Palamidi – nejlepší benátský hrad na Peloponésu

Hrad Palamidi je skvěle dochovaným opevněním z benátské éry a může se pochlubit unikátní koncepcí na ploše 2,27 ha.

V řečtině se hrad jmenuje Παλαμήδι, v latince je to univerzálně Palamidi.

Město tří hradů

Nafplio se právem proslavilo jako perla Peloponésu. Půvabné městečko chrání hned tři hrady, Akronafplia, Burtzi a Palamidi.

Z nich nejmladší Palamidi z 18. stol. působí, jako by se vznášel nad skalami Argolidy. Těžko si představit hrad hůř dostupný. Jeho úspěšná výstavba je úspěchem vojenského stavitelství své doby, ale zároveň i důkazem dramatičnosti tehdejší politické reality.

Kdo byl vlastně Palamédés?

Muž, který dal skále nad Nafpliem jméno, byl podle mýtů vnukem boha Poseidóna. Patřil do generace homérských hrdinů, to on chytře odhalil Odysseovo šílenství jako předstírané (Pseudoapollodórus, E 3.7). Odysseus se mu později pomstil, falešně ho obvinil ze zrady Achájců a Palamédés byl ukamenován (Hyginus Fabulae 105). Jeho zdrcený otec Nauplios po pádu Tróje zapaloval za bouře falešné majákové ohně, aby lodě achájských vůdců navedl na skály… (Diktys Cretensis 6.1) Tragégie o Palamédově osudu napsali Aischylés, Sofoklés i Eurípidés, Jako symbol nevinně zabitého ho zmínil i Vergilius (Aeneida II.81 – 85).

Palamidi: skála tyčící se do nebes

Skalisko připomínající památku nebohého hrdiny Palaméda kraluje nafplijskému obzoru. Tyčí se přibližně 220 m nad mořskou hladinou, což mu dodává nebývalou dramatičnost. Boky skály jsou strmé, vršek má spíš podobu pláně bez výrazného vrcholku.

Roku 1686 si s vojskem pro Nafplio přišel generál a budoucí dóže Francesco Morosini s pomocí Otty Wihelma Königsmarcka (ze třicetileté války si ještě pamatujeme jeho pana otce). Armádu vylodili v Tolu a svůj útok zahájili obsazením kopce Palamidi a dělostřeleckým útokem z vyvýšené pozice. 29. 8. 1686 se posádka v Nafpliu vzdala.

Od té chvíle si Benátčané palčivě uvědomovali strategický význam skalnatého kopce nad městem. Jenže jak v těch nedostupných výšinách stvořit pevnost?

Palamidi: válečné drama

Hned několik Nafplia znalých lidí přišlo s více či méně fiktivními plány na opevnění širokého vršku Palamidi. Za relevantní můžeme označit až studii Antuna Janĉiće z Dalmácie, talentovaného vojenského inženýra Benátčanů (jeho jméno bývá v pramenech všelijak komoleno zdroj).

Pokračování osmanské ofenzívy nakonec donutilo nejisté Benátčany k zásadnímu kroku. Projekt kdysi i kvůli finančním nákladům považovaný za fantazii dostal zelenou. Za velitele flotily Daniela Girolama Dolfin a správce Peloponésu Agostina Sagredo vyrůstala od roku 1711 na vrchu Palamidi velmi originálně koncipovaná pevnost. Když roku 1714 zaklepala na bránu armáda sultána Ahmeda III., ještě nebyla zkompletovaná.

Palamidi: problém je řešením

Janĉić čelil dvěma výzvám. Za prvé kopec neměl jediný jasně definovaný vrchol, kam by se dala umístit pevnost malého rozsahu (aby nebyla moc drahá). Za druhé benátské državy v Řecku chronicky trpěly nedostatkem personálu.

Řešením bylo hned několik menších pevností, vlastně bastionů, rozmístěných po návrší velmi chytře tak, aby pokryly planinu na vrchu i samy sebe navzájem. Palamidi je hradem decentralizovaným. Dělové baterie bastionů jsou namířeny do směru, odkud by útočil nepřítel, na jihovýchod a jihojihovýchod. Na opačnou stranu žádné střílny ani baterie nevedou, aby je nepřítel nemohl využít k útoku na obránce. Pokud jeden bastion padne, ostatní mohou pokračovat v obraně. Posádka se stahovala vždy tam, kde ji zrovna bylo potřeba.

Vzhledem k nízké personální obsazenosti Palamidi nebylo účelem postavit neproniknutelný hrad, ale hrad schopný brzdit útok, dokud nedorazí flotila s posilami z Benátek.

Všechen stavební kámen byl těžen na místě. Dostat jakékoli stavební materiály prudkým skalnatým svahem nahoru byla logistická noční můra.

Palamidi: cesta vzhůru

Existuje sice legendární schodiště z města, ale mějte v létě rozum. Jeďte taxíkem. Nechte se vyvézt do kopce, projděte si pěkně celý hradní komplex a se sluncem blížícím se k obzoru sejděte po schodech dolů.

Pokud máte potíže se srdcem nebo s koleny, zapomeňte i na to. Nafplijští záchranáři občas musejí kolabující turisty ze schodů dolu snášet, nepřidělávejte jim práci.

„Všechny stromy tady okolo jsou pomerančovníky,“ vyprávěl nám taxikář. Přijíždíme po moderní silnici na parkoviště u hlavní brány. Ani jsme si nestihli moc popovídat, cesta byla rychlá a stála 10 € (červen 2026). Když nás vysadil před hlavní branou, teprve jsme si všimli, že pod dozorem bastionů z Palamidi jsme už posledních cca 240 m.

Palamidi: osm bastionů a jejich označení

Na mapách google a na ceduli na hradě jsou bastiony označené jedním způsobem, který jsem převzala. V článku na stránkách kulturní organizace ODAP je značení trochu jiné. I to je však pod hlavičkou Ministerstva kultury a sportu…

Palamidi: bastion Epaminondas

Na Janĉićových původních plánech není. Jde vlastně jen o zesílení hlavní brány pro lepší ochranu. Je to pro jistotu, už nějakou dobu totiž k bráně přistupujeme podél boku bastionů Achillis a Fokionas, které bránu pomáhají krýt. Podívejte se od brány doleva, řada střílen pro muškety míří přímo na vás. Tady máme hlavní bránu pěkně v kleštích tvořených hradbou a výčnělkem protější hradby, navrch jako bonus věž s palebnými pozicemi na horní terase. Vše je nízké, takže děla následujících bastionů mohou bezpečně pálit přes naše hlavy na nepřítele. Nezapomeňte si užít výhled do kraje, směrem nad Nové Město.

Bastion v této podobě byl dokončený až Osmany, říkali mu Seytan tabya (čti šejtan tabja), ďábelská pevnost, protože podezírali tuto část hradeb z nedostatečnosti. I původní výzdoba měla osmanské elementy, např. nad branou býval nápis v arabském písmu. Řekové dali bastionu jméno slavného thébského generála Epameinónda.

Tady si kupujeme lístky.

Od brány můžete vyrazit, kterýmkoli směrem chcete. Pokus si chcete projít z Palamidi co nejvíc, navrhuji stočit cestu doleva a po schodech nahoru. Kráčíte mezi borovicemi vysázenými v moderní době a skladištními prostory podél hradby, ke kterým patří střílny mířící na bránu. Hradu Akronafplia dominují opuncie, v Palamidi jsou to agáve. Před vámi se otevírá cosi jako kaňon, to jsou zdi bastionu Themistoklis po pravé ruce a po levé skály, vnější hradba a odštípaná skalní stěna v ústí bastionu Achillis. Kaňon/příkop je uměle vykopaný, kámen byl použit na stavbu zdí. Proto vypadají, jako by ze skal organicky vyrůstaly nějakým kouzlem.

Palamidi: bastion Achillis (?)

V červnu 2026 byly bastiony Achillis a Fokionas uzavřeny návštěvníkům kvůli špatnému technickému stavu, který návštěvu dělal nebezpečnou. Vstup do Achilla je tady.

Při pohledu na mapu je nápadné, že oba bastiony tvoří dlouhé chapadlo sahající na jih. Důvody pro to jsou dva. Za prvé je to potřeba krýt přístup ke hlavní bráně. Za druhé Benátčané nechtěli přenechat nepříteli nejvyšší bod planiny na Palamidi. Vznikla tedy dvě dlouhá ramena hradby spojená na konci útvarem na plánech označovaným Berena à Prete, knězova čepička.  Z ptačí perspektivy totiž má tvar knězovy pokrývky hlavy. Trojúhelníkovému výčnělku uprostřed hradby se říká redan.

Osmanské vojsko se stihlo dostavit dřív, než byla výstavba dokončena. Dlouhé zdi nejsou moc silné a dělostřelecká baterie má slepý úhel na jihozápadě. Chybí další zeď navržená od špičky Achilla směrem ke bráně. Měl to být právě Achillis, kde dobyvatelé hned dvakrát pronikli do hradu Palamidi. Možná proto dostal i své moderní jméno odkazující na mýtického Achilla a jeho pověstnou patu.

Palamidi: bastion Fokion (?)

Jižně od knězovy čepičky je příkop vysekaný ve skále a další, ještě slabší bastion. Tady je nevyšší místo pláně na kopci Palamidi. Na Janĉićově plánu je navržená zeď tvaru W, výsledný tvar je podkovovitý se špičkou na jihovýchodě. Benátčané nedostali čas na dokončení prací. Bastion (nebo redutu, nebo ravelin, jak se komu z vás zlíbí) dokončili Osmané.

Jméno odkazuje na starověkého athénského generála Fókióna (402 – 318 př. n. l.).

Průchod z Achilla do Fokiona je tady a postrádá krytí děly.

Palamidi 1715

Poslední benátský správce Peloponésu Alessandro Bon si ve zprávě stěžoval, že v Nafpliu bylo vystavěno víc fortifikací, než kolik je možné obsadit přítomnými vojáky. Osmané vedení velkovezírem şehitem damatem Alim pašou (čti šehitem damatem) dorazili nedlouho poté a Palamidi mělo k dispozici jen 370 mužů (Pinzelli), z nichž jen část byli profesionální vojáci. Hrad by jich ideálně potřeboval několikrát víc.

Velení dělostřelectva bylo svěřeno Pierru de la Salle, rezidentnímu vojenskému inženýrovi, který se podílel na budování nových benátských opevnění. To on uváděl Janĉićovy plány v realitu. Můžeme předpokládat, že u místních byl velmi neoblíbený kvůli nucené práci na výstavbě. Jako cizinec byl navíc už z definice shledán nedůvěryhodným (Řekové se v průběhu historie dokázali shodnout jen na jedné věci: kdo jim vládnout nemá. Kdo jim vládnout má, to byla docela jiná otázka.)

U jedné ze slabších zdí zaúřadovali osmanští sapéři. Vykopali tunel k základům hradby a odpálili nálož (zdroj).

Lidová legenda pád Nafplia do osmanských rukou ráda připisuje zradě. V dobových svědectvích citovaných tady je přičítána La Sallovi.

Zpanikařená posádka se nestáhla do severnějších bastionů Palamidi, ale až do města. Do dvou hodin bylo i město osmanské a životy obránců nezachránila ani bílá vlajka vyvěšená Alessandrem Bonem.

Palamidi 1822

Během vzpoury proti osmanské nadvládě si Řekové spočítali, že Nafplio by pro další postup bylo výbornou základnou. Aby získali Nafplio, museli nejdřív získat hrad Palamidi. Theodoros Kolokotronis Nafplio oblehl. Věděl, že potřebuje rychlý úspěch. K Peloponésu se totiž stahovaly osmanské posily.

Další z velitelů Staikos Staikopulos (také Staikopoulos) si k sobě vybral 350 mužů a 29. listopadu provedli operaci hodnou speciálního komanda. Vnikli do bastionu Achillis, překvapili osmanskou posádku a zahnali ji na ústup. Palamidi bylo v řeckých rukou a Kolokotronis nabídl městu kapitulaci.

Palamidi: bastion Themistoklis

Než zahnete za roh bastionu Themistoklis, můžete si všimnout, že část děl ze severnějšího bastionu Miltiadis může palbou krýt Themistoklův příkop, kterým jsme právě do kopce vystoupali. Themistoklova zeď je hezky čistě zarovnaná s linií palby. V tom spočívá genialita Janĉićova plánu, podle kterého se bastiony kryjí navzájem. Themistoklis stojí v terénu níže než Achillis a Fokionas, díky výšce své hradby s dělovou baterií ale dokáže krýt jejich ohroženou východní stranu.

Bastion ctí starověkého athénského generála Themistokla. Pro Italy to byl San Agostino. V půdorysu je obdélný.

Brána do bastionu

Přece nečekáte, že Themistoklis bude pohodlně přístupný z centra areálu Palamidi? Musíte po stezce vedoucí po jihozápadní hraně skály. Tady jste v jiném světě, který se smrsknul na moře, nebe a skálu. Koncentrovaná esence majestátu řecké krajiny tu má sílu skoro epifanickou. Všimněte si moderní lávky překlenující puklinu ve skále. Původně by tu jistě byl můstek ze dřeva, který obránci snadno mohli strhnout a odizolovat Themistokla od zbytku Palamidi.

Dlouhé schodiště vede ke bráně kryté machikulou, na krakorcích odsazenou částí hradby umožňující střelbu přímo dolů. Okolní hradba disponuje střílnami.

Vyhlídka z bastionu

Za branou můžete po schodech nebo po rampě pro děla vystoupit na hlavní Themistoklovu dělovou baterii. Jsou odsud krásné výhledy široko daleko. Vidíte do rozvaleného bastionu Achillis. Máte pěkný výhled na hrad Akronafplia v trochu jiném úhlu, než umožňují schody do města. Rozeznáte pláž Arvanitia. Burtzi se koupe ve vlnách jako maličký oblázek a naproti přes záliv odrážejí slunce hradby Larissy. Bystroocí rozeznají nahnědlý Tíryns mezi zelenými poli v rovině okolo řeky Inachos. Bastion Miltiadis se hrozivě tyčí vedle vás na pozadí Nového Města, zatímco Epaminondas se choulí při zemi, jako by se bál, že od Miltiada dostane štulec za uši. Obzor lemují hory Peloponésu.

Tady můžete docenit, že hradby Themistokla a Miltiada jsou rovnoběžné a mezi nimi mohou volně létat střely z děl bastionu Agios Andreas, který leží na severozápad od nich a poskytuje jim zálohu. Jednotky ustupující z Themistokla a Miltiada se mohou stáhnout do Agios Andreas a pokračovat v boji. Naopak z Themistokla a Miltiada se nedá střílet na Agios Andreas, takže útočníci mají velmi komplikovanou roli. Themistoklis, Miltiadis a Agios Andreas tvoří funkční jádro hradu Palamidi.

Kasemata bastionu Themistoklis

Sestupujete po délce bastionu Themistoklis dolů směrem k Agios Andreas. Osluněné terasy poskytují krásnou vyhlídku, ale vedro je na nich velké. Úlevu může poskytnout krytá klenutá chodba se střílnami mířícími na západ. Na střeše byly palebné pozice pro muškety mířící na opačnou stranu.

Tady na terasách nad mořem stávaly bloky benátských kasáren. Ruiny byly odstraněny v 50. letech 20. stol.

Na konci bastionu Themistoklis ještě odoláme pokušení vrhnout se na Agios Andreas, který dominuje prostoru. Branou tady se vrátíme do areálu Palamidi a po moderní cestě se kus vrátíme.

Palamidi: dotek génia

Zatímco procházíme mezi třemi hlavními bastiony, můžeme docenit další Janĉićovu vychytávku. Spodek zdí bastionů je kamenný, ale vrchní část se střílnami je cihlová. Cihlového lemování střílen už jste si porůznu mohli všimnout. Rohy jsou zpevněné velkými kameny, které se zmenšují směrem vzhůru.

Když kámen dostane ránu, štěpí se. Vlivem exploze se úštěpy rozlétnou po okolí jako nebezpečné šrapnely. Cihla se při zásahu prostě rozdrolí. Pro obránce je tedy bezpečnějším materiálem.

Mezi benátskými hrady je tím Palamidi unikátní.

Palamidi: bastion Miltiadis

Miltiadis byl pilířem obrany Palamidi od východu. Díky vysokým zdem mohl navzdory nižší poloze střílet přes vnější hradbu na východ. Na východě a jihu ho od vnější hradební zdi dělí vlastní příkop. Má kosodélný půdyrys s odseklým rohem na západní straně, kde je vstup. Je ve velmi dobrém stavu dochování a bez jeho prohlídky byste neměli z Palamidi odejít.

Kamennou branou vstoupíte na dvůr se střílnami. Nad vstupem do bastionu se vznáší machikula, výborně zachovaná. Ve dveřích si můžete všimnout kamenů s nápisy, ohlazených od kroků návštěvníků. Uvnitř jsou zdi dochované do výše několika pater, vítá vás atmosféra kamenného bludiště. Občasná mříž napoví, že mezi lety 1840 – 1920 sloužil objekt jako vězení pro ty odsouzené na doživotí nebo ke smrti.

V jedné z kobek ještě stojí nízká postel. Vedou do nich oválná obezděná okénka. Z některých zdí ještě trčí litinové věšáky lamp.

Když po schodišti vystoupáte vzhůru, můžete si vše prohlédnout i z ptačí perspektivy. Potkáte i mříž na podlaze, to je místní cisterna na dešťovou vodu, Palamidi jich mělo několik. Dělové střílny nabízejí opět výhledy do okolí, mimo jiné i na bastion Leonidas kousek pod Miltiadem.

Název připomíná starověkého athénského generála Miltiada. Italové mu říkali Baloardo staccato a Osmané Bezirgan tabya (čti bezigran tabja), pevnost obchodníků.

Palamidi: bastion Leonidas

Od brány do Miltiada vedou dolů schody k často opomíjenému bastionu jménem Leonidas. Je vysunutý na sever nad město, jeho poloha je vynucená roklí na severovýchodě, kde se mohli krýt přicházející útočníci. Původně byl nejspíš malou samostatnou tvrzí, která byla nakonec spojená hradbou se zbytkem komplexu Palamidi. Dokladem pro to jsou jeho poměrně tenké zdi a skutečnost, že nehostil dělostřelecké baterie – proto mu Osmané říkali Kur tabya (čti kur tabja), slepá pevnost. Italské Piattaforma znamená plošina.

Cesta vás povede přímo podél paty zdi bastionu Miltiadis, jehož mohutnost si tak můžete dobře uvědomit.

Bastion Leonidas je třípatrový. Má horní plošinu tady, kde Janĉić původně navrhoval dělostřeleckou baterii mířící na východ a kryjící tak vnější bok Miltiada. Slézt po schodech se dá sem na nižší patro. V rohu najdete schody s průchodem dolů do bastionu. Vpravo se otevře zpod oblouku výhled na město a záliv, vlevo vedou další schody do cisterny. Má podobu klenuté chodby, na jejímž konci je ještě menší klenutý průlez dál. Tady se rozumní lidé otočí zpátky.

Na prostřední patro vede brána tady, na nejnižší tady. Po kamenech by se tudy dalo sešplhat, ale radši jsme to nedělali.

Podél severní hradby se po chodníčku dá dojít k další části areálu Palamidi,  k bastionu Agios Andreas.

Palamidi: bastion Agios Andreas

Jestli hrad Palamidi připomíná chobotnici s chapadly roztaženými do stran, pak bastion Agios Andreas představuje její hlavu. Je ze všech svých sourozenců na Palamidi první vybudovaný, největší, nejsilnější, se zdmi vysokými i 22 m a s mnohoúhelným půdorysem. Díky své pozici nejblíž městu se nachází z pohledu nepřítele za všemi ostatními (s jednou výjimkou) a může všechny ostatní krýt. Vzpomeňte si na šikovně navržené úhly hradeb Themistokla a Miltiada.

Brána bastionu

Brána do bastionu se nachází zastrčená na severozápadě, takže každý útočník musí projít okolo zdí vystaven palbě obránců. U paty schodiště si všimněte duté litinové dělové koule, která se naplňovala výbušninou. Nad branou lemovanou pečlivě otesanými kamennými bloky se hrdě šklebí z reliéfu lev svatého Marka, Jeho tlapa spočívá na erbu rodiny Sagredo, ze které pocházel zadavatel stavby hradu Palamidi Agostino, benátský správce Peloponésu s titulem Provveditore Generale delle Armi. Pod reliéfem je kamenná plaketka připomínající zásluhu Agostina Sagredo. Nad tím vším kamennou hradební zeď korunuje zvonička místní kaple ve fotogenické formě kamenného oblouku se zvonem.

Půdorys brány je do L, aby bylo pro útočníky obtížné pronést dovnitř beranidlo. Uvnitř si ve stropě všimněte díry, tou mohli útočníci schytat zásah něčím nepříjemným, od kamene až po vařící vodu. Okénkem naproti průchodu zase mohla na útočníky koukat dělová hlaveň.

První nádvoří

Samotný bastion se původně jmenoval San Girardo po svatém patronovi rodiny Sagredo. Pro Osmany to bylo Dizdar tabya (čti disdar tabja), pevnost vojenského velitele. Řecké sily pronikly dovnitř na den svatého Ondřeje a proto kaple i bastion dnes nesou jméno Agios Andreas.

Bastion se skládá ze čtyř nádvoří. Stojíte v prvním. Po pravé ruce máte rozhled na Staré Město, tady žádná děla nestála, aby nemohli útočníci střílet na město. Po levé ruce máte schody na vyšší terasu, kde sídlí kavárna s přísunem pitné vody. Tam se nachází také zvonička a velkou řeckou vlajkou, kde si většina turistů pořizuje selfíčka.

Brána před vámi vede z hradu ven. Brána hned po levé ruce vede na druhé nádvoří.

Druhé nádvoří

Tady jste v centru dění. Okolo se do nebe tyčí vysoké hradby Agios Andreas s hlavní obrannou částí. Vidíte terasovaný svah s obrovskou arkádou podpírající hlavní dělostřeleckou baterii bastionu. Nahoru na vrch hradby vede kamenná rampa, po které se dají vytlačit děla. Dnes bohužel není návštěvníkům přístupná, shora musí být nádherný výhled.

Údajná Kolokotronisova cela

Provazem ohraničený chodníček vede k arkádám. Z jedné strany přijdete, projdete podél a druhou stranou zase sejdete dolů. V hlavní sezóně jsou tak směřovány davy lidí, kteří si přicházejí prohlédnout vězeňskou kobku.

Tady byl údajně vězněn generál proslavený během protiosmanského povstání Theodoros Kolokotronis – během hlasování o Největšího Řeka se umístil třetí. Politická scéna v nově nezávislém Řecku byla divoká. O vliv se přetahovaly tři politické frakce napojené na tři zahraniční mocnosti, původem bavorský král byl ještě nezletilý a bavorská regentská rada byla obyvateli nahlížena s podezřením. Kolokotronis spolu s generálem Dimitrisem Plaputasem byli obviněni ze zrady. V rámci politicky zinscenovaného procesu ministr spravedlnosti tlačil na rozsudek smrti. Předseda soudu Anastasios Polyzoidis a soudce Georgios Tertsetis se nátlaku vzepřeli, čímž Kolokotronisovi zachránili život a sobě zničili kariéry. Tertsetis později docházel do vězení a Kolokotronis mu nadiktoval své paměti (více o nich anglicky tady).

Když král Otto dosáhl plnoletosti, muže omilostnil. Plaputas se ještě stal poslancem.

Tady v Ajiandrea byli vězni s lehčími tresty, u Kolokotronise to ještě před královskou milostí bylo 20 let.

Kaple Agios Andreas

Uprostřed nádvoří se za cypřišem schovává kaple původně věnovaná svatému Girardovi a dnes svatému Ondřejovi. Je nevelká, kamenná a zastropená valenou klenbou. Každoročně na 30. 11. slaví kaple na Palamidi svátek, který slouží jako připomínka osvobození města.

Bylo to ovšem právě tady před kaplí, kde sídlia v Marseille vyrobená gilotina. Odsouzenec se v kapli zúčastnil své poslední mše a jeho poslední cesta trvala jen pár kroků (zdroj). Naposledy byla gilotina v Řecku použita roku 1911.

Třetí nádvoří

Po schodech můžete vystoupat na třetí nádvoří tvořené vyhlídkovou terasou. Tohle je úroveň se zvonicí a velkou řeckou vlajkou. Všimněte si zamřížovaných ústí cisteren na dešťovou vodu.

Čtvrté nádvoří

Z prvního nádvoří vede průchod k jediným toaletám v celém komplexu Palamidi – naplánujte si trasu s tímto vědomím. Pozor, voda není v pitné kvalitě. Tady shlížíte na čtvrté nádvoří, které není návštěvníkům přístupné. Původně sloužilo jako Piazza d’Armi, hlavní shromaždiště jednotek v Palamidi.

U toalet se také nachází krmná stanice pro členky kočičí rodiny ovládající Palamidi. Další mafiánky si přivlastnily Akronafplia a třetí parta zase Staré Město. Rodina na Palamidi je patronovaná místními zaměstnanci, kteří kočky krmí a po nedávné smrti koťátka zajistili radši kastraci. Na fotkách vidíte mourovatou mámu Titsu. Ta má bíle strakatého syna Iraklise a černou dceru Bebu.

Palamidi: logistické obtíže

Tady je druhé okénko pro prodej lístků. Při mazlení se s Titsou, která byla zrovna v dobrém rozmaru, jsme se zapovídali s prodavačkou vstupenek. Každý den pracují na Palamidi pouze tři lidé, celkem se jich točí pět. Mají obavy o bezpečnost návštěvníků, protože nedokážou zajistit bezpečnost v celém areálu, a protože Palamidi je podfinancované, jako skoro všechny památky v Argolidě. Investice přišly s prvním poválečným rozvojem turismu v Řecku – Argolida je dávno slavnou turistickou oblastí – ale od té doby už by řada míst jako Epidaurské Asklépeion nebo Nafplio potřebovala facelift.

Na hradě Palamidi není moc odpadkových košů (nemá, kdo je vysypávat popelářům do auta), je tu jen jediný zdroj pitné vody, jediné toalety, cesty v mizerném stavu vyžadujícím tenisky (řada žen přichází na podpatcích).

Dovršením starostí je slavné schodiště ze Starého Města s 857 schody (nevěřte stránkám, které se chlubí 999, je to jen fotogeničtější číslo). Řada sportovců je využívá k udržení špičkové fyzické kondice, ale bohužel se mnohdy nechají vyhecovat i lidé s nikoli dobrým zdravotním stavem.

Dostalo se mi vyprávění o ženě s gastritidou, kterou ze schodů museli snášet záchranáři. Francouzského lékaře kardiaka už domů vezli v pozinkované rakvi. Pokud nejste zdraví a při síle, vyjeďte nahoru taxíkem a schody si sejděte. Máte-li potíže se srdcem nebo koleny, vzdejte i to.

„Někteří lidé prostě nemají rozum,“ dodává paní kustodka a Titsa mručí na souhlas.

Palamidi: bastion Robert

Za branou už na nás čeká schodiště, tady ve své horní části lemované hradbou. Za Benátčanů byl tady hlavní přístup na hrad Palamidi (strašná představa). Hradba je vlastně třípatrová: poznáme to podle umístění mušketových střílen. Přibližně v polovině výšky zdi zeje řada čtvercových otvorů pro trámy, které nesly patro. Jak vypadalo ukotvení na druhé straně, o tom nemáme tušení. Na vrchu vedla další cesta s palebnými pozicemi, můžete si všimnout kamenné rampy, která vedla na toto horní patro. Rampa spočívá na sérii oblouků, které plnily funkci kasemat.

Zeď vás kryje od východu, proto buďte opatrní při odpolední prohlídce, bude tu do vás pražit slunce. Na druhou stranu ale jsou odsud božské výhledy na západy slunce 😊

O kousek níž vede do leva odbočka ke skladu střelného prachu, který sloužil severní části areálu Palamidi. Můžeme předpokládat, že každý bastion měl ve svých kasematech sklad svůj vlastní. Čtvercový domeček má silné kamenné stěny a vyzděnou střechu, to jako ochranu proti jiskrám. V červnu 2026 byla otevřená branka v asi 120 cm vysokém vstupu, který leží asi metr nad zemí. Plazit se nám dovnitř nechtělo, ale tloušťku zdi jsme docenili.

U spodního kraje hradby najdete bastion Robert, drobnou tvrz chránící strategicky významné schody. Nese jméno francouzského filheléna Françoise Roberta, který padl v bitvě o athénskou Akropolis 1826. Italové bastionu říkali Maschio věž, Osmané Deniz kapı mořská brána.

Palamidi: pokračování schodů

Výstavba schodů probíhala od roku 1690, tedy od časů prvního benátského správce, kterým byl Giacomo Corner. To dokazuje, že si Benátčané byli vědomi strategického významu kopce Palamidi.

Střední část schodiště se důmyslně ovíjí podél skal v prudkém srázu, místy podpíraná na kamenných arkádách.

Palamidi: kryté chodby napojené na Akronafplia

Ve spodní části už svah není tak prudký a vojenští inženýři si tak dali záležet na dobrém krytí pro vojáky pendlující mezi pevnostmi Akronafplia a Palamidi. Na plánech se nejspíš podílel i inženýr Bartolomeo Camuccio ověnčený úspěchem z obrany obležené Vídně roku 1683. V 90. letech existoval chodník s palisádou, banketem, na kterém mohli vojáci stát, a předprsní, o kterou si mohli zapřít zbraň při střelbě.

Roku 1705 byl ve východní části Akronafplia dokončen Grimaniho bastion. Jeho napojení na sálu Palamidi se o rok později za správce Angela Emo dočkalo vylepšení: od jeho rohů vybíhají do svahu dvě zaklenuté chodby kaponiéry. Zdi jsou cihlové s kamenným zpevněním, 1,5 m silné. Sedlová střecha kryje před palbou z Palamidi, pokud by ho získal nepřítel, ale zároveň umožňuje bezpečné odvětrávání. Severní je Galleria di San paolo, jižní Galleria di San Giovanni (zdroj).

Každou z vnější strany kryje její vlastní do skály vysekaný příkop. Při úpravách terénu byly využívané výbušniny. Roku 1708 byly kaponiéry hotové (zdroj).

Dnes ještě existují oba příkopy tady a tady. Na oblast krytých chodeb je špatně vidět, protože jak kruhová východní věž Castello di Torre, tak Grimaniho bastion nejsou návštěvníkům přístupné. Proto chodby nenajdete ani na moc fotografiích, dobré záběry jsou tady a tady. Z vyhlídky u franské hradby Akronafplia je vidět lépe dochovaná jižní krytá chodba.

Dnes cesty v chodbách nejsou přístupné, moderní schody vedou cikcak mezi nimi (mají jiné rozměry než původní raně novověké, při sestupu mě to nepříjemně vyhodilo z rytmu). Celkem 857 schodů pochází ze 40. let 19. stol. Jako nucené práce je stavěli vězni z Palamidi. Místní pověst ovšem tvrdí, že jich bylo 1000 a ten tisící poškodil kůň generála Kolokotronise dobyvšího pevnost, proto jich zbývá 999.

Do ulice Polyzoidu, která prochází příkopem mezi hrady a spojuje pláž Arvanitia se Starým Městem, ústí schody na několika nenápadných místech tady, tady a tady.

Kolik času vám to zabere?

Prohlídka Palamidi popsaná tady nám trvala čtyři hodiny včetně dvou delších přestávek ve stínu.

V závislosti na tempu a míře focení vyhlídky mohou schody zabrat cokoli mezi 20 až 60 minutami.

Palamidi a UNESCO

Žádost o zápis na seznam byla podána. Fascinující je samotný fakt, že Nafplio ani cokoli v něm na seznamu už dávno není.

Historie žádosti si zaslouží vlastní odstavec. V roce 2014 byla podána mezinárodní žádost Benátská opevnění mezi 16. a 17. stol., Stato da Terra –  Stato da Mar. Tyto lokality byly oficiálně zapsány roku 2017. Jenže mezi tím stáhlo Řecko svou část a místo toho podalo vlastní žádost Pozdně středověká bastionová opevnění v Řecku. Nejnápadnější změnou je zmizení slova benátský. O souvislostech mezi pozdním středověkem a hradem z 18. stol. je také možné diskutovat. Inu historie je ke zpolitizování bohužel extrémně náchylná.

 

stránky ministerstva kultury

Video se všemi bastiony najdete tady, snad si jen vypněte zvuk, jestli nemáte rádi techno.

 

Povedlo se vám chytit západ slunce? Seznámili jste se s Iraklisem a Bebou? Dostali jste se do bastionu Achillis? Nebo jste soutěživí a chcete zaznamenat svůj čas, ve kterém jste za východu slunce zdolali schody? O tom všem nám můžete napsat do komentářů 😊