Niokastro je jedním z nejlépe dochovaných hradů v Řecku. Vybudovali ho Osmané pro ochranu zálivu Navarino bay, u jeho paty se krčí moderní Pylos a v jeho útrobách najdete hned tři muzejní expozice. Hrad má rozlohu 7 ha a výlet sem potěší milovníky historie, militárií i krásných vyhlídek. To vše v bezbariérovém standardu!
Originální jméno je Νιόκαστρο Ναυαρίνου, čti Nijokastro Navarinu, anebo Νιόκαστρο Πύλου, čti Nijokastro Pylu. Transliterace podle angličtiny je Neokastro, Niocastro, nebo Niokastro. Do češtiny transkribujeme jako Niokastro. Setkat se můžete i s názvem New Navarino.
Niokastro – krajina okolo Navarino bay
Záliv Navarino bay leží v Messinii na jihozápadě Peloponésu. Jeho rozměry jsou mimořádné, přibližně 3 x 4 km z něj dělají jeden z největších zálivů v Evropě. Modrá hladina se prostírá široko daleko přerušovaná jen skalisky a ostrůvky v okolí.
Letiště v Kalamatě pomáhá do dříve opuštěného regionu přivést návštěvníky a břehy Navarino bay postupně zaplňují pláže, resorty, přístavy, kempy a hotely. Před mnoha staletími to byly naopak pevnosti, které měly chránit místní klidné vody, které byly tak vhodným kotvištěm: dávno zmizelá athénská pevnost na mysu Koryfasion, křižácký hrad Paleokastro i nejmodernější Niokastro.
Niokastro – budiž hrad
Roku 1571 stihlo Osmanskou říši neštěstí. V námořní bitvě u Lepanta (dnešní Nafpaktos) jí spojená flotila Španělska, Benátek a Papežského státu zasadila silný úder a zastavila její expanzi. Osmané se soustředili na zajištění defenzivy a v rámci této strategie vybudovali u jižního průplavu do zálivu Navarino bay roku 1573 novou pevnost.
Niokastro ani nestojí na velkém kopci. Vrcholek hory Ai-Nikolas z něj hravě dělá trpaslíka. Dnes jsou hradby schované mezi stromy, čerstvě po dokončení by však okolo nich byla holá pláň, a tak by se hradby tyčily hned nad skalami podél moře. Strategické kouzlo lokace není vertikální, ale horizontální. Zvolené místo u jižního kraje zálivu Navarino bay vystupuje mezi vlny jako pozemský bastion, za kterým se v zálivu krčí moderní Pylos.
Kudy sem?
Nejprve mi dovolte vyjádřit se ke Google mapám a k označení přístavu pod hradem. Tohle je Navarino, od roku 1833 označované jako Pylos k poctě dávné minulosti regionu. Palác z doby bronzové ztotožňovaný s literárním Pylem z Íliady ovšem stojí na návrší Ano Englianos, římský a středověký Pylos je totožný s Paleokastrem – na mapě jejich polohy vidíte tady. Pylos Nestoros je oficiální název tohoto okresu. Ten, kdo do Google map dostal nápis Nestorův palác k modernímu městečku, si nepotrpěl na ověřování informací.
Především tedy potřebujete dojet do Pylosu – toho moderního. Bohužel budete muset do centra, a tedy projet jednosměrkami u přístavu. Před hradem je parkoviště, ale klidně nechte vůz kdekoli, kde najdete místo. Ostrého výstupu vzhůru se nemusíte bát, od poslední řady domků sem vede cesta mezi borovicemi asi 110 m dlouhá. Brána se nachází těsně nad střechami domů.
Z Kalamaty a letiště jezdí autobusová linka KTEL směrem na Pylos, Methoni a Finikundu. Zastávka v Pylosu je tady. Jízdní řády pro oblast Messinie najdete tady.
Niokastro – Přístavní brána
Cestu vám zahradí asi 8 až 10 m vysoká kamenná zeď. Jednotlivé kameny nejsou nijak zvlášť velké, podle toho poznáte mladší, moderní datum vybudování. Zdi osmanských budov a hradeb mají menší kameny než zdi starověké.
Zdivo brány je masivnější, pečlivě opracované, pěkně dochované a bylo mnohokrát opravované. Brána dostala okovaná dvoukřídlá vrata.
Tahle brána není tou hlavní, jen je od centra dobře přístupná. I tak si ale můžete po levé ruce všimnout bastionu s kruhovým půdorysem, který bránu mohl krýt. To je bastion Makryjanni, později se podíváme dovnitř. Byl vybaven 6 děly na horní terase a k tomu dvěma děly v kasematech se střílnami na úrovni terénu. Jedna z nich míří přímo na vás.
Po pravé ruce, hned za parkovištěm, by roh hradu zesilovala věř s okrouhlým půdorysem, s menším průměrem, než má bastion. Je zakreslená na benátských plánech z let 1868 – 1715.
Po vstupu do hradu se dobře podívejte zpátky do klenutí oblouku brány. Úzkou prostřední část tvoří horizontální překlad podpíraný na obou stranách typicky osmanskými esovitě zakřivenými krakorci.
Niokastro – vnější hradba
Právě jsme prošli vnější hradbou, která je asi 800 m dlouhá. Není ani působivě vysoká, ani široká, hlavní obavou stavitelů byla totiž děla benátského loďstva, které by útočilo od jihozápadu z hladiny moře. Trendem v době zavádění děl byly hradby nižší, které nebudou pro děla snadno zaměřitelným cílem.
Zdi vnější hradby jsou třívrstvé. Zvenku je tvoří vápenec poros. Uprostřed mezi lícováním z porosu je výplň ze suti, rozdrcených střešních tašek a střepů, vápna a sopečné horniny nejspíš ze Santorini. Při smíchání s vodou vytváří materiál cementového charakteru a zpevňuje tak zeď – obdobně stavěli už Římané.
Při pohledu na hradbu zevnitř je vidět cimbuří se střílnami a úzký chodník k jejich obsluze, chemin de ronde. Hned vedle brány vede nahoru schodiště.
Niokastro – Archeologické muzeum města Pylos
Kamenná patrová budova po vaší levé ruce byla postavena francouzskými jednotkami generála Maisona, který zprostředkoval převedení hradu do řeckých rukou. Jednotky Ibrahima paši způsobily takovou spoušť, že francouzští ženisté pro své spolubojovníky raději postavili zcela nová kasárna.
Horní patro přístupné vnějším schodištěm ze zadní části slouží jako kanceláře úřadu památkové péče. V přízemí sídlí oblastní archeologické muzeum. Najdete tu nálezy z hrobek sportovců u Tsopani Rachi, z římských hrobů u Kyparissie, z helénistického pohřebiště na písečné kose mezi zálivem Navarino bay a lagunou Jalova, bronzáckou vanu z Kukunara, helénistické dary v rámci kultu z tzv. Thrasymédovy hrobky. Dozvíte se taky víc o osídlení v deltě řeky Selas u vesnice Romanu, kde byl v době bronzové přístav paláce v Pylu. Nepomiňte skleněné a keramické picí misky, bronzáckou lahvičku na krmení dětí nebo keramické nahřívací lahve pro nemocné. Velkým džbánovitým nádobám z doby bronzové, které vypadají jako hrušky postavené vzhůru nohama, se říká piriformní.
Naproti Maisonovým kasárnám je prodejna vstupenek a za ní toalety s bezbariérovým přístupem. Okolo nich vidíte pobořené zdi dalších budov hradu
Niokastro – lapidárium
Tady se dlážděná cesta od brány kříží s hlavní dlážděnou cestou hradu, která vede od hlavní brány nahoře (po vaší levé ruce) k bastionu San Marco dole nad mořem (po vaší pravé ruce).
Stojíte ve stínu vzrostlých stromů. Borovice tu zasázely místní děti v roce 1926. Před vámi se otevírá volný prostor hradního areálu. Některé budovy byly zrekonstruovány, z jiných zbyly jen ubohé ruiny. Před vámi na mýtince je vyskládaná řada děl nalezených na hradě. Nepůsobí moc majestátně, jsou pokrytá rzí a nevšimla jsem si žádného označení. Vedle nich leží zrezlý ozdobný kandelábr lampy. Sbírku doplňují železné dělové koule a dvě velké kotvy.
Za kotvami vidíte zeď terasující svah. Přibližně v tech místech archeologové našli velkou cisternu na vodu.
Vydáme se na prohlídku do kopce vzhůru po dlážděné cestě.
Niokastro – bastion Makryjanni
Hradba nad mořem zahrnuje dva velké bastiony s palebnými pozicemi, zbytek hradeb pak zesilují čtyři bastiony s oválným půdorysem. Jako první z nich už jsme potkali bastion Makryjanni, který se tyčí nad městečkem.
U zadní zdi Maisonových kasáren si prohlédněte schodiště do patra. Schody jsou kamenné, ale plošinka pro vstup do budovy v patře je dřevěná a dala by se snadno strhnout jako obranné opatření během útoku na budovu.
Hradba tu má zaklenutý průchod, který vede ke vstupu do bastionu. Ten je přístupný po rekonstrukci díky tomu, že v něm sídlí expozice Eforátu Podmořských starožitností nazvaná Ancient submerged cities of southern Peloponese, tedy Starověká potopená města jižního Peloponésu. Vnitřní prostor bastionu má půdorys kříže, a proto bronzácké Methoni, Plytra a Pavlopetri mají každé přiděleno jedno jeho rameno.
Ptala jsem se na plány okolo podmořského archeologického parku v Methoni. Projekt opravdu existuje, ale v červnu 2025 žádné praktické kroky nebyly uskutečněny.
Niokastro – hlavní brána Zematistra
V části hradu podél cesty ke hlavní bráně můžete zahlédnout některé místní kočičí paní vedoucí, zdaleka jich tu ale nemají tolik, kolik bych čekala.
Cesta vede do jihovýchodní části hradu k citadele, hlavní brána je její součástí. Výšku zdiva odhadujeme možná na 12 m, pevnost leží na nejvyšším místě v okolí a dominuje celému Niokastro svou masivností. Zevnitř hradu vidíme vnitřní stranu brány zvané Zematistra, která zve k prohlídce.
Název v řečtině znamená machikula, označuje na krakorcích odsazenou horní část hradby, která kryla obránce před palbou, ale zároveň jim umožňovala pohodlně zasáhnout útočníky přímo u paty hradby. Typické využití tohoto prvku je právě nad branou. V našich končinách byla častěji používaná dřevěná alternativa zvaná podsebití.
Její půdorys je zalomený, aby nebylo snadné dostat dovnitř beranidlo a jiné válečné stroje. Průchody jsou klenuté, zastropení je řešené kamennými kupolemi. Ty jsou konstruovány na evropský způsob přes tzv. sférické trojúhelníky pendativy. Ve zdech jsou výklenky jako úložné prostory, nebo jako stanoviště strážných.
Prohlídka hlavní brány zvenku areálu
Zvenku je brána uzavřená. Pokud byste se k ní zvenku dostali, viděli byste zesílení pilastry po obou stranách průchodu. Tloušťka zdí a jejich sklonění oproti vertikále jsou neklamným dokladem uzpůsobení vůči dělům. Díky kamenným stropům je na střeše brány další palebné stanoviště pro děla. Na rohu hradby severně od Zematistry se nachází menší věž s okrouhlým půdorysem (snad Sant‘Antonio), který bránu pomáhal krýt. Z této pozemské strany byl vnějšek hradu obehnán suchým příkopem. Podle uspořádání terénu před hradbou vedla přístupová cesta těsně pod bastionem podél hradby, takže ke hlavní bráně hradu Niokastro byste se dostali ze strany, pěkně v dosahu střelby.
Zpátky uvnitř hradního prostranství se zamyslete nad délkou budovy a místem zabraným prostorou brány. Ano, napravo od brány vybývá volný prostor a zeď na vás zírá střílnami, kterých byste si ani nevšimli. Uvnitř je největší místnost hradu zrekonstruovaná jako kulturní sál. Vstup je z nádvoří pevnosti a během naší návštěvy byl zavřený.
Niokastro – citadela
V kontrastu s vnější zdí hradu Niokastro jsou zdi jeho vnitřní pevnosti, citadely, velmi silné, asi 2,5 m. Citadela leží na vršku nad mořem, vnitřní prostor hradu se významně svažuje. Z hladiny moře mohla děla střílet až k citadele, proto jsou zdi tak masivní.
Brána do citadely leží hned za rohem. Připadá mi z místních bran nejhezčí, lícovaná pěkně opracovanými kameny. Asi v polovině její výšky a úplně nahoře si můžete všimnout ozdobných horizontálních říms. Na vojenských plánech hradu Niokastro z roku 1830, které vyhotovila francouzská armáda, je severozápadní strana citadely zakreslená jako v ruinách. Za rekonstrukci vděčíme Maisonovým jednotkám.
Citadela hradu Niokastro má šestiúhelníkový půdorys a na rozích pět šípovitých bastionů – jediný roh bez bastionu jste právě obešli. Původně tu šestý bastion stál, ten se ale nedochoval kvůli explozi střelného prachu v něm uloženého. Když vstupujete branou do citadely hradu Niokastro, pak bastion po vaší pravé ruce má číslo I. Číslování pokračuje proti směru hodinových ručiček, I až V.
Niokastro – nádvoří citadely
Stojíte na částečně dlážděném vnitřním nádvoří opět šestiúhelníkového půdorysu. Ochoz hradby a terasy na střechách bastionů spočívají na přízemních arkádách, které lemují nádvoří dokola: mezi bastiony V a I jsou arkády otevřené jako skladovací prostory, zbylé tři strany mají v arkádách místnosti s dveřmi a okénky. Ty sloužily jako ubikace vojáků, mezi lety 1830 až 1841 jako vězeňské cely. Dobře zachovalý hrad byl tehdy nově vzniklým státem adoptován jako vězení a pevné zdi citadely už nedržely lidi vně, ale uvnitř. Dvůr byl tehdy rozdělen zdmi na nepravidelné sekce, jejich základy na travnaté ploše dvora rozeznáte dodnes.
Dnes za některými dveřmi najdete třeba kanceláře nebo sklady, za jinými zase toalety.
Na dvoře bylo vysazeno několik stromů kvůli stínu. Výsledek je působivý a malebný, jednotlivé zdí uzavřené arkády s dveřmi a okénky jsou v zářivém slunci roztomilé. Město tu organizuje výstavy a jiné kulturní akce.
Niokastro – ochoz s vyhlídkou
Existuje několik způsobů, jak se dostat na hradbu. Na severovýchodě mezi bastiony I a V se vine podél arkád nahoru rampa, po které mohla být tlačena i děla, při průchodu si všimněte střílen. Pak ještě na východě a západě najdete schody, které vnitřkem pevnosti vedou nahoru.
Ochoz je pohodlně široký pro skrumáže vojáků obsluhujících děla. Na vrchu každého bastionu byl otvor pro ventilaci dolní komory se dvěma děly, která produkovala štiplavý kouř. Děl tu sloužilo celkem 69. 10 z nich bylo dole v bastionech a 59 jich bylo rozmístěno v palebných pozicích na terasách.
Samozřejmě si užívejte rozhled. Modrá klenba nebe nad hlavou, záliv třpytící se ve slunečních paprscích, skalnaté srázy ostrova Sfaktiria, skalní oblouk u malého ostrůvku Tsichli baba, protější stěna příkopu s vysokými stromy.
Plány na rozšíření v podobě suchého příkopu a předsunutých ravelinů pochází z benátské doby (1868 – 1715), v benátských archivech se dochoval plán podepsaný inženýrem Françoisem Levasseurem, který pracoval na zakázkách pro Svatou ligu (Benátky, Papežský stát, Španělsko). Je na nich na jihovýchodě od citadely, směrem k pevnině mohutná konstrukce označená jako Opera a corno projettatto (článek Kontojannis se skeny archivních plánů). Ta nebyla nikdy realizována – současnou podobu najdeme na francouzském plánu z roku 1830. Vnější hranu příkopu lemuje tzv. krytá cesta chemin couvert, po které se obránci mohli pohybovat krytí vnějším valem glacis. Pod stromy jsou skryté tři menší palebná postavení s půdorysem V v místech, kde byste jinak čekali raveliny, vždy v prostoru mezi bastiony II a III, III a IV, IV a V. Terasování tvoří banket, na kterém mohli vojáci stát, a předprseň, o kterou si zapřeli zbraň při palbě.
Přes stromy na Pylos bohužel moc vidět není. Skvěle však přehlédnete zbytek hradu se všemi budovami v čele s červenavým kostelem Metamorfosi Sotiros, kde svou prohlídku zakončíme.
Niokastro – zásoby vody
Citadela měla vlastní zásoby vody nezávislé na zbytku hradu. Bastiony I, II a IV byly vybaveny cisternami na dešťovou vodu. Další cisterna spočívá pod nádvořím.
Niokastro – hlavní ulice hradu
Než budeme pokračovat dál, zastavte se ještě před hlavní branou Zematistrou. Vedou odsud dvě hlavní tepny hradu. Jedna z nich na severozápad k bastionu San Marco, tudy jsme přišli. Druhá vede na západ k bastionu zvanému Hebdomos, tudy budeme pokračovat.
Ulice dělily vnitřek hradu na několik sekcí, do kterých pak byly seskládány ostatní budovy. Nacházelo se tu celé opevněné městečko. Když v 17. stol. navštívil Niokastro cestovatel Evlyia Çelebi (čti Evlija Čelebi), napočítal tu 600 domů, 85 obchodů, 2 mešity, karavanseraj a lázně.
William Leake a v knize Travels in the Morea roku 1830 poznamenal, že místních asi 300 muslimských rodin žije v naprosté chudobě.
Kašna pro Niokastro
Během sestupu se zastavte tady u staré osmanské kašny. Není nijak označená v plánech a lze ji snadno minout. Vodu do ní přivádělo potrubí pod podlahou velkého sálu v citadele, pocházela z akvaduktu. Tady byla k dispozici osazenstvu hradu.
Vidět můžete fasádu členěnou dvěma reliéfními oblouky s polosloupy, ještě jsou poznat otvory pro kohoutky. Pod nimi by vodu zachytával žlab a potrubí by ji zase samospádem odvádělo pryč.
Nádrž plnou vody byste hledali marně – osmanští muslimové věřili, že ve stojaté vodě žijí démoni, a tak instalovali na všechny přívody vody kohoutky.
Niokastro – muzeum podmořských vraků
Jen o kousek dál stojí další zrekonstruovaná budova hradu. Byla opravena mezi lety 2008–2010 díky úsilí Konstantina Basiliu Konstantakopulu a od roku 2012 slouží Eforátu Podmořských starožitností. Oproti bastionu Makryjannis tady jsme viděli výstavu věnovanou starým lodním vrakům, obě expozice se tak hezky doplňovaly. Znervózňuje mě zmínka, že by budova měla sloužit expozicím dočasným, podle mě by tu vraky měly zůstat!
Bohužel se nic nedozvíte k historii objektu. Budova se řadí do 17. až 18. stol. Bývá označovaná jako Pasa building, Passa building nebo Pasha building, a to bez dalšího vysvětlení. Má se to vztahovat k admirálovi Uluç (čti uludž) Ali Reisovi s titulem paša, vlastním jménem Giovannimu Dionigi Galeni, který byl osobně zodpovědný za stavbu hradu Niokastro?
Niokastro – jižní hradba a její bastion
Během cesty k bastionu Hebdomos jdete paralelně s jižní hradbou zvanou Verga. Pozornost obvykle poutá jejích 38 a půl oblouků nesoucích ochoz chemin de ronde a cimbuří pro krytí obránců. Asi ve dvou třetinách délky této části hradeb jsou ruiny bastionu taktéž nazývaného Verga. Dodnes je vidět, že měl okrouhlý půdorys a rozměry asi jako bastion Makryjannis. Roku 1943 byl za druhé světové války bombardován Brity, a tak ho dnes stojí už jen polovina staticky zajištěná roku 2008. I z ní je poznat, že komora měla klenutý kamenný strop a na střeše byla palebná pozice pro další děla s cimbuřím. Podle archivních fotografií (v knížce Papathanassopulos: Pylos – Pylia, A journey through space and time z Archeologického muzea v Kalamatě) vedla na plošinu rampa kolmá na hradbu.
Název hradby pochází z řecko-italského spojení Μεγάλη Βέργα, což bychom volně mohli přeložit jako velká spojnice, nebo velká bariéra. Od bastionu Verga dál už jižní hradba lemuje moře.
Niokastro – Hebdomos, nejmocnější bastion
Nejsilnější zbraň hradu Niokastro a účel jeho existence stojí na nejzápadnější výspě. Hradba bastionu se zdvihá nad ježatými skalami přímo nad mořem. Bastion měl chránit průliv mezi pevninou a jižní částí ostrova Sfaktiria, který byl za osmanské doby jediným možným vstupem do zálivu Navarino bay.
Vzpomínáte na původně šest bastionů citadely? Tady máme sedmý, řecky Hebdomos. Italové říkali pevnůstce Santa Barba či Castello da mareMaria, žádný název tureckého původu jsem nedohledala.
Je to jako vstupovat do malé pevnůstky, bastion Hebdomos má obdélný půdorys a vlastní, docela pěknou bránu. Všimněte si ozdobné vápencové římsy podél horního okraje.
Po vstupu si hned všimnete široké palebné plošiny pro děla na západní straně. Spočívá na arkádách, které vedly k dalším střílnám, dohromady chránilo průliv 15 děl. K palebné plošině vede vzhůru dochovaná rampa pro děla a výhledy jsou odsud nádherné. Po pravé ruce je dochované kamenné schodiště k cimbuří, u kterého byla dobudovaná ze dřeva další vyhlídková teráska. Máte tak rozhled 360° od citadely na vršku nad vámi, přes skály na úpatí hory Ai Nikolas, ostrovy Sfaktiria a Tsichli baba až k chabě rozeznatelným opačným břehům Navarino bay.
Nezapomeňte se skrze cimbuří podívat i dolů, jak se bělavé špičaté skály noří do křišťálově čistého moře. Celé Navarino bay skýtá mnoho možností ke koupání 😊
Domeček s celokamennou konstrukcí v rohu je skladem střelného prachu. Ten roku 1825 explodoval, ale bastion byl úspěšně zrekonstruován Maisonovými jednotkami. Odborníci objevili série mnoha starších oprav, Hebdomos byl evidentně nejnamáhanější částí hradu a jeho strategickým srdcem oproti logistické hlavě citadely.
Niokastro – západní hradba a její věž
Projít podél západní hradby obvykle nejde, bývá zarostlá. Přes to si můžete všimnout věže s okrouhlým půdorysem necelých 100 m severně od Hebdomu. K hebdomovským 15 si můžete připočítat další 3 děla.
Niokastro – druhý život mešity
Spolu s citadelou je druhou perfektně zachovanou budovou hradu také kostel Metamorfosi Sotiros, tedy proměnění Páně. Se svými červenými střešními taškami se vesele odráží od okolní zeleně a šedi a dominuje hradnímu prostoru. Snad z každého úhlu mu to sluší, je velmi fotogenickou stavbou.
Pyramida z kupolí, zvonice, půdorys vepsaného kříže, všechno působí na první pohled správně – ale proč není budova orientovaná na východ, proč se její šířka vyrovná délce a za oltářem je ten divný výklenek? A kam se poděly malby? Vaše podezření potvrzuji, budova byla postavena za vlády sultána Murada III (1546 – 1595) hned při založení hradu jako mešita.
Duchovní budova je ze světského hradního areálu vyčleněná obvodovou zdí se dvěma průchody. Na západě je prostor upraven jako zahrada a tudy se přes terasu a schody vstupuje. Budova má půdorys 15 x 15 m, zdi jsou 2,15 m silné. Důraz byl kladen na velký centrální prostor pod kupolí 14 m vysokou, kde se muslimové z Niokastro mohli shromáždit se společné páteční modlitbě. V předsíni po stranách hlavní brány si můžete všimnout dvou pomocných mihrábů s krápníkovou výzdobou pro ty členy komunity, kteří se dovnitř nevešli.
Niokastro – jak z mešity udělat kostel
Po odevzdání hradu do civilních rukou někdy po roce 1842 křesťané obhlédli areál a zhodnotili své možnosti. Mešita alias sklad zbraní stála a byla dost velká pro celou kongregaci. Orientace na jihovýchod byla prohlášena za dostačující. Nad jihovýchodní stranou byla přidána nadstavba pro zvony, aby se v prostoru zvýraznila. Čtvercový vnitřní prostor bylo třeba pro účely ortodoxní bohoslužby přepažit a oddělit tak oltář a kněžiště od lodi pro běžné věřící. Toho bylo dosaženo díky ikonostasu, velice dlouhého v poměru k celkové stavbě. Najdete na něm 14 ikon! Svaté procesí tvoří zleva: Theodosios, Paraskeva, Stylianos, Petros na pilíři, archanděl Michael na dveřích, Proměnění Páně, Bohorodička s děťátkem, Královské dveře umožňují pohled na oltář s Ukřižovaným, Trůnící Kristus, Jan Křtitel, archanděl Gabriel na dveřích, Pavel na pilíři, Démétrios, Konstantin s Helenou a Nikolaos. A to jsem počítala jen střední řadu.
Kupole a pendativy (sférické trojúhelníky, pomáhají ze čtvercové základny udělat kruhovou) u její základny byly ponechány neomítnuté, můžete tedy obdivovat preciznost jejich konstrukce. Všimněte si v pendativech otvorů, v těch bylo něco uchycené. Možná desky s kaligrafií ještě v době muslimského využití?
Nalevo od vstupních schodů si můžete všimnout spodní části pobořeného ikonostasu. Poblíž mešity musela být k kašna k posvátné očistě před modlitbou, po té jsem ale nenašla žádnou stopu.
Do kostela se vstupuje bočními dveřmi, ke kterým vede bezbariérová rampa.
Niokastro – bastion San Marco
Během chůze k východu znovu potkáváme druhou hlavní ulici hradu. Tentokrát se vydáme na severozápad k poslednímu bastionu zvanému San Marco. Během naší návštěvy v červnu 2025 byl uzavřený, půdorys si ale představte podobný jako u Hebdomosu, jen nemusel být tak mocný.
San Marco díky své poloze na severu ani tak nebránila lodím vplout do zálivu, jako spíš chránila přímo přístav pod hradem. Místní ji znají také jako Gymnastirio, tělocvičnu, protože až do postavení moderně vybavené školy sem děti chodily na hodiny tělocviku. Plácek mezi San Marco a Hebdomosem zase místní využívali jako fotbalové hřiště. Dodnes sem pod Santu Marii vede podél moře chodník.
Niokastro – řecké osídlení
Muslimové nedovolovali křesťanům noční pobyt mezi hradbami, a tak se řecké osídlení soustředilo do prostoru před branou Zematistra, podél hlavní přístupové silnice. Podle Pylos regional archaeological project (PRAP) napomohl podíl na rostoucím mezistátním námořním obchodním styku motivovat podnikavé křesťany, aby přesídlovali od brány dolů ke břehu zálivu – to byl zárodek moderního přístavu Pylos. Po kapitulaci Ibrahima paši a odchodu osmansko-egyptské armády tu francouzský důstojník z Maisonových sborů Joseph Victor Audoy narýsoval městský plán centrovaný právě na přístav.
Akvadukt pro Niokastro
Tato lokalita nemá vlastní pramen vody, a tak byl při zakládání hradu naplánován akvadukt. Jeho původní větev byla krátká, přiváděla vodu ze 4 km vzdáleného pramene v Palio Nero. Jeho konstrukce byla jednoduchá. Šlo o zeď různě vysokou a 0,6 m širokou. Navrchu běžel podélný vycementovaný žlab. Ten byl o něco později nastaven do výšky s pomocí střešních tašek a keramické trubky, vyšší sklon potrubí měl asi zajistit lepší tlak vody v cíli.
Druhá větev akvaduktu
Objem vody přesto nestačil. Došlo tedy k vybudování druhé větve akvaduktu, která sahala až do 12 km vzdáleného Agios Dimitrios u vesnice Chandrinos. Dost možná došlo k rozšíření i kvůli rozrůstání se křesťanského předměstí před Zematistrou, které zvyšovalo spotřebu vody v Niokastru. Řada z těchto domů měla navíc zelinářské zahrady a sady, které poskytovaly obyvatelům hradu Niokastro potravu. Evlyia Çelebi klade druhé rameno akvaduktu do doby Murada IV (1623 – 1640).
Pramen označovaný jako Kumbes nebo Guves leží asi 220 m n. m. Blízko něj má potrubí asi 1100 m dlouhou podzemní odbočku, která chránila hlavní potrubí před přetečením a sloužila jako místní pramen. Místní ještě pro akvadukt používají výraz suelo, zkomoleninu tureckého suyolu cesta vody.
Kde můžete části akvaduktu vidět?
Archeologové a geologové stopovali trasu akvaduktu v roce 2008 (článek). K získání dostatečného tlaku vody sledovalo vedení délku kopce Xerias. Vedlo buď ve vyzděném a zaklenutém podzemním kanále, v nadzemním kanále zakrytém deskami, nebo překračovalo údolí díky arkádovým můstkům. K jeho zkoumání jsou návštěvníkům doporučena tři místa. Nejvýchodnějším je roklina u silnice tady, bohužel už dost zarostlá, takže z hlavní silnice na oblouky akvaduktu není výhled.
Velmi působivý je největší z mostů na trase tady. Údolím během dešťů protéká potok Xerias, který ústí do moře u turistické Costa Navarino Agora. Most je 18,4 m vysoký a ukazuje, že akvadukt pro Niokastro byl obohacován o technické stavební novinky, které ho měly dělat efektivnějším. Oblouky jsou zaoblené, ale centrální je (sotva znatelně) lomený kvůli schopnosti překlenout široké místo. Zdi v něm byly původně spojeny železnou rozpěrkou, která pomáhala nést tlak. Množství oblouků odlehčuje zeď a propouští vítr, čímž se snižuje namáhání zdi. Ledolamy (jestli se tomu tak na Peloponésu dá říkat) zesilují základy jako proti, tak i po proudu. Při pohledu z boku se konstrukce akvaduktu zužuje směrem vzhůru pro snížení hmotnosti horních partií.
V sousedících skalních stěnách můžete vidět ještě jednu podobu vedení a to kanál vysekaný do vertikální skalní stěny.
Třetí úsek je nejsnáze přístupný, tzv. Kamares na předměstí samotného Pylosu tady. Potkávají se tu obě větve, vidíte mladší oblouky i starší kompaktní zeď, které postupují společně ke hradu Niokastro.
Cenný zdroj
Všechnu vodu ale nespotřeboval hrad. Podél vedení akvaduktu byste našli i kašny, např. u silnice na Methoni nebo u silnice na Kalamatu. Do arkádového oblouku 19 před hradem byla zabudovaná výpusť, která nejspíš sloužila pro zavlažování zahrad. Je možné, že se otvírala na noc, kdy vysoký tlak vody na hradě Niokastro nebyl potřeba.
Přes den se totiž tlak hodil, na hradě měli dokonce i menší mlýn! Asi i proto byla nová větev vybudovaná tak, aby dospěla ke hradu položená o 3 m výš než větev starší. Efektivita udržení tlaku vody u autorů článku vzbudila otázku, zda bylo součástí vedení i tlakové potrubí.
Francouzské rekonstrukce už starší větev ignorovaly, proto o jejím zakončení moc nevíme. Mladší větev prochází v podobě krytého kanálu pod severní stranou palebného postavení a dovnitř hradeb se dostává ve dvou místech: mezi bastiony IV a V pro citadelu a pod zemí hned vedle Zematistry pro zbytek hradu Niokastro. Potrubí je položené pod podlahou velké síně.
Navštívili jste hrad Niokastro? Našli jste další části hradu přístupné návštěvníkům? Napište nám do komentářů o svých zážitcích. A přidejte klidně i fotku:-)
na stránkách Ministerstva kultury
Celou scenérii si na videu můžete vychutnat tady.

V mém případě je Řecko přímo diagnózou: mám diplom z klasické archeologie a moderní řečtiny. Na Řecku se mi nejvíc líbí jídlo, cikády, letní kina a kreslené vtipy od Arkase. O čím starší kámen zakopnu, tím nadšenější z něj pak jsem. Z místního týmu trávím nejvíc času ve městech, ale nepařím, spíš lezu do muzeí, vyhýbám se hadům a povídám si s místními. Kamarádi mě někdy vezmou plachtit a já se v přístavní hospodě zapovídám s číšníkem o politice :-) Dalším důsledkem mé ukecanosti jsou ty dlouuuhé články…



