dokonce i negramotným.

Původně socha stávala v jihovýchodním rohu agory před půlkruhovou kašnou darovanou městu právě Hadriánem.

Zkrocený živel: drenážní práce

Poblíž vedle cesty určitě věnujte pozornost kamennými deskami vyzděnému příkopu v zemi. Tzv. velká drenáž je jedním z nejambicióznějších projektů agory. Už na poč. 5. stol. př. n. l. svedli Athéňané dešťovou vodu stékající ze západního svahu do kanálu 1 x 1 m v průměru, který se táhle podél úpatí Pahorku nad agorou a na severní straně vypouští vodu do kanálu s Iridanem – přítomný čas je na místě, drenáž chrání lokalitu před zaplavením i během dnešních bouřek. Kanál vedl pod cestou a byl přikrytý velkými dlažebními kameny, které vidíte na místě.

Pro velký úspěch byla drenáž rozšiřována směrem na jihozápad, mezi domy v údolí mezi Pahorkem nad agorou a Areovým pahorkem, a druhým ramenem na východ pod severní svah Areova pahorku. K vyzděnému příkopu se připojují keramické trubky a spoje jsou spojené olovem, které na rozdíl od železa nekoroduje ve styku s vodou.

Na plánku tady mezi str. 177 a 178  najdete vyznačené drenážní kanály.

Legislativní srdce města: Bouleutérion

Základy budov na jihovýchodním svahu Pahorku nad agorou jsou velmi staré a pro chod městského státu velmi důležité.

Šlo o přísně účelovou architekturu – různé budovy stojící v těchto místech měly základy z akropolského vápence, zdi z nepálených cihel (protože se nedochovaly) a podlahu z ušlapaného jílu. Následně byl terén srovnán promocí terasy a skála Pahorku nad agorou byla odsekána do půlkruhového tvaru. Na poč. 5. stol., po Kleisthénových reformách, vznikla čtvercová budova o straně přibližně 23 m, kde se schůzující usazovali na dřevěné lavice (protože kamenné by zanechaly pozůstatky). Byla přístupná z jihu.

Před námi je prostor Bouleutérion, kde se scházela legislativní rada státu o 500 členech. Ta připravovala zákony, o kterých se později hlasovalo na shromáždění občanů, které se konalo každých 10 dní na volném svahu pahorku Pnyx.

V sousedství stávala svatyně Matky bohů a celý politický komplex se nejspíš nacházel v jejím posvátném okrsku. Když bylo Bouleutérion pro perském vpádu a plundrování zrekonstruováno, nebyla obnovena svatyně a nedochovaná kultovní socha Matky bohů od Feidia patrně stála v samotném Bouleutériu. Archeologové tu našli keramické sošky trůnící bohyně se lvem u nohou, nebo s malým lvíčkem na klíně. Od té chvíle byl osud bohyně a radnice spojen.

Starší fázi těchto budov vidíte na plánku tady.

Na konci 5. stol. bylo výš ve svahu Pahorku nad agorou vybudováno nové sněmoviště. Do výkopu pro jeho základy, protaženému asi právě za tím účelem, se dostaly úlomky vápence a mramoru, dno nádoby s okrem používaným kameníky, rozbité střešní tašky, prosté keramické nádobí a popel z ohňů – všechno stopy samotné výstavby a obědových přestávek dělníků. Budova byla o trochu menší, s vápencovými zdmi a vstupem opět z jihu. Až do 2. stol. př. n. l. fungovaly obě souběžně: západní pro schůze a východní jako archiv. Po okolí stály kamenné desky se zněním nejvýznamnějších oficiálních dokumentů.

Prostor okolo starého archivu se dočkal velkolepé přestavby ve 2. stol. př. n. l. Archeologové označují komplex jako Metroon. Před sebou rozeznáte na východě dlouhou předsíň se základem pro fasádu se štíhlými jónskými sloupy z pentelského mramoru dlouhou 39 m, která vizuálně ovládla západní část agory. Za ní jsou vedle sebe 4 různě široké místnosti, které pojaly archiv a poskytly důstojné útočiště i Matce bohů. V čelní stěně, která obsahovala hodně kamenů z ymittského mramoru, si všimněte velkých kamenných desek umístěných vertikálně jako ozdoba zdi. Zbytek zdí byl z šedého vápence. Půdorys

Klasická agora v Athénách: Pomník eponymních héroů

Naproti Bouleutériu si nemůžete nevšimnout podlouhlé mramorové konstrukce připomínající plot. V této ohrádce  stál dlouhý podstavec pro sochy tzv. eponymních héroů, mytologických postav, podle kterých byly pojmenovány jednotlivé athénské kmeny po Kleisthénových demokratických reformách (které uvedly v činnost i zmíněnou Radu pěti set).

Pomník stál naproti radnici ze dvou důvodů. Jednak s ní byl spojený politickou ideologií, jednak i provozně. Podle zmínky u Aristofana fungoval podstavec jako úřední vývěska. Jakýkoli návrh zákona se barvou napsal na prkno a vyvěsil tady, kde si ho každý občan mohl přečíst a probrat s přáteli. Při sněmu tak všichni věděli, o jaké agendě budou hlasovat. Ke schváleným návrhům se pak dopsala poznámka „schváleno radou a lidem Athén“ a přepis zákona byl uložen v archivu, případně zvěčněn v kameni na desce vystavené v této části agory. Rekonstrukce.

Exekutivní srdce města: Tholos

Jižně od Bouleutéria byl prostor využívaný prytany, 50 muži vybranými z Rady pěti set, kteří vedli samotný chod státu ze dne na den. Během oprav oblasti po perském vpádu pro ně byla vybudována elegantní kruhová budova o průměru necelých 9 m. Stojí na stejné terase jako Bouleutérion. Říká se jí buď Prytanikon podle jejích obyvatel, nebo Tholos podle půdorysu, nebo Skias podle tvaru střechy připomínající slunečník (nespleťte si Prytanikon s Prytaneiem, úplně jinou a starší úřední budovou stojící v jiné části města a zatím spolehlivě neurčenou).

Prytanové byli v jakoukoli část dne připraveni řešit jakoukoli situaci: třetina z nich v budově i přespávala. Našly se pozůstatky kuchyně, která je obsluhovala, i nádobí označeného ΔΕ, démosion, čili veřejné. Roku 338 př. n. l. popsal Démosthenés, jak během noci přišla zpráva o tom, že Filip II. dobyl město Elateia. Prytanové vyklidili agoru (podle některých překladatelů stánky zapálili), nařídili trubačům vyhlásit poplach a už za svítání byli na Pnyxu připraveni občané na sněm.

Základy zdi jsou z vápence, zbytek byl nejspíš z nepálených cihel. Ještě můžete vidět spodní část jednoho z interiérových sloupů a část podlahy z římské doby. Tady je čelní a spodní strana zdobeného okapu. Fotografie z doby vykopávek a demolice.

V budově byla uložena oficiální olověná a bronzová závaží sloužící jako standardy měr. Nepřeceňujte jejich význam: podobné sady se našly i jinde v Athénách a rozhodně se ve váze neshodují.

V okolí budovy a v ní bylo udržováno hned několik kultů a možná mělo okolí i menší parčík zasvěcený božstvům.

Ve svahu nad budovou bylo tradiční shromaždiště uchazečů o námezdnou práci. Sdělení „Běž k Tholu“ bylo oznámením o vyhození z práce.

Podoba západní strany agory má dvě fáze, jak vyplývá z výše napsaného: fázi před Peršany a po Peršanech. Roky 480 – 479 př. n. l. jsou pro celé město přelomovým datem. Západní stranu agory před Peršany vidíte rekonstruovanou tady, její podobu v průběhu 5. stol. tady, tady a na výkresu tady. Diova kolonáda je z těchto budov nejmladší.

Můžete si všimnout, že obnovy budov hned po bitvě u Platají a po znovuosídlení města (lidé byli před Peršany evakuováni na Salamínu) byly skromné a účelné. Dokonce i budování Héfaistova chrámu muselo počkat. Kimón, vůdce demokratů, už zmíněný v souvislosti se zkrášlováním agory a výsadbou zeleně, byl ostrakizován roku 461 př. n. l. a musel odejít do exilu. Vůdcem se stal jeho konkurent Periklés, který prosadil prioritní program akropolské výstavby, kam byly soustředěny finanční i lidské zdroje státu.

Jihozápadní čtvrť

Státní budovy

Po trase naznačené jedním z nových ramen Velké drenáže vede na jihozápad cesta do údolí mezi svahy Pahorku nad agorou a Areovým pahorkem (výkres). Cesta byla i politickou tepnou města, od úředních budov na agoře vedla k pahorku Pnyx, kde se scházel už zmíněný sněm všech občanů. Řada budov u ní byla využívaná státem. Bylo tu nalezeno třeba Stratégeion, oficiální kancelář jediných volených zástupců města, jeho generálů zvaných stratégové. Právě z této pozice ovládal stát Periklés.

Jinou státem využívanou budovou byla Porosová budova nazvaná podle vápence, ze kterého jsou základy (příliš solidní, než aby šlo o soukromý objekt). Jde o obdélnou budovu s vchodem na severu, dlouhou chodbou s místnostmi podél stran a obezděným dvorkem na jihu. Mramorové úlomky archeologům indikují řemeslné využití. Některé místnosti mohly být v případě potřeby využívány pro uvěznění odsouzenců čekajících na dávku bolehlavu – jiné uvěznění než před popravou antické právo neznalo. Lehčími tresty byly vyhoštění nebo pokuta. Drobné nádobky tady nalezené a vystavené v muzeu mohly obsahovat dávky jedu. Pokud je tato teorie správná, pak právě tady zemřel Sókratés.

Klasická agora v Athénách: křižovatka

Po asi 120 m narazíte na starověkou křižovatku. Ulice od agory  k Pnyxu se tady křížila s ulicí od Pirejské brány na západě. Po roce 483 př. n. l., kdy Themistoklés v roli stratéga nechal přestěhovat přístav ze zátoky ve Faliru do severnějšího Pirea, byla toto hlavní spojnice centra s přístavem. Přes Velkou drenáž tu byl postaven most z kamenů, kdy každá řada přečnívala o kousek nad řadou spodní a okraje se tak k sobě přibližovaly. Na úrovni povrchu velká plochá deska most uzavřela. Jde o podobnou techniku jako při konstrukci nepravého oblouku. Výkres.

Zatímco Ulice kameníků pokračuje dál na jihozápad, Velká drenáž se odpoutává a mezi domy vede jižně. V úzké ulici jsou její jednotlivé díly budovány různými technikami, to znamená, že každý majitel domu na ní napojeného byl zodpovědný za výstavbu své sekce. Zdá se, že tady šlo o otevřené koryto bez horního zakrytí. Ulička musela být tímto zásahem téměř zneprůchodněná.

Práce z domova

Domy z klasické doby byly malé, s obytnou místností a dvorkem, popř. s místností na proti, která sloužila k provozu řemesla. Někdy musel stačit jen přístřešek s plachtou. Větší domy, třeba ty na konci Ulice kameníků, měly mezi vstupem a dvorkem chodbu a okolo dvorku místnosti, z nichž jedna bývala stranou – to byla zašívárna pána domu andron, kde se mohl scházet s přáteli a probírat mužské záležitosti s pohárem v ruce, aniž by rušil klid zbytku domácnosti ovládané pevnou ženskou rukou. V takové místnosti se odehrává Symposion od Platóna i to Xenofóntovo.

Na kamenných základech stály zdi z nepálených cihel, střechu kryly keramické tašky. Podlahy byly z ušlapaného jílu, který se čas od času obnovoval. Od 4. stol. se objevuje  oblázková dlažba. Nebylo potřeba moc prostoru, protože nebylo nutné umístit nábytek. Největším objektem bylo lůžko s vyplétáním (chudí spali na slamníku), domácnost disponovala stoličkami, lavicemi a truhlami jako úložným prostorem. Oděvy prodávané na trhu byly drahé, zručné tkadleny vyráběly aspoň část oblečení samy na vertikálním stavu. Majetnější domácnosti bychom poznali podle nádobí z jemnější keramiky a podle textilií: přehozů, závěsů a pokrývek. Dům osobnosti Periklova formátu bychom neidentifikovali, ani kdybychom ho čerstvě vykopaný měli před očima. I tak se projevovalo demokratické zřízení státu.

Vrcholem hygieny byl keramický nočník na dvorku. Veřejné toalety vybudované za císaře Vespasiána ve druhé polovině 1. stol. n. l. u římské tržnice byly výkřikem moderní doby, o kterém se nikomu v době demokratické vlády ani nezdálo.

Domy, které vidíte okolo sebe, pocházejí z římské doby. U některých si můžete všimnout mozaikových podlah. Přímo v domech se našlo spousta stop řemeslné činnosti: bronzířské pece, mramorové úlomky, kádě impregnované voděodolným cementem, keramické formy. Našli byste tu i lázně s mozaikovou podlahou půdorys.

Plánek čtvrti s domy je tady.

Klasická agora v Athénách: na rozcestí

Až se od Ulice kameníků budete vracet, zastavte se na rozcestí, které muselo patřit k nejfrekventovanějším místům v Athénách. Tady se potkávaly cesta mezi Agorou a svahy Areopagu, cesta do Pirea (přes můstek, který jsme už viděli) a cesta podél zadní strany budov na jižním obvodu agory. Křižovatku chránila bohyně Hekaté, jejíž svatyni s půdorysem rovnoramenného trojúhelníku tu ještě můžete vidět. Mohla mít i něco společného s kultem mrtvých z okolních starších hrobů. V 11. nebo 12. stol. tu raději postavili kostelík.

Klasická agora v Athénách: černá kouzla

Nahlédnutí do životů obyvatel zpestřuje i asi 17 olověných proklínacích destiček nalezených ve studni u Porosové budovy, které magicky „poutají“ jmenované osoby. Olověný plíšek popsal čaroděj podle přání zákazníka, destička se srolovala a vhodila po studny.  Zajímavé je, že oproti zvyku identifikovat osoby podle jména otce jsou lidé na destičkách určeni jménem matky.

Klasická agora v Athénách: filosofie

Někteří obyvatelé čtvrti nám zanechali svá jména, když si podepsali třeba pohár.

Jedním z nich byl i Simon, kterému patřil malý domek hned u agory, přímo u zdi se našel oficiální hraniční kámen. Dům najdete východně od Tholu. Archeologové v něm našli ševcovské cvočky a kostěné kroužky pro upevňování řemínků – náš Simon byl v 5. stol. př. n. l. ševcem.

Jeho domek měl nepravidelný půdorys, dvě místnosti a na dvorku studnu a cisternu na dešťovou vodu. Tady je rekonstrukce.

Diogénés Laertský zaznamenal, že Sókratés chodil do domku jistého ševce Simona, se kterým se přátelil. Simon bydlel hned vedle agory a Sókratés se tu mohl setkat i s mladíky, kteří ještě neměli statut občana a neměli tedy na agoru přístup. Simon rád se Sókratem rozmlouval a dělal si pak o rozhovorech poznámky. Vytvořit spojení mezi archeologickými pozůstatky a literaturou je v tomto případě velmi svůdné.

Historie jinak k ševci moc laskavá nebyla: jeho domek byl o pár set let později schramstnut budovou, která udala ráz celé pozdější agoře. Ale nepředbíhejme.

Klasická agora v Athénách: jižní strana

Jižní stoa I: útočiště byrokratů

Od Simonova domu se vraťte pěšinkou kousek na jih a pak zahněte na dlouhou pěšinu na východ. Zastavte se naproti modernímu přístřešku kryjícímu základy zdí. Zeď před vámi vznikla terasováním svahu a zadržuje hmotu Areova pahorku. Po roce 431 př. n. l., kdy Athény vstoupily do nové války se Spartou, tady vznikla 80 m dlouhá kolonáda, jejíž zadní strana se táhla podél svahu. Válečná ekonomika diktovala úspornost: na kamenných základech zdi z nepálených cihel, sloupy z vápence omítnutého pro lepší vzhled, oblázkovo-cementové podlahy. Je však možné, že díky opoře ve svahu byla kolonáda dvoupatrová. Za jejími zády vedla jedna z ulic (vede tam i současná pěšina). Tam, kde je svah vyšší (tedy v části, kde stojíte), mohl být z této ulice vstup do horního patra.

Tato stoa přišla s významnou inovací: za prostorem se sloupy byla zadní řada místností. Archeologové předpokládají, že v nich pracovali úředníci města, kteří tu schůzovali. Přístřešek stojí přesně v těch místech.

Klasická agora v Athénách: opravdu velké novinky

Mezi vámi a zbytky Jižní stoa I jsou základy její nástupkyně ze 2. stol. př. n. l., kdy celá oblast prošla radikální remodelací. Jižní stoa II byla o trochu delší a většinu pozůstatků své předchůdkyně zakryla (kromě kusu, který jste si právě prohlédli). Šlo jen o halu se sloupořadím, žádné další místnosti neměla, nepotřebovala je. Měla totiž větší kamarádku hned za vašimi zády.

Už nějakou chvíli jsme obcházeli masivní budovu, Střední kolonádu. Táhne se napříč agorou celých 150 m a ve 2. stol. př. n. l. zcela změnila ráz celého areálu. Vlastně šlo o skromnou stavbu s jílovou podlahou a hladkými sloupy bez žlábků, ale její bezprecedentní rozměry znamenají i tak velkorysý rozpočet. Snad mohlo jít o dar některého z helénistických panovníků, který se chtěl dobře zapsat v centru řecké kultury. Severně od kolonády, směrem do agory, byla 5 m široká terasa, na jejíž západní straně, kde byla nejvyšší, stál pomník se sochou s vozem a koňským spřežením. To byl formát hodný královského mecenáše.

Střední stoa, podélně rozdělaná zídkou na půl, byla jen první stavbou jižního komplexu budov, který vznikl okolo ní. To, že její hlavní stranou byla ta jižní, víme, protože jen na jižní straně máme doloženou okapovou římsu z mramoru, jeden z mála doteků luxusu v této budově. Součástí komplexu byla i příčná budova na východní straně, kudy se původně vstupovalo, velký čtvercový dvůr v jihozápadním rohu a zeď na západě související s velkou terasou, na které komplex stál a která vyrovnávala svažitý terén agory (tak pod sebou Střední stoa pohřbila i Simonův dům).

Klasická agora v Athénách: spravedlivý pán času

Předchůdce čtvercového dvora tu stál už od 5. stol. Prostor o asi 27 x 31 m byl původně svatyní hrdiny Aiaka, syna Dia a nymfy Aiginy, který proslul svou spravedlivostí. Obvodová zeď byla nejspíš tak vysoká, aby přes ní nebylo vidět, její vápenec pocházel z hrdinovy rodné Eginy a uvnitř byste nejspíš našli oltář pro hrdinův kult.

Od 4. stol. př. n. l. do 2. stol. n. l. tu fungovaly oficiální hodiny města, klepsydra. Vodě trvalo 17 hodin, než z nádrže výpustí vytekla. Začátek odpočtu byl vždy za východu slunce, kdy veřejní otroci uvolnili ucpávku. V horní nádobě plavala bójka s časovou osou, která ukazovala, která hodina dne právě běží. Výkres a kanál pro odtok vody.

Během přestavby ve 2. stol. př. n. l. byl dvůr obehnán kolonádou a začleněn do komplexu Jižního náměstí. Po poboření Sullou roku 86 př. n. l. si v ruinách otevřeli dílny řemeslníci. Ve 4. stol. n. l. tu byl hlavní athénský sklad obilí.

Klasická agora v Athénách: vášeň pro spory

Athéňané milovali soudní spory. Utahují si z toho i spisovatelé v čele s Aristofanem v komedii Vosy. Žalující, svědci, udavači, obžalovaní, právníci a profesionální řečníci, četní porotci. Agora jich nejspíš byla plná v jakoukoli část roku.

V muzeu je zachovaný přístroj pro výběr porotců – Athéňané vše řešili losováním. Do štěrbin v kamenné desce vložil každý občan plíšek se svým jménem. Z kovového trychtýře se pak vypouštěly černé a bílé kuličky. Jedna barva znamenala přijetí celé řádky mužů do poroty, druhá barva značila celou řádku zamítnout. Poroty mívaly několik set členů, k zasedání bylo tedy třeba hodně místa. Nejspíš byste je potkali ve všech kolonádách a sloupových dvorech, bylo možné s pomocí dřevěných kolíků a lan ohradit část prostoru na agoře. Nový komplex okolo Jižního náměstí jim poskytl výborné zázemí včetně fontánky na pitnou vodu v Jižní stoa II (pro autentickou atmosféru zajeďte do Karlových varů).

Soudci hlasovali s pomocí bronzových žetonů. Každý měl dva, jeden s plným středem, druhý s dírkou. Jeden z nich pak vhodil do velkého džbánu, jehož obsah pak spočítal jeden z veřejných otroků.

Římský generál Sulla sice komplex zpustošil v roce 86 př. n. l., ale Athéňané se brzo vzchopili a opravili alespoň Střední kolonádu, aby kolotoč procesů mohl pokračovat. Jedna ze starších studen pod Střední kolonádou vydala asi 44 proklínacích destiček, tentokrát po zavinutí ještě propíchnutých hřebíkem. Život v Athénách nebyla selanka.

Klasická agora v Athénách: životodárná voda

Všechny zmíněné fontány a kašny byly živeny akvaduktem, který přiváděl vodu od jihovýchodního rohu, tedy z nejvyššího místa oblasti. Pravděpodobně přiváděl vodu z pohoří Ymittos. To nejstarší potrubí je součástí peisistratovských úprav areálu, z poslední čtvrti 6. stol. př. n. l. Vidíme práci dvou hrnčířů: pečlivě číslované části béžového potrubí a části jednoduššího šedého podepsaného jménem Charón. Jednotlivé části měly průměr 12 – 25 cm, spoje byly utěsňovány olovem a pěkné souvislé kusy si můžete prohlédnout ve stanici metra Syntagma.

Trubky sytily nejprve nejstarší kašnu na jihovýchodě, vedle ústí Panathénajské cesty. (Z opačné strany kašny později navázala Jižní stoa I). Rekonstrukci vidíte tady. Údajně tu byl přírodní pramen vody a proto vznikla kašna právě tady, akvadukt měl kvalitu zásobení poněkud podpořit. Z vysokého svahu za fontánou voda sama tryskala do dvou nádrží a přetok odváděly drenážní trubky pod povrchem agory. Archeologové našli i speciálně vyrobenou trubku ve tvaru Y, která odtoky z obou nádrží sváděla do společného potrubí. Později byl akvadukt inovován do podoby vápencového žlabu širokého 20 cm.

Další kašna ve tvaru L stála v jihozápadním rohu agory, potrubí k ní vedlo za zády Jižní kolonády I.

Voda byla v suchých Athénách ceněným zdrojem. Zachoval se nápis, podle kterého nechal Periklés opravit neznámou kašnu. Jeho konkurent Kimón prodloužil akvadukt severně až do Akademie, kde voda zavlažovala posvátný háj tak oblíbený Platónem a jeho společníky. Mladičký Themistoklés měl jako úředník na starost kontrolu černých odběrů městské vody a z pokut posléze věnoval městu bronzovou sochu dívky se džbánem. Ta byla odvlečená pryč při perském rabování. Když byl Themistoklés krátce po bitvě u Salamíny vypovězen do exilu, cestoval po Persii a hádejte, koho potkal v Sardách. Byla tam vystavena jeho Dívka se džbánem.

V jižním soudním komplexu měřily čas řečníkům vodní hodiny.

Císař Hadrián daroval městu akvadukt nový a větší. Jeho součástí byl i 17,8 km dlouhý tunel, arkádový most v Nea Jonia, půlkruhová fontána s polokupolí širokou 7 m a velká nádrž pod Lykavittem na náměstí Dexameni. Hadriánův akvadukt město zásoboval vodou až do roku 1930, což je úctyhodný výkon.

Přinášení vody z kašen do domu bylo typicky ženskou činností. Podle nálezů vážil plný džbán (hydrie) asi 16 kg a žena ho při chůzi balancovala na hlavě.

Mezi jihozápadní kašnou a oplocením lokality se, na umělé terase vyrovnávající zvedající se svah Areopagu, nachází ruiny lázní z římské doby. Prozatím k nim nebyly publikovány další informace.

Mapa akvaduktů na agoře je tady.

Klasická agora v Athénách: východní strana

Druhý zlatý hřeb: Attalova stoa

Ve druhém stol. př. n. l. probíhala velká úprava agory financovaná prominenty tehdejší společnosti. Už jsme zmínili epickou Střední kolonádu, teď je řada na její kolegyni, která definovala východní stranu agory. Do původní podoby plně zrekonstruovaná Attalova stoa vás nejspíš hypnotizuje už od vstupu do areálu.

Attalos II. vládl maloasijskému Pergamu, jako ostatní členové své dynastie se hlásil k řeckému původu a vystupoval jako ochránce řeckých měst v Anatolii. Jeho otec Attalos I. oslavil vítězství nad keltskými kmeny i věnováním soch na athénskou Akropoli, jeho bratr Euménés II. věnoval Athénám kolonádu pod jižním svahem Akropole. Attalos II. se nenechal zahanbit a věnoval na agoru dvoupatrovou mramorovou kolonádu o rozměrech 116 x 20 m s místnostmi v zadní části. Má společnou úroveň podlahy se Střední stoa a dohromady měly tvořit vhodné pozadí pro Panathénajské procesí – rekonstrukce zde. Z jejich zvýšených teras mohlo slavnosti pohodlně sledovat mnoho diváků. Areál doplňovaly západní kolonády nového komplexu Metroon a starších Apollónova chrámu a Diovy kolonády.

Maloasijský mecenáš se také patřičně zviditelnil, před kolonádou stál na vysokém pódiu památník se sochou krále na voze se čtyřspřežím. Nápis na fasádě nesl královo jméno.

Skvělý stav zachování umožnil budovu bezpečně a bez kontroverzí rekonstruovat, čehož se ujal John Travlos, architekt expedice, jehož výkresy sem máte prolinkované. Když ASCSA hledala prostor pro výstavbu muzea, nemohla najít prázdný nepoužitý pozemek, tak byla agora zaplněná památkami. Nastěhování muzea a kurátorských kanceláří do Attalovy kolonády celou věc elegantně vyřešilo. Attalova stoa tak funguje dodnes jako živý objekt, nejen jako památka.

Prohlédněte si sochy státníků stojící podél zdi přízemí. Vystupte po schůdkách do mramorové kolonády a v jejím stínu si v klidu projděte sochařskou galerii. Odpočiňte si na lavičce s výhledem na neoklasicistní budovu hvězdárny, mistrovské dílo Theofila Hansena. Obdivujte silné stropní trámy. Sledujte světlo rozptýlené světlými povrchy a odrážející se od mramorové podlahy. Oceňte hru světla a stínu, kterou na podlaze vytváří sloupy. Budova okolo sebe šíří nenucenou noblesu. Dokud nesedíte uvnitř na lavičce a nesledujete procházející se návštěvníky, neuvědomíte si její rozměry. Za řadou masivních dveří tato klidná strážkyně uchovává poklady agory.

V horní galerii jsou uchovány portréty a camera obscura, kterou k vytváření fotograficky přesných kreseb využíval cestovatel Edward Dodwell. Všimněte si neobvyklých hlavic vnitřní řady sloupů, jejich jazykovité ornamenty jsou typické pro pergamskou architekturu. Přes zábradlí je krásný rozhled po areálu.

Ve videu tady si ji můžete prohlédnout v dobovém kontextu.

Klasická agora v Athénách: střední část

Třetí zlatý hřeb: Agrippovo odeon se sochami Trítónů a Gigantů

Jako helénističtí králové tak i římský císař Augustus s přítelem Agrippou si přáli zapsat se do dějin jako mecenáši kultivovaných Athén. Marcus Agrippa nechal na široké ploše agory vystavět kulturní svatostánek, krytou halu s hledištěm určenou pro hudební představení, recitály poezie a přednášky. Zadní stranou přiléhalo ke Střední kolonádě; po východu z Attalovy kolonády ho máte přímo před sebou.

Římané nepotřebovali stavět hlediště ve svahu. Oporu pro řady sedadel si sami vybudovali z betonu: budova byla patrová. V přízemí ležel vchod z čelní strany a foyer, půlkruhové jeviště, nižší řady hlediště a krytá chodba sloužící jako útulek v době veder. V patře byl vstup z terasy Střední kolonády, druhé foyer a horní řady sedadel. Půdorysy jednotlivých pater. Se 147 m výšky šlo o nejvyšší budovu agory. Řemeslníci, kteří vyráběli střešní tašky, si je orazítkovali. Jedna ze sloupových hlavic.

Hlavní prostor byl široký ambiciózních 25 m a pojal 1000 posluchačů.  Asi o 160 let později se strop zřítil a budova byla obnovena s užším sálem, zato s novou vstupní fasádou zdobenou 6 pilíři se sochami trítónů s mořským a gigantů s hadím ocasem. Tyto sochy jsou dodnes jednou z nejobdivovanějších památek agory. Tady je opravená fasáda zrekonstruovaná.

Jako poděkování za koncertní síň věnovali Athéňané Marku Agrippovi pomník s vozem a spřežením u akropolských Propylejí (původně patřil některému z helénistickým panovníků).

Na stejných místech byly v pozdní době římské mezi 5. a 6. stol. n. l. zrecyklovány stavební materiály pro rozsáhlou budovu, tzv. Palác Gigantů. Zabíral plochu 13 500m² a dodnes si nejsme jistí, jestli šlo o budovu školy gymnasion, nebo o příbytek  místního potentáta (tchána císaře Theodosia II.)

Otec athénské archeologie

V 18. stol. v prostoru mezi Panathénajskou cestou a půlkruhovou scénou Agrippova odeonu stál dům, kde žil Louis-François-Sébastien Fauvel. Ve službách velvyslance v Istanbulu hraběte de Choiseul-Gouffiera shromažďoval starožitné suvenýry a od roku 1803 jako francouzský vicekonzul prováděl mapování athénských památek. Ve shromažďování starožitností byl konkurentem lorda Elgina, jeho dům byl v podstatě prvním athénským muzeem, evropské hosty po městě provázel s odborným výkladem a k jeho známým patřil první řecký archeolog Kyriakos Pittakis. Po řeckém dobytí Athén roku 1822 poskytl v domě azyl mnoha obyvatelům tureckého původu, kteří pak byli francouzskými loděmi evakuováni do bezpečí.

Identifikace budovy byla zveřejněná roku 2004. Některé antické fragmenty z téhle oblasti archeology pěkně potrápily, dokud je neidentifikovali jako Fauvelovu sbírku… Co si asi budou budoucí archeologové myslet při výzkumech ruin našich muzeí?

Dům byl typickým osmanským městským domem: do areálu obehnaného zdí se vstupovalo přes dvůr obklopený hospodářskými budovami, vstup do obytné části byl přes malou zahrádku s pergolou. Budovy se nijak nesnažily o pravidelnou uliční fasádu, jejich půdorys byl diktován účelem. Kuchyně a pec byly situovány mimo obytnou část a pánovy obytné pokoje se nacházely v patře, kam vedlo vnější schodiště. Sedlová střecha byla široká, nízká a krytá keramickými taškami.

Bludný chrám …

Od tritónů a gigantů udělejte čelem vzad. U nohou vám leží zbytky Areova chrámu současného s Héfaistovým, podle mnoha archeologů měly oba chrámy stejného architekta.

Jenže Areův chrám nebyl postaven tady. Vlastně si jeho původní pozicí nejsme jistí, snad základy v Pallini, okolo kterých není ani známky po vyšších částech stavby, by k němu mohly patřit. Zato je zdivo chrámu plné dělnických značek v podobě skupin písmen, které označovaly, kam který blok patří. Chrám byl odborně rozebrán a přestěhován v době Augustovy vlády. Půdorys.

Dokonce nešlo původně ani o Areův chrám. V Pallini patřil Athéně, až na athénské agoře byl zasvěcen řeckému bohu Areovi a Augustovu vnukovi Gaiu Caesarovi, dědici impéria, zvanému propagandisticky Nový Mars. Ve stejné době byl v Římě zasvěcen chrám Marta Ultora a Arés byl zkrátka jeho řeckou obdobou. Mladý Gaius se zrovna vydával na tažení do Arménie, bohužel byl raněn a roku 4 n. l. zemřel. Ve stejné době zemřel i jeho bratr Lucius cestou k armádě v Hispánii a Augustus tak přišel o dědice.

Vzpomínáte, že agora v pozdní době bronzové bývala pohřebištěm? Např. tady dělníci v 5. stol. př. n. l. objevili pozdně bronzáckou komorovou hrobku, jejímuž majiteli zanechali dvě keramické nádoby jako dar na usmířenou.

Pausániás popisuje (I.1.8) Areovu sochu, dvě Afrodíty a Athénu uvnitř a velký zástup památníků významných osobností okolo včetně sochy Démosthena. Bohužel, žádný se nedochoval dodnes.

Mezi stromy, v ose Agrippova odeonu, ležel Areův oltář, mladší než chrám. Mýtinu pro chrám najdete na západ od něj, obklopenou bujnou zelení. Najednou jako by zbytek agory neexistoval. Vychutnejte si ten klid.

Chrám měl půdorys velmi standardní: v průčelí šest (hexastyl), po stranách třináct dórských sloupů. Rekonstrukce tady. Proč se z chrámu moc nedochovalo? Byl rozebrán kámen po kamenu a použit jinde, např. z jednoho sloupového bubnu byl tady na agoře mlýnský kámen. Budova nebyla kostelem, takže pobertům nic nebránilo.

… a jeho bludní kamarádi

O kousek jižněji je pro změnu přestěhovaný oltář Dia Agoraia z opuštěného sněmoviště na Pnyxu.

Přestěhovány byly i dva menší chrámky u Střední kolonády, které se původně krčily ve stínu Odeonu. Jejich architektonické fragmenty byly nalezeny v pozdně antické hradbě. U toho na západě se našla socha Livie, Augustovy manželky, a tak nejspíš sloužil imperiálnímu kultu; pocházel z Thoriku. Jeho rekonstrukce. Ten východní je hned u výstupu z agory a byl patrně zasvěcen Démétér, neb hned za plotem ohraničujícím lokalitu agory začíná svatyně Eleusinion, kde byly ctěny právě Démétér a Persefoné. Chrám nejspíš pochází původně ze Sunia. Jeho rekonstrukce a detail na jónskou hlavici.

Augustovým záměrem bylo nejspíš shromáždit zanedbané kultovní budovy z attické periferie a dát jim nový důstojný příbytek. Zároveň tak zavedl i kulty císařské rodiny a zabil tak dvě mouchy jednou ranou.

Klasická agora v Athénách: Hadriánův vodotrysk

Mezi stromy před Attalovou kolonádou  je stále kruhový základ pro tzv. monopteros, kruhovou stavbu s 10 sloupky ze zeleného mramoru po obvodu a s cihlovou kupolovou stříškou. Průměr stavby byl 8 m a mezi sloupy byla fontána. Archeologové našli terakotovou trubku s vnitřní olověnou trubicí, která dokázala fungovat jako tlakové potrubí. Fontánka tedy měla vodotrysk, ve své době jistě velkou atrakci. Rekonstrukce tady.

Klasická agora v Athénách: pozdně antické hradby měst

Jižně od Attalovy stoa byl původně východ z agory směrem k římské tržnici. Dnes cestu blokuje tzv. postherulská hradba ze 3. stol. n. l. Byla narychlo vybudovaná z dostupných zdrojů materiálu po vyplenění města Heruly roku 267 n. l. Agora leží na její vnější straně, ponechaná mimo město. Odsud je zeď stavěná pečlivě, ale ze druhé strany, zevnitř, je složená ze sutě a fragmentů. Je 3,5 m silná. Archeologům už se v jejích útrobách povedlo identifikovat řadu kamenů z místních budov a pomalu se snaží vrátit je na původní místa. Roztříděných sad kamenů si můžete všimnout na několika místech agory, jednu máte hned za zády a patří už zmíněnému chrámu z Thoriku. Tady je rekonstrukce hradby.

V jednotlivých částech zdi našli archeologové nápisy osob zodpovědných za budování určitých sekcí. V místech cest byly brány s obdélnými věžemi (jedna vedle Attalovy kolonády). Další část zdi můžete vidět v Archondiku Mbenizelu – domě svaté Filotheje, v budoucí expozici Muzea novodobé řecké kultury a hradba zahrnovala i jižní zeď areálu Hadriánovy knihovny.

Jak se město znovu zalidnilo, fungovaly v 6. stol. v prostoru agory tři mlýny na mouku a lis na olivy. V 11. a 12. stol. někdo hned za zeď vysypal kupu lastur ostranek, ze kterých se získávalo červené barvivo (smradlavým procesem). V jámách se pálilo vápno na výstavbu domů. Život šel zase dál.

Klasická agora v Athénách: průlet staletími

V jihovýchodním rohu si můžeme zopakovat všechna historická období, kterými jsme prošli. Ve svahu tady se moc pozůstatků nedochovalo, takže přikládám archeologický výkres.

Mezi byzantským kostelíkem a plotem je, v místě zelenější trávy, nejstarší kašna na agoře z poč. 5. stol. př. n. l. Východně od ní stála od konce 5. stol. skromná budova mincovny, kde se našly pece, cementované vodní nádrže a bronzové polotovary pro ražbu (místo ražby stříbrných drachem nemáme doložené, ale třeba si dělníci dali pozor žádné stříbrné kousky neztratit). Za zády máte dlažbu Panathénajské cesty z římské doby a současná cesta částečně prochází chrámem, který sem Augustus nechal přestěhovat okolo přelomu letopočtu. Kostelík stojí na základech Hadriánovy polokruhové kašny ze 2. stol. n. l. Její rekonstrukce.

Čtvrtý zlatý hřeb: kostelík Agioi Apostoloi

Samotný krásný kostelík Agioi Apostoli (Ιερός Ναός Αγίων Αποστόλων του Σολάκη) je čtvrtým zlatým hřebem našeho programu. Nejstarší a nejkrásnější z kostelů Vrysaki byl vybudován krátce před rokem 1000 n. l. Římské základy mu propůjčily vytrvalost a po poškozeních z 19. stol. byl zrestaurován díky daru  Samuela Kresse. Nástěnné malby ze 17. stol. nalezené v jiných kostelech Vrysaki do něj byly přeneseny a uchovány pro budoucnost. Původně u něj rostla palma, ze které si věřící trhali listy na oslavu Květné neděle. Archeologové po ukončení výzkumu vysadili palmu novou, aby udrželi atmosféru místa. Jméno Solakis nejspíš pochází od rodiny, které kostel patřil v osmanské době.

Všimněte si utváření ústřední kupole. Osmiboký půdorys, členění štíhlými sloupky v rozích a střešní tašky ze zářivě červené attické hlíny bohaté na železo situují kostelík zcela bezpečně do athénského prostoru. Během procházek po historickém centru právě podle těchto znaků poznáte mezi kostelíky místní byzantské pamětníky.

Klasická agora v Athénách: další užitečné odkazy

stručný průvodce ASCSA s fotkami, z pera ředitele výzkumu Johna Campa

kompletní průvodce ASCSA z pera tehdejšího ředitele výzkumu Homera Thompsona

hezká přehledná fotka se vším začištěným

časová osa

plánek rozdělený do sekcí, na které odkazují fotky z archivu ASCSA

Stránky ministerstva kultury

V článku byly použity satelitní snímky z online archivu ASCSA stažené v lednu 2021.