Kameiros – antický klenot ostrova Rhodos

Lokalita Kameiros (Αρχαία Κάμειρος), dnes nazývaná Kamiros, je antickým klenotem ostrova Rhodos. Starověké město nebylo v následujících staletích osídleno, a tak můžete nerušeně procházet po jeho hlavní ulici mezi antickými domovními bloky. Místo zatím není proslavené mezi masami, a tak tu pravděpodobně nenarazíte na tak husté davy jako na Lindosu.

Trocha zeměpisu

Akropole Kameiru leží uhnízděná v rhodské krajině jako ořechový koláček na zeleném porcelánovém podnose. Město leží asi 25 km vzdálené od Ialysu na opačném konci největší úrodné pláně ostrova. Zemědělský charakter si obec uchovala po celou svou historii – její mince poznáte podle vyobrazení fíkového listu. Z Rhodos townu a severního pobřeží se sem dostanete autobusem 67 společnosti Roda.

Vhodné zemědělské zázemí bylo krajně důležité. Ze tří původních dórských měst na ostrově dvě leží na jeho návětrné severní straně s přístavy přijatelnými jen s přimhouřením oka. Krátký mys Mylantia akra moc ochrany lodím neposkytoval. Lepší situaci nabízel 13 km vzdálený záliv ve Skala.

Trocha mytologie

Kameiros, Ialysos a Lindos…tři města přijala jména tří vnuků boha slunce Hélia, který ostrov láskyplně objal do svých paprsků. Mýty prozrazují i krétské konotace Kameiru. Syn krétského panovníka Althaménés sem prý uprchl před věštbou, že zabije vlastního otce. Měl odsud blízko k nejvyšší hoře ostrova, odkud mohl vidět na pobřeží milované Kréty. O mnoho let později tu král svého dědice hledal, vylodil se ovšem na pobřeží v noci a Althaménés ho sám proklál kopím, když si myslel, že na ostrov zaútočili piráti. Na hoře Attavyros po něm zůstal Diův oltář a v Kameiru ho dál uctívali jako poloboha.

Ialysos, Kameiros, Lindos, Kós, Knidos a Halikarnassos společně tvořili tzv. Hexapolis, spolek šesti měst v maloasijské oblasti osídlených Dóry.

Trocha archeologie

Archeologicky je nejstarší osídlení v regionu doložené od pozdní doby bronzové, v blízké vesnici Kalavarda byl prozkoumán mykénský hřbitov. Kolem dokola vršku s ruinami města leží několik dalších nekropolí s nálezy z doby železné, která tu začala v 10. stol. př. n. l., Petelles, Papatislures, Kechraki, Makri Langoni. Nálezy ukazují na styky s řeckou pevninou i Kyprem. Archeologové řeší záhadu hrobek typově shodných s těmi bronzáckými, ale s mnohem mladší středně geometrickou výbavou – byly znovu využity náhodně objevené starší hroby, dostala se sem móda z Kréty, anebo byli místní ultrakonzervativní ve věcech pohřbu? Starý typ pohřbu spálením nad samotnou hrobovou jamou se z celého ostrova tady udržel nejdéle, až do 6. stol. př. n. l.

Archeologové znají polohu města už od pol. 19. stol. Výzkumy jsou tady nedostatečně popsané, protože probíhaly za nestandardních legálních podmínek ještě za osmanského režimu. Řada nálezů ve sbírkách Britského muzea postrádá kontextové informace a mnoho starožitností prošlo černým trhem do soukromých aristokratických sbírek. Italové své výzkumy publikovali jen velmi kuse. V souvislosti s Kameirem se tak provádí i sbírková archeologie, kdy se odborníci snaží dohledat a publikovat každý útržek informace, který je k dispozici, např. na konferencích Documenting Ancient Rhodes.

Keramické město?

Kameiros vyvážel nadbytky své produkce fíků, oleje a vína. Potřeba nádob vedla k rozvoji keramického průmyslu a jíl je v souvislosti s Kameirem možná zmíněn i v Íliadě (jiné verze mají slovo „zářivý“). Dlouhou dobu byly keramické výrobky z východořecké oblasti známy jako „rhodské“ nebo „kameirské“, což nejspíš nedoceňovalo význam jiných východních kulturních center jako Samos. Každopádně skupina evidentně Orientem inspirovaných výrobků ze 6. stol. nese jméno pohřebiště, které najdete hned pod západním svahem akropole, Fikellura. Archeologické muzeum v Rhodos town jí má plné vitríny.

Starší aktivita na akropoli

121 metrů vysoký vršek starověké akropole má specifický, koláčkovitý tvar lehce přikloněný k severní, mořské straně. Nejstarší nálezy tu máme z 9. stol. př. n. l. z pohřebních kontextů, ale nejvyšší vrcholek se rychle transformoval na centrum kultovní.

Ze 6. až 5. stol. př. n. l., z doby největšího hospodářského rozmachu města, které v té době začalo jako první na ostrově razit vlastní mince, nám na akropoli zůstala cisterna na dešťovou vodu s obsahem 600 kubíků, která mohla obsloužit odhadem 300 až 400 rodin. Z toho si můžeme udělat představu o možnostech koncentrace obyvatel v těchto místech. Všimněte si schodiště pro přístup k vodě a na dně dvou kruhových poklopů. Od nich vede potrubí vodu dál do města poháněnou pouze spádem terénu. Cisterna byla omítnutá vodonepropustnou omítkou.

Víme díky Thúkydidovi, že ještě roku 411 př. n. l. neměla akropolis hradby a nehrála tak vojenskou roli. Všechny další viditelné konstrukce pocházejí z doby po zemětřesení roku 226 př. n. l., kdy bylo na několika terasách vybudováno město s efektivní pravoúhlou sítí ulic zvanou podle urbanisty Hippodáma z Mílétu. Jednotlivé domovní bloky měly různou velikost.

 

Ideální trasa prohlídky

Nejspíš doporučím obejít vykopanou část města po cestičkách dokola, s prohlídkou zblízka začít na akropoli a následně sestupovat dolů po hlavní ulici. Při cestě vzhůru vás tak bude těšit stín borovic a domy si zblízka prohlédnete při sestupu. Výstavba je rozsáhlejší, než je zjevné. Při archeologických sondážích před druhou světovou válkou bylo zjištěno, že se základy budov rozšiřují i na akropolské svahy, na jižním úbočí terasované. Pro zatím jsou svahy zarostlé keři, které tipuji na druhou nejoblíbenější společenskou drogu antiky, efedru.

 

Plešoun a Vlasatec

Než začnete s prohlídkou samotné svatyně, pokochejte se u zadního plotu výhledem do zelené krajiny. Nad temně zelenými lesy se v jihozápadním směru zvedají do výšky dva velikáni ostrova. Blíž k vám Profitis Ilias, dále za ním Attavyros. Attavyros je se svými 1 215 m n. m. nejvyšším vrcholkem nejen Rhodosu, ale i celých Dodekanés – Kali limni na Karpathosu má výšku na chlup stejnou. Poznáte ho snadno, jeho alpinské svahy tvoří holá skála s minimem vegetace. Ve starověku vybudovali u vrcholku svatyni s velkým kamenným oltářem.

 

Žádný další kopec na Rhodosu se s Attavyrosem nemůže výškou poměřovat. Druhý v pořadí Profitis Ilias měří jen 798 m n. m. Na rozdíl od plešatého Attavyrosu jsou jeho skráně ještě pokryté zelenými kučerami borového a cypřišového lesa, kde žijí místní jelínci, symboly ostrova. Na tomto kopci byl založen pro změnu byzantský klášter, který dal celé hoře jméno. Jako tolik jiných kostelů na vrcholech řeckých kopců je i tento zasvěcen proroku Eliášovi.

Athénin chrám

Athána Kameira (v dórském nářečí) měla na nejvyšším místě chrám, ze kterého zbylo tak málo, že se archeologové nějakou dobu přeli i o jeho půdorys. Nejspíš šlo o na Rhodu oblíbený amfiprostylový typ se sloupy pouze na krátkých stranách, v tomto případě se čtyřmi dórskými.

Stejně jako jinde na Rhodu i tady byly oběti přinášené bohyni nezápalné, což byla místní rituální zvláštnost. Oltář zatím archeologové neodkryli, očekávali by ho východně od chrámu, naproti vstupu.

Dórská stoa

Architektonicky nejzajímavější částí svatyně byla stoa (kolonáda) s dórskými sloupy. Fungovala částečně jako zádržná zeď svahu a  dodnes ho pomáhá terasovat na tři různé úrovně. Vidíte pouze její základy, takže na první pohled vás nezaujme. Její impozantní délka 204 m z ní však dělá jednu z nejdelších kolonád starého Řecka. Díky poloze musela být vidět z jakéhokoli místa ve městě.

Hned pod terénním zlomem vršku kopce, který je porostlý keříky, vidíte její zadní stěnu, kolmou na hlavní ulici města. Vidíte řadu místností, které sloužily k provozu svatyně. Všimněte si studen – čerpaly vodu z nádrží na dešťovou vodu zachycenou z místních střech, které byste našli pod kolonádou. Funkčně nahradily velkou archaickou cisternu, která přestala fungovat po výstavbě kolonády. Pozorně se dívejte pod nohy – archeologové nechali viditelné hliněné potrubí, které vodu rozvádělo dál do města. Na okraji některých trubek je vidět drážka, díky které se trubky spojovaly do řadu zalitím olovem kvůli utěsnění. Někde je dochovaná i původní dlažba podlahy, před jednou z místností ve východní části leží dlouhý kus schodového stupně i s reliéfem.

Uprostřed délky byla jak řada místností, tak střecha přerušeny a mezi sloupy vedlo schodiště na horní terasu před chrám, který stoa do poslední chvíle skrývala před zraky návštěvníků. Řada sloupů tu tedy umožňovala pohled dál jako na Lindu, ale samotný chrám umístěný mimo osu komplexu vidět nebylo. Místní architektonická kompozice tak využívala spíš moment překvapení, když se chrám nečekaně objevil po pravé ruce příchozího.

V úrovni místností tak stojíme na druhé terase od shora. Ve stínu sloupoví obráceného k severu a s výhledem na moře stejně jako dnes tu i v letním parnu muselo být příjemné v chládku si popovídat s přáteli.

Cisterna

V západní části máte u nohou archaickou cisternu. Vidíte základovou zeď přední části kolonády, která cisternu přetnula vejpůl a tím  ukončila její funkci. Z této terasy se dalo s pomocí dvou ramp podél zádržné zdi sejít na v pořadí třetí akropolskou terasu. Tady stojí malý kamenný oltář.

Tady je na straně 20 kresebná rekonstrukce chrámu a kolonády.

Starověké domy

Hlavní ulici od oltáře pozvolna sestupující svahem dolů lemují nepravidelně velké domovní bloky s vedlejšími ulicemi větvícími se v pravém úhlu.

Základy domů navazují na síť ze 3. stol., byť většina výstavby, kterou vidíte, je nejspíš pozdně antická. Domy byly dvoupatrové, většina konstrukce byla dřevěná, některé domy měly v patře balkóny. Nároží pečlivě sestavená z větších kamenů byla neomítnutá, aby chodci a zástupy oslů omítku neošoupali. Můžete si všimnout vzorce: od uličních dveří vede dlouhá chodba na nádvoří se sloupovým ohraničením (peristylem)  po třech stranách. Tudy byl dům osvětlen a provzdušněn, okna do ulic nebývala zvykem. Dva takové dvory jsou tu zrekonstruovány.

Z nádvoří se vstupovalo do hlavní místnosti zvané oikos, kde bydlela rodina. Menší místnosti plnily spíš pomocné funkce. Zvláštní vstup z nádvoří mívalo andron, kde se pán domu scházel s přáteli a cizími příchozími. Při pozorné prohlídce najdete ohniště z vulkanického kamene, studny a mlýnské kameny, kanálky drenážující dešťovou vodu a potrubí přivádějící vodu z řadu, mramorové prahy s otvory po ložiscích dveří, terakotové střešní tašky, úlomky hrubé i jemné keramiky a další životní nezbytnosti. Mimochodem – drenáž odvádějící vodu z lokality tvoří z velké části starověké koryto, krycí mříž je samozřejmě moderní.

Maličká místnost se vstupem z chodby bývala útulkem vrátného otroka.

Některé místnosti mají samostatný vstup z ulice, to byly obchody a dílny. Dnes panuje ospalá atmosféra – vyžaduje dost představivosti vyvolat v mysli hlasy prodavačů a kolemjdoucích, smlouvání, z balkónů se zdravících sousedek, opile pokřikujících hostů z večírku, pánů nadávajících otrokům a rozzlobené hlasy vrátných odhánějících psy a čísi děcka ode dveří. Vzduch okolo by voněl po připravovaném jídle, smrděl latrínami a sem tam by se prášilo od kopýtek oslů. Pozor, aby vám na hlavě nepřistála uvolněná střešní taška.

Velké lázně

Asi v polovině délky hlavní ulice, v západní polovině zástavby, leží blok tzv. Velkých lázní (ve městě jsou ještě druhé, tzv. Malé). Na několika místech na zdech si můžete všimnout speciální voděodolné omítky, která nepropouštěla vodu. Má zarudlou barvu. Vidět můžete i velký mramorový práh a místy dochované podlahy z drobných bílých kamínků. Severní stěnu podpírá masivní zeď zadržující svah. Rozeznáte moderní kamenné kvádry od těch zvětralých starověkých. Pod ní byla další cisterna shromažďující vodu, kterou nevyužily lázně, pro kašnu.

Malé lázně

Projdeme teď hlavní ulicí až na její spodní konec, kam vodní trubky vedly od kašny na náměstí vodu dál do Malých lázní, které jsou lépe dochované. Na základech rozeznáte vstupní chodbu se vstupem od východu a jednotlivé místnosti se zdmi znovu omítnutými voděodolnou omítkou zarudlé barvy. Trojúhelníková místnost je cisternou, má nejtlustší zdi, aby udržela tlak vody. Malé kamrlíky podél ní jsou místnosti pro koupel s různě teplou vodou. Pod jejich podlahami si všimněte hypokaustu, podlahového vytápění, které vymysleli Římané. Podlaha je zvednutá na cihlových sloupcích a dutinou proudil horký vzduch z pece. Výtopnu najdete v úzké chodbě podél druhé stěny koupacích místností, kde se zatápělo pod kotlem na horkou vodu.

Nejnižší terasa

Teď sestoupíme po širokém schodišti na hlavní veřejnou část města, na politickou agoru. Stojíme uprostřed náměstí na nejnižší terase areálu. Po levé ruce máme nádvoří a monumentální vstup ke svatyni konvenčně označované jako „kašna“. Bokem k němu přiléhá chrám jen konvenčně označovaný jako „Apollónův“, jehož přední sloup je zrekonstruovaný. Vedle něj stojí na agoře malý chrámek. Za ním jsou ruiny domu, který v pozdní antice přiléhal až ke chrámu a nejspíš hostil významné státní hosty a návštěvníky místních náboženských festivalů. Proti nám je otevřený prostor, kterým návštěvníci přicházejí a odcházejí. Dále vpravo je řada zatím nespecifikovaných budov a stín pod stromy, kde archeologové vyrovnali do řad architektonické fragmenty z této části města. Následuje ohradní zeď posvátného okrsku s oltáři, kterému se hned budeme věnovat, a na rohu zděný výklenek pro pomník.

Posvátný okrsek

Místo s oltáři bylo posvátnou půdou a je tedy zídkou vyčleněno z každodenního světského prostoru. Skládá se ze dvou obdélných ploch spojených třemi schody. Místní oltáře patřily Hestii, Diovi Téleiovi, „Dobrému duchovi“ (Agathos Daimon), Artemidě, Poseidónovi, místním božstvům a dlouhý oltář patřil Háliovi (v dórském dialektu) – archeologům usnadnily práci nápisy na oltářích. U Héliova oltáře byly objeveny dvě archaické mužské sochy.

Výklenek s půlkruhovým půdorysem, exedra, byl nejspíš součástí soukromě sponzorovaného památníku. Možná u něj ve stínu posedával místní bezdomovec … chtěla jsem říci filosof.

Agora alias nádvoří s památníky

Hned za vašimi zády se otevírá čtvercový dvůr, který nejspíš sloužil k oficiálním  obřadům. Díky jeho rozměrům se tu mohlo shromáždit hodně přihlížejících. Bývá někdy označován jako agora. Tady je mnohem snazší představit si ozvěny hlasů hovořících, hádajících se a cosi podezřelého šeptajících.

Můžete vidět celou řadu podstavců pro památníky a dary, které tu byly vystavené podél stezky směřující přes dvůr. Většinu jich italští archeologové seřadili na východní straně, jsou z namodralého mramoru od vesnice Lardos. Díky nim máme pro tuto část města doložený společný kult dvou ochránců obce: Hestie, zosobnění domácího krbu, a Dia. Na východní straně, podél zdi zadržující svah, jsou také schody, ze kterých mohli lidé sledovat dění na prostranství. V jihovýchodním rohu pod nimi jsou zbytky velkého kamenného oltáře. Další podstavce vidíte podél boční zdi „Apollónova“ chrámu – všimněte si jednoho obzvlášť velkého, zadní stranou o chrám opřeného.

Při severní straně dvora jsou dvě nenápadné hádanky: kameny s nápisy velmi zvláštních tvarů. Jsou nedokončené, nebo byly schválně opracovány do rustikálního vzhledu? Má to něco společného se zálibou Rhodských v propojování veřejného prostoru a divoké přírody, kterou Rocco a Livadioti připisují vlivu perské módy?

Hlavní městská kašna?

Na jižní straně dominovalo nádvoří sloupoví na fasádě tzv. fontánového domu. Sloupy z vápence poros mají nezvyklý oválný půdorys, v rozích jsou pilíře s půdorysem hranatým. Mezi sloupy stávaly kamenné panely, které uzavíraly prostor. Kladí nad nimi je dórského typu, vertikální triglyfy se rytmicky střídají se čtvercovými metopami. Všimněte si pod každým triglyfem dochovaného krátkého pásku s „kapičkami“ z kamene. Říkáme jim regula a guttae a jsou standardním ornamentem jinak prostého dórského stylu. Nad nimi vidíte okapový žlábek.

Když vystoupáte po třech schodech, můžete projít do nádvoří, uprostřed kterého je vidět kamenný lem obětního ohniště. Podle některých právě stojíte v budově kašny, ze které se nabírala voda přitékající od Velkých lázní a která byla ve 3. stol. př. n. l. nahrazena studnou. Podle jiných sloužil prostor k městským kultům a pohybovali se zde úředníci – kněží, kteří se podíleli na správě města Rhodos. Jeho tři mateřská města – Ialysos, Kameiros a Lindos – se střídala v jeho správě.

Pod masivní zádržnou zdí na jihu, která podpírá základy Velkých lázní, můžete vidět žlábkované dórské sloupy malé kolonády, která tu nejspíš poskytovala chladivý oddech kolemjdoucím.

„Apollónův chrám“

Mnohem výrazněji než dnes dominoval prostoru chrám, jehož zasvěcením si nejsme jisti. Dnes vidíte zrekonstruovaný jeden přední roh a jeden sloup a bude vyžadovat dost fantazie představit si celek. Majestátem se Athénině chrámu na akropoli nevyrovnal. Šlo o distylový typ in antis, tedy se dvěma dórskými sloupy na kratších stranách mezi bočními zdmi. Hlavním materiálem byl neelegantní vápenec poros, který ovšem kryla světlá omítka, práh je z nažloutlého materiálu, zatímco základy zdí z tmavého místního mramoru. Vstup byl, možná překvapivě, na jihu, proto měl chrám sloupy zdobenou i zadní stranu, která byla vidět z agory.

Uprostřed celly vidíte podstavec pro kultovní sochu a při zadní zdi mříží zakrytou jámu, kde byl nejspíš skladován chrámový poklad (srov. Athénin a Diův chrám v Ialysu). Abyste do chrámu mohli vstoupit, museli jste projít dvorem politické agory. Evidentně tedy šlo o prostor s kultovním významem, Místní správní úředníci měli zároveň kněžské funkce.

Malý chrám

Boční stranu směrem na fontánové nádvoří lemovaly pomníky, podstavec pro další pomník vidíte za zády chrámu.

U severozápadního rohu jsou základy malého chrámečku, tzv. naisku. Vstup má pro změnu ze severu od agory – mramorový práh je mezi porosovými základy dobře viditelný. Archeologové určili, že byl vystavěn v jónském slohu se sloupovými hlavicemi připomínajícími papyrové svitky, byť přímo na místě jsem k budově žádnou hlavici přiřazenou nenašla. Byl tedy o dost zdobnější než velký chrám stojící k němu zády. Takové chrámky obvykle hostily kulty polobohů, nebo se v nich vystavovaly cenné dary pro svatyni. Uvnitř je zachovaný mramorový podstavec. Chrámek pochází ze 3. stol. př. n. l.

V římské době byl západně od chrámu vybudován dům, jehož zdi se chrámu dotýkaly. Ty odstranili italští archeologové, aby byla oblast pro laiky lépe čitelná. Dodnes si můžete v jedné z místností pod svahem všimnout apsidy, polokruhového zakončení. Kvůli zbytkům barevné omítky ho archeologové označili za nymfeum, domácí „mořské“ zátišíčko, jaká byla mezi Římany oblíbená. Někdy bývalo jejich součástí i vykládání mušličkami nebo kašna s bazénkem, což by tady pod Velkými lázněmi bylo docela dobře možné.

Atmosféra místa

Na rozdíl od Lindosu i Filerimosu tady můžete procházet ulicemi starověkého města. Najdete tu v zázemí  občerstvovnu, která nabízí džusy a mléčné kokteily. Lidí je tu tak akorát, aby tu člověk mohl strávené odpoledne nazvat balzámem na nervy. Krajina porostlá nízkými keříky je hezká a plná cikád a jako ve Skala Kamiru potkáte i tady ještěrky agama, které vypadají jako malí dráčci. Náladové video s hudbou najdete tady.  Tady a tady najdete aplikaci ke stažení, na které je Kameiros digitálně zrekonstruovaný.

Pokračování města Kameiros v krajině

Ještě jsme neskončili.

Po asi 120 m od parkoviště vede od silnice pěšina, která vás zavede pod poslední  terasu svahu, kde si mezi stromy a keři můžete prohlédnout masivní zádržnou zeď. Město nepochybně pokračovalo i pod ní – někde tady by archeologové očekávali obchodní centrum města.

O kousek dál vás pokračování stezky skrze sad zavede až k zanedbanému vojenskému hřbitovu z druhé světové války. Němci tu roku 1942 pohřbili padlé z bojů o Krétu.

O dalších 100 m dál po silnici je po pravé ruce možné mezi trávou najít základy tzv. chrámu A. Víme o něm jen velmi málo a není oficiální součástí prohlídky. Dobře však ilustruje, že okolí Kameiru ještě nevydalo všechna svá tajemství.

 

Foto ke článku Michaela Štampachová a Láďa Tydra.

Video Kameiros