Benátský hrad v Parze – tajemství a romantika ve stínu borovic

Benátský hrad v Parze skrývá tajemství a romantiku ve stínu borovic. Až vás na pláži unaví slunce, nabídnou vám úkryt cypřiše a borovice vyrůstající mezi ruinami místního hradu, vysoko nad shonem okolo pláží, taveren a obchodů se suvenýry.

Krásný přístav a prameny vody sem dnes lákají turisty vyzbrojené fotoaparáty, ve středověku přijížděli lidé disponující meči a následně pistolemi. Parga si prošla turbulentní historií a její opevnění na kopci nad přístavem bylo mnohokrát zplundrováno, např. roku 1537 slavným korzárem Hayreddínem, zvaným Barbarossa. Hrad byl přestavován třikrát, poslední verze vznikla v 16. stol. díky Benátčanům, kteří si pro jistotu dali záležet. Hrad v Parze disponoval snad všemi známými obrannými vychytávkami a v této podobě nikdy nepadl v boji. Ale i kdyby vás dějiny obléhací strategie nezajímaly, můžete při procházce vychutnávat malebnost, kterou místu propůjčuje ševelící listoví ukrývající kdysi tak mocné zdi.

Přístup ke hradu v Parze

Hrad v Parze má perfektní pozici na skále obklopené ze tři stran mořem. Jediný přístup je ze čtvrté strany z malého náměstíčka, kde se stýkají schody z centra Pargy a rampa stoupající od Valtosu (touto cestou se z centra dostanete na pláž Valtos, navede vás šipka).

Hezkému náměstíčku vévodí růžová bugenvilea  porůstající hotýlek a cypřiš stínící vchod do taverny, která má asi nejkrásnější vyhlídkovou terasu v Parze a jmenuje se příznačně Kastro. Panorama je z náměstíčka nádherné, umocňuje ho skutečnost, že od centra sem stoupáte po schodech mezi domy a pak se prostor najednou rozevře, před vámi je skála a nalevo od ní moře a domečky dole u přístavu. Zprava výhled uzavírají zelené kopce. Na Googlu je náměstíčko nasnímané na street view  a můžete si tu virtuálně zkusit skok ze skály dolů, kde promenádu podél moře lemuje ikonická řada červených, bílomodrých a oranžových domečků s elegantními fasádami. K těm v reálu přímá cesta nevede.

Krása i hrozivost

Z náměstíčka vede k bráně hradu v Parze cesta už podél hradeb. Nahoře se tyčí mohutný bastion, který jakoby vyrostl přímo ze skály. Jakéhokoli nevítaného hosta by odsud zasypal déšť střel. Před vámi je vnější brána s kovanou mříží, za kterou je zeď nad městem s drobnými okénky. Jsou to střílny, perfektní pro zamíření a stisk spouště … vašeho fotoaparátu, protože kaplička Bohorodičky na malém ostrůvku zarámovaná zdí vypadá ještě půvabnější než obvykle.

Unikátní výhled na město

Rampa podél hradeb je asi jediným místem, odkud ze souše můžete vidět na bílý kostelíček Agios Nikolaos zvaný Hagiopulo, který je na skalách dole pod kopcem Svaté Heleny. Bílá kaplička lákavě svítí ve slunci, ale kdo a hlavně jak ji tam vybudoval, mi zůstalo záhadou. Pravděpodobně jediný přístup je loďkou po moři, protože od kopce ho dělí příkrý sráz. Ovšem bezpečné přistání mezi skalami asi taky není hračka.

Vidíte na pláž Krioneri, jen přístav už zakrývají větve stromů. Úplně na úpatí skály hradu v Parze vidět není. Tu potíž vyřešili Normané a po nich Napoleonovi vojáci vybudováním opevnění na přikloněné straně ostrůvku.

Ruiny hradu v Parze

Pokochejte se výhledem a pak už máte po pravé ruce tunel ve hradbě, to je vnitřní brána pevnosti. Když zvednete oči, uvidíte nad ní okřídleného lva svatého Marka, hrdý podpis stavitelů pevnosti. Sousedí s ním jméno Antonio Bervass a letopočet 1764. Uvnitř je svah terasovaný kamennými opěrnými zdmi a na terase hned před vámi je zrekonstruovaná dvoupatrová budova s kavárnou, nalevo se mezi kmeny borovic skví modré moře. Stín poskytovaný stromy je báječný a na hradě je ho spousta. Slaný vánek pomáhá osvěžení.

Když se otočíte, můžete zhodnotit sílu místní hradby, kterou jste právě prošli. Vybetonovaný plácek nabízí další krásné vyhlídky, tentokrát buď skrze okna v ještě stojících zdech, nebo přes hlavně kanónů položených přes hradební zeď. Tohle je asi nejširší otevřený prostor v areálu a můžete si okolo hradu udělat procházku. Původně byl prostor zastavěn, na poměrně malé ploše tu stálo 400 domků chráněných hradbou v případě útoku. Do mnohých se dalo vstoupit jen skrze dům někoho jiného, to aby zabraly co nejméně místa. Pro případ obléhání sloužily obyvatelům dvě cisterny shromažďující vodu v severní části hradu. I to podporovalo jeho nedobytnost.

Hrady byl dokonce vybaven i tajnou cestou dolů ze skály k moři.

Chlupatý gang

Dnešní obyvatelky hradu jsou chlupaté, čtyřnohé a vybavené ocáskem. Benátsky hrad v Parze je rajonem místní kočičí kolonie. Její členky jsou šarmantní, ale příliš plaché na to, aby elegantně zapózovaly před objektivem. Na turisty kašlou, na rozdíl od kočiček žebrajících v prolukách mezi hotely. (To se nemůžou místní hoteliéři složit na fond určený na kastrace a očkování? To by byla pro Pargu reklama)! Pochopila jsem, že největším kápem je tu nevrlý bílý kocour.

Stoupáme vzhůru

Podél silné části hradby vede nahoru na bastion schodiště, ale radši ho neriskujte. Na zalesněný vršek kopce se k dalším budovám dostanete i cestičkami vinoucími se v zeleni. Na mnoha místech se uchovalo dláždění z oblázků ve stylu kalderimi. Z rozvalených zdí roste tráva a porůstají je pnoucí rostliny, mezi kterými jsme zahlédli i kapari. Vzduchem se nese hlas cikád. Nahoře na bastionu roste několik stromů, jejichž kořeny zpevňují půdu. Znovu odsud máte krásné výhledy na přístav a ostrůvek.

Ještě výš ve svahu se dostáváme do části vybudované Alim pašou po jeho nákupu Pargy od Britů za 150 000 liber roku 1819. Ali tehdy hrad v Parze ještě vylepšil, na řadě děl je ještě patrný ruský dvouhlavý orel. Nechal tu také vystavět lepší ubytovací prostory, tzv. harem, slovo palác je možná poněkud nadnesené. Zásobu vody využil k vybudování lázně.

Tajemství ukytá v šeru

Odsud už se začínají otevírat i výhledy na opačnou stranu, na hotýlky nad Valtosem a na písčitou pláž pod nimi. Nestojí tu jenom pobořené zdi, ale celé budovy, které lákají k objevování. Řada prostor je zaklenutá, někde zahalená listy pnoucích rostlin do zelených tapet. Výklenky, průchody, mříže v oknech… Některé sály hradu v Parze mají dochovanou kamennou dlažbu na podlaze a okny do nich prýští světlo na dochované bílé omítnutí. Jiné jsou temné – kvůli bezpečí se vyplatí mít baterku. Je to skoro jako procházet uličkami středověkého městečka. Místy jsou dochované i dřevěné části okenních a dveřních překladů. A pěšina vede výš…

Nad Valtosem

Čím vyšší patro, tím lépe je dochovaná omítka a tím víc podvečerního světla prýští okny dovnitř. Mezi suchou trávou ústí stropní světlíky přízemních místností. Stoupáme po dochovaném schodišti na poslední patro s dochovaným pavilonkem lázně. Kdysi měl kupoli, ale ta se propadla a o krápníkovou výzdobu se nikdo ani nepokoušel. Na horní části stěn jsou vidět ozdobné polokupolky. Nejvyšší patro hradu v Parze je nejspíš výsledkem Aliho stavební činnosti.

Na druhé straně tohoto patra hradu v Parze leží vyhlídková plošina, odkud konečně vidíme celý Valtos, záliv s obloukem pláže, kotvící plachetnice, střechy některých hotelů odrážejí světlo jako zrcadla. Z kopců jsou jen obrysy, jde rozeznat zvonici Vlacherny i osmanskou pevnost nad Anthusou. Dokonce ani nejde dostat celé panorama do záběru, tak je široké.

Mezi keříky se schovávají další zdi budov a další všudypřítomná bronzová děla. Jako by se příroda rozhodla, že pozůstatky pohnuté minulosti nenápadně pohltí, aby už nic nerušilo tu krásu slunce zapadajícího nad Valtosem. Roste tu divoká cibule, horský čaj a tymián a sem tam se mezi nimi otevírají díry propadnutých stropů. Vyšlapané cestičky jsou důkazem neutuchající zvědavosti turistů, kteří sem chodí hledat romantiku. Hrad v Parze navíc zabaví všechny milovníky vyhlídek.

Hezké  Video s hradem je tady.