Athos – výstup na posvátnou horu Řecka

Tisíc let mlčení. Tisíc let modlitby, pokání a ticha, které se tu vrství jako geologické vrstvy kamene. Athos – Agion Oros, Svatá hora – je místem, kam nevede cesta pro každého. Nestačí jen chtít. Potřebujete speciální povolení – Diamonitirion – které se vydává v omezených počtech a jehož vyřízení trvá klidně i několik měsíců. A právě tato nedostupnost, ta zarputilá odtrženost od světa, z něj dělá jedno z nejmagičtějších míst, která Řecko má.

Agion Oros  •  2 033 m n. m.  •  Chalkidiki, severní Řecko

My jsme se sem vydali jako překvapení pro našeho kamaráda Kiru, který slavil padesátiny. Celé to vymyslela jeho žena Káťa – od A až do Z. V Brně na Kiru jsem čekal já (Zdeněk), na letišti ve Vídni kamarádi z Ostravy, v Soluni parta z Prahy a v Uranopoli naši přátelé z Řecka. Pravda, že jedeme na Athos, vyšla najevo až z dopisu, který Kira dostal v 9 ráno na letišti v Soluni. A pak mohly začít jedny z nejúžasnějších dnů, na které hned tak nezapomeneme.

Poloostrov Athos pokrývá 336 kilometrů čtverečních, zarývá se čtyřicet kilometrů do Egejského moře a v nejvyšším bodě dosahuje 2 033 metrů nad mořem. Žije na něm přes tisíc mnichů, kláštery tu stojí déle než tisíc let a ženy – bez jakékoli výjimky – sem vstoupit nesmí. Říkají mu Zahrada Panny Marie. Po naší návštěvě tomu rozumíme víc než dřív.

Athos a jeho tisíciletá historie

Název Athos má kořeny v řecké mytologii. Hora nese jméno obra Athose, jenž v legendární bitvě bohů a gigantů vrhl masiv skály po Poseidonovi. Staří Řekové nazývali toto místo Akti – Pobřeží – nebo prostě Athos.

Podle křesťanské tradice navštívila poloostrov Panna Marie při plavbě na Kypr. Bouře ji zahnala k jeho břehům a krása hory ji natolik okouzlila, že poprosila svého syna, aby jí toto místo daroval. Kristus jí prý odpověděl: „Ať se stane tvým – zahradou, rájem a přístavem spásy pro všechny, kdo hledají záchranu.“ Od té chvíle je Athos nazýván Zahradou Panny Marie.

Organizovaný mnišský život na Athosu sahá do 9. století, kdy císař Vasil I. zakázal v roce 885 pastýřům a civilistům vstup na poloostrov – od té chvíle patřil výhradně asketům. Klíčovým rokem se stal rok 963, kdy mnich Athanasius (Atanáš) Athoský – přítel a duchovní rádce byzantského císaře Nikifora Fokase – za jeho finanční podpory založil klášter Velká Lavra. Tím začala éra organizovaného cénobického mnišství na Svaté hoře. O pár let později, v roce 971/2, podepsal císař Ioannis Tsimiskis první Tipikon – první psaná pravidla života mnichů na Athosu, přezdívaná Tragos. Uchovávají se dodnes v zapečetěné schránce.

Ve 12. století přicházejí na Athos první Slované – Srbové a Rusové. Ve 13. a 14. století prochází poloostrov těžkým obdobím latinské nadvlády po čtvrté křížové výpravě. Nejkrásnější érou se stávají léta od poloviny 14. do poloviny 15. století – čas klidu, rozkvětu a duchovní hloubky. Po pádu Konstantinopole roku 1453 přicházejí nové těžkosti, ale Athos přetrvává. Roku 1821 se mnozí mniši zapojují do řeckého povstání za svobodu; Turci obsazují kláštery a devastují skity i cely. Poslední turečtí vojáci opouštějí Athos v roce 1839.

Dne 2. listopadu 1912 doplula do přístavu Dafni řecká válečná loď Averof a Athos byl osvobozen. V roce 1924 vznikla Ústava Athosu, kterou řecký stát o dva roky později potvrdil. Dnes je Athos autonomní součástí Řecka a od roku 1988 je zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Roku 1963 pak slavil tisíc let organizovaného mnišského života – a oslavy byly skutečně velkolepé.

Diamonitirion – vstupenka do zakázaného světa

Dostat se na Athos není záležitostí spontánního rozhodnutí. Chce to přípravu, trpělivost – a trochu štěstí. Vstup na poloostrov podléhá přísnému systému povolení zvanému diamonitirion, bez nějž vás prostě na loď nenechají vstoupit. Vydává ho Úřad poutníků v Soluni nebo přímo v Uranopoli, ale žádost je nutné podat s dostatečným předstihem – ideálně několik měsíců dopředu, protože denní počet návštěvníků je přísně omezen. Pro pravoslavné poutníky platí limit sto osob denně, pro ostatní pouhých deset.

My jsme měli diamonitirion domluvený měsíce předem – za cca 30 euro na osobu. A celou přípravu jsme vedli v naprostém utajení před Kirou, protože mu to celé chystala jeho žena Káťa jako narozeninový dárek k padesátinám. Kira se domníval, že jede na dovolenou s manželkou. Pravdu se dozvěděl teprve z dopisu, který dostal ráno na letišti v Soluni. Pak se najednou věci začaly skládat do mozaiky – a úsměv z Kirovy tváře po celý den nešel sundat.

Uranopolis a přístav Dafni – brána do jiného světa

Uranopoli je poslední místo civilizovaného světa, kde ještě smí stát žena na pevné zemi a alespoň z dálky hledět na siluetu posvátné hory. Odtud vede jediná možná cesta na Athos – po moři. Do přístavu v Agia Anna jsme zaplatili 17 euro na osobu a po převzetí povolení diamonitirion (kancelář najdete zde) , jsme se nalodili. Moře, útesy, první siluety klášterních věží vynořující se ze zeleně. Svět za námi pomalu mizel.

Lodě a rychlé čluny kotví v přístavu Dafni – jediném přístupném přístavu Athosu, kde mohou přistát velká plavidla přijíždějící zvenčí. Dafni je skromné, funkční místo: přístav, celnice, policejní stanice, pošta, restaurace, malý hotel a pár klášterních obchůdků. Odtud se poutníci přepravují buď busem do Karyes, nebo dál podél pobřeží ke svým cílovým klášterům a skitám. Ve starověku se Dafni jmenovalo Dafnaion a bývalo Posvátným nádvořím Apollona. Dnes je to prostě úlevný první dotek athoské pevné země.

Karyes – hlavní město mnišského státu

Karyes je hlavním – a vlastně jediným skutečným – městem Athosu. Přesto připomíná spíše zapomenuté balkánské městečko přenesené do jiného století. Na centrálním náměstí stojí kostel Protato, jedno z nejstarších křesťanských míst na poloostrově. Naproti zvonici je stará věž, dnes sloužící jako archiv se 117 ručně psanými kodexy – a se slavným Tragosem z roku 972, první psanou ústavou Athosu, na níž je dosud čitelný podpis císaře Ioanise Tsimiskise. Hlavní dlážděná cesta prochází Karyes od východu, po obou stranách ji lemuje devatenáct konakí – domů, kde musí celoročně bydlet zástupci všech dvaceti klášterů. Tady sídlí Svatá Obec – výkonný orgán celého mnišského státu. Dále tu najdeme obchůdky, jídelny, penziony, zdravotní středisko, úřady i malé autobusové nádraží.

Mnišský život – tři části dne, jedna modlitba

Den mnicha je rozdělen na tři osmičky: osm hodin modlitby, osm práce a osm spánku. Jenomže časem se tyto hranice začnou stírat – modlitba proniká i do práce a odpočinku, až se z ní stane nepřetržitý stav mysli. Mnišský život na Athosu prochází třemi stupni. Nejprve učedník, pak mikroschimos – mnich se základními sliby, a nakonec megaloschimos – ten, kdo dosáhl nejvyšší duchovní dokonalosti a nosí velký schema. Vstoupit do mnišství může každý pokřtěný muž starší 18 let, svobodný nebo vdovský. Po přijetí dostane nové jméno, začíná nosit černou kutnu, nechává růst vlasy a bradu a učí se pracovat s modlitební šňůrou – komposkini, nazývané také Slzy Panny Marie.

Mniši se věnují i tradiční řemeslné práci: vyrábějí svíčky z čistého včelího vosku, pletou modlitební šňůry, zpracovávají kadidlo a pěstují vinnou révu. Na Athosu se víno vyrábí od antiky, dnes z desítek odrůd – červená specialita Limnio tu roste od pradávna. Víno vzniká v tradičních podzemních lisovnách, zvaných vagenaria. Na Athosu je ostatně i jeden pozoruhodný detail – z kláštera Panteleimon pochází víno Kormilitsa, oblíbené u prezidenta Putina.

Athos a jeho dvacet posvátných monastýrů

Na Athosu stojí přesně dvacet hlavních monastýrů – a jejich počet se nesmí ani zvýšit, ani snížit. Jsou seřazeny hierarchicky podle data vzniku. V čele stojí Velká Lavra (963), pak Vatopedi (972), Iviron (cca 980), Chilandari (1197), Dionisiou (1375), Koutloumousiou (12. st.), Pantokratoros (1357), Xiropotamos (konec 10. st.), Zografou (973), Dochiariou (970), Karakalou (11. st.), Filotheou (konec 10. st.), Simonos Petras (1350), Agiou Pavlou (konec 10. st.), Stavronikita (1541), Xenofontos (10. st.), Grigoriou (14. st.), Esphigmenou (začátek 11. st.), Agiou Panteleimonos (1765) a Konstamonitou (11. st.).

Kláštery vypadají jako pevnosti – a původně tak opravdu stavěny byly. Piráti, nájezdníci a křižáci je nutili budovat vysoké hradby, věže, těžké dřevěné brány obité železem. Uvnitř každého klášterního nádvoří stojí Katholikon – hlavní chrám, postavený na vzoru chrámu Velké Lavry. A vedle něj refektář: jídelna budovaná do tvaru kříže nebo písmene T, zdobená freskami, kde mniši sedí na přidělených místech a po celou dobu jídla jeden z nich předčítá z duchovních textů. Jakmile dočte a zazvoní zvon, všichni okamžitě odloží příbory – bez ohledu na to, co mají na talíři.

Z nejnavštěvovanějších klášterů stojí za zmínku také Vatopedi – druhý nejstarší, ležící přímo u moře, s unikátním Posvátným pásem Panny Marie a s počtem přes 180 mnichů. Iviron proslavila podivuhodná ikona Panny Marie. Simonos Petras je dramaticky vklíněný do strmé skály nad mořem – pohled na něj zastaví dech. Chilandari, srbský klášter, se pyšní vinicí na hrobě sv. Simeona, jejíž hrozny prý léčí neplodnost.

Kdo chce poznat skutečný, syrový Athos, vydá se také do oblasti zvané Poušť Athosu – Eremos. Jihozápadní část poloostrova od Vigly po Agia Anna je místem, kde v naprosté askezi žijí poustevníci ve skalních skitech a celách nad mořem. Nejpověstnější je Karoulia – shluk dvanácti chatrčí přilepených na svislých skalách. Dostat se k nim lze jen po řetězech nebo provazových žebřících nad temným hučícím mořem. Říká se o ní, že je to Posvátný oltář Athosu. Místo, které vidíte, ale zároveň nevěříte vlastním očím.

Velká Lavra – klášter, který stojí od roku 963

Velká Lavra stojí na jihovýchodním výběžku poloostrova, ve výšce 160 metrů nad mořem. Je nejstarším, největším a hierarchicky prvním ze dvaceti athoských klášterů. Založil ji roku 963 mnich Athanasius (Atanáš) Athoský – muž, který se přátelil s byzantskými císaři, odmítal jejich moc i přijímal jejich peníze, a jehož dílo přetrvalo tisíc let. Atanáš pomáhal bránit poustevníky a jejich skity před nájezdy saracénských pirátů. Začal sjednocovat skity do monastýru. Při stavbě monastýru se Atanáš setkal s výrazným odporem poustevníků. Nelíbilo se jim vměšování do jejich života a jeho pokusy zavést řád a disciplínu. Atanášovi nepřátelé na čas zvítězili a on byl nucen opustit Athos. Poté se vrátil na Athos jako igumen a vytvořil pro mnichy typikon podle Theodora Studity a Bazila Velikého. Slovo Lavra v řečtině znamená lidnatý monastýr – a Velká Lavra tomu názvu vždy dostála.

Dnes vypadá klášter z vnějšku jako skupina vícepatrových budov rozmístěných kolem rozlehlého nádvoří. Uprostřed nádvoří roste obrovský cypřiš – legendárně zasazený samotným Athanasiiem Athoským, tedy před více než tisíci lety. A je tu stále. Celému areálu dominuje impozantní čtvercová věž Tsimiskis na jihozápadním rohu. Katholikon – hlavní chrám kláštera – byl prvním svého druhu na Athosu a stal se vzorem pro všechny ostatní. Fresky v chrámu namaloval v roce 1535 velký krétský malíř Theophanis a jsou považovány za jeho nejlepší dílo.

Pokladnice kláštera uchovává nesmírné bohatství: kus pravého Kříže, hůl sv. Athanasiia, pytel císaře Tsimiskise, korunu císaře Nikifora Fokase. V knihovně je 2 800 ručně psaných kodexů (z toho 470 na pergamenu), 50 membránových svitků a 10 000 tištěných knih. Klášter spravuje celkem 320 až 330 mnichů a mnišských společenství.

My jsme v klášteře přespali díky pomoci našich řeckých kamarádů Kosti, Jirky a Nikose, kteří nám nocleh domluvili. Po příchodu jsme se zapsali do návštěvní knihy podle našich diamonitirionů. Uvítalo nás tradiční athoské pohostinství: tsipouro s příchutí anýzu, loukoumi, voda a řecká káva. Pak jsme se ubytovali ve sdílených pokojích – postele úplně jako někde na hotelu. Sprchovat se dalo jen studenou vodou. Po předchozí noci venku ve výšce 1 500 metrů pod vrcholem hory Athos to ale působilo jako hotový luxus.

V podvečer jsme šli na bohoslužbu a pak do refektáře na večeři. Spagety v rajčatové omáčce, kousek ryby s bramborem, domácí athoské červené víno a řecký jogurt s marmeládou a ovocem. Jeden mnich celou dobu předčítal – a jakmile dočetl a zazvonil zvon, všichni museli okamžitě odložit příbory. Tohle jsme věděli dopředu díky Kirovi, který tu jako mladý zažil, jak ho zvon překvapil s napůl nedojedenou porcí. Tentokrát jsme jedli jako závodníci. S ohromným hladem po výstupu na Athos to bylo ostatně i úplně přirozené. Po večeři jsme se prošli kolem kláštera, obdivovali olivový sad, zahrádky a skleníky. Vše bylo lokální produkce.

Výstup na Athos – od moře až k nebesům

Nejkrásnější a zároveň nejnáročnější cesta na vrchol Athosu začíná přímo u moře – od přístavu Agia Anna. Tato trasa je výjimečná jednou věcí: překonává celých 2 033 metrů převýšení od hladiny moře až po kapli Metamorfózy na vrcholu. Vedou sem dvě trasy, které se spojují na křižovatce Stavros ve výšce 730 metrů. Z Velké Lavry trvá cesta na Stavros přibližně 4 hodiny, z Agia Anna asi 2,5 hodiny.

My jsme připluli lodí přímo pod Agia Anna. Hned při vystoupení prvních 620 schodů nás přijali mniši v monastýru s malým pohoštěním – skromným, ale srdečným. Pak pokračoval náš výstup. Zatímco začátek monopathi jsme šli kolem olivovníků, časem se stezka stočila do lesa. Kamenitá cesta vedla lesem mnoha kaštanů i platanů – překrásná, ale fyzicky náročná. Každý šel svým tempem. Každý s trochu jinou motivací a trochu jinou vírou. Ale všichni s jedním cílem.

Po přechodu křižovatky Stavros (730 m) se obě trasy spojí a výstup pokračuje. Kolem výšky tisíce metrů les řídne a otevírají se první panoramatické výhledy na Egejské moře. Cesta míří k plošině, která připomíná náhorní balkón s neomezeným výhledem do všech stran. A právě tam, ve výšce 1 500 metrů, stojí Katafigio Panagia – kaple a útočiště Panny Marie. Je tu krb, deky a nádrž na dešťovou vodu. Voda z pramene ale netekla! V květnu už vysychá – noste zásobu se sebou! My reálně doplnili vodu až druhý den po sestupu zde. Vyšlo nám to s návštěvou vrcholu jak tak tak!

Noc u kaple Panagia v 1500 m n. m.

Noc u kaple Panagia byla… no, nezapomenutelná. Uvnitř hořel krb zapálený dřívějšími poutníky a v místnosti bylo jen pár paland. Pravoslavných poutníků ale bylo tolik, že jsme byli nakonec rádi za kousek místa venku u malé zídky pod hvězdným nebem. Já s Kirou jsme si nevzali do letadla karimatky – a Kira, který celý výlet neznal předem, si navíc v rychlosti zabalil malý spacák svého syna, takže se s ním přikryl sotva po břicho.

Večeři nám do Řecka poslala Kirova žena Káťa jako další překvápko. Adventure menu – vakuově sušená jídla, která se připravují chemickou reakcí jen za pomoci vody a speciálního EKO zapalovacího sáčku – bez vařiče, bez plynu. Pro nás novinka a skvělý objev. S ohromným hladem po výstupu to bylo nejlepší jídlo roku. V noci se pořádně rozfoukal vítr. Prach a piliny pronikaly i do spacáků. Ale přežili jsme. Ač nás bolely záda od tvrdé a studené kamenné podlahy.

Vrchol Agion Oros – 2033 m n. m.

Druhý den ráno jsme vstali se svítáním do jasného dne. Většina poutníků vyrazila ještě za tmy, aby stihla východ slunce a ranní bohoslužbu přímo na vrcholu. My jsme se trochu zazdili – a za odměnu jsme pak měli celý vrchol jen pro sebe. Poslední úsek od Panagie na vrchol trvá hodinu a půl až dvě hodiny. Terén je alpský – strmý, skalnatý, místy kluzký. Krásně zachovalá cesta mírně stoupá, pak přejde strmý skalnatý svah a najednou – vrchol.

Na vrcholu stojí malá kaple Metamorfózy Spasitele a vedle ní mohutný železný kříž. Kaple je malinká – pojme čtyři nebo pět lidí – ale patří Velké Lavře, která ji spravuje. V roce 1894 ji nechal postavit Patriarcha Konstantinopole Joachim III. Každý rok na 5. srpna přicházejí na vrchol stovky poutníků a mnichů, aby se zúčastnili vigilie na Svátek Proměnění Páně.

Výhled z vrcholu je neuvěřitelný. Stín posvátné hory dopadá na Egejské moře v dokonalém tvaru jehlanu. Vidíte celý poloostrov jako na dlani – každý klášter, každou skitu, každou bílou skalní kapli přilepenou na útesu. Cítíte, proč sem poutníci chodí. Proč tu mniši žijí. Proč o tomto místě píší, ale zároveň říkají, že to slovy nelze popsat.

Zvládli jsme ho všichni. Každý svým tempem, každý se svou motivací, každý s trochu jinou vírou. Já (Zdeněk), Kira, Jirka, Petr, druhý Petr, Honza, Martin a druhý Martin. Většina z nás chodí pravidelně třeba na Lysou horu. Ale tady to bylo úplně jiné. Tam nahoře z vás odpadnou všechny starosti a zůstanete jen vy – ta hora a Egejské moře pod vámi. A jste vděční. Za rodinu, za přátele, za Řecko. Prostě za to, co můžete na tom našem krásném světě zažít.

FAQ : Athos – nejčastější otázky

Naše mapa výstupu na Athos a přespání v klášteře Velká Lavra

První den jsme vystoupali z přístavu pod Agia Anna ke kapli Panagia do 1500 m n. m., kde jsme přespali venku. Druhý den jsme pokořili vrchol a sestoupili do kláštera Velká Lavra (kde nám kluci domluvili na poslední chvíli nocleh). Původně jsme si naivně mysleli, že dojdeme až do Karakalou Monastery, ale to bylo časově naprosto nereálné. Další den nás vyzvedl ve Velké Lavře mini bus, který nás odvezl do městečka Karyes, odkud jsme přestoupili na autobus do přístavu v Dafni, kde naše putování 3. den skončilo.

Jednoho dne se podívám na Athos zase z dálky a budu vědět, že jsem tam byl. Že jsem spal na kamenné dlažbě ve výšce 1 500 metrů, jedl v refektáři nejstaršího kláštera a stál na vrcholu hory, kam vede cesta jen “vyvoleným” poutníkům. Říkají, že kdo na Athos vystoupí, lituje – protože přišel příliš pozdě. A kdo nevystoupí, lituje také – protože ví, o co přišel.

Prostě – díky za Athos kluci! Díky Kiro, Jirko, Petře, druhý Petře, Honzo, Martine, druhý Martine. A díky Káťo za ten nádherný dárek Kirovi k padesátinám, který byl i pro nás. A taky díky Kosťo, Jirko a Nikosi – bez vás by to taky nešlo.

Athos – dokument ze života na posvátné hoře