O Milosu, jeho plážích a barvách, se zde psalo již několikrát. I my jsme se nechali zlákat a letos na začátku června jsme strávili osm báječných dnů na tomto ostrově. Tři dny našeho pobytu jsme věnovali průzkumu západního pobřeží. Tato část ostrova je téměř neobydlená a vedou zde pouze šotolinové cesty. I tady platí, že čím blíže jste k cíli, tedy k západnímu pobřeží, tím je sjízdnost těchto cest horší. V každém případě to chce buď terénní auto, nebo enduro a v neposlední řadě také odhodlání pro pěší turistiku, někdy i v dost nepřístupném terénu. Ale odměna je sladká… to, co v cíli uvidíte, stojí za to. Jedním z našich cílů byla jeskyně Sykia.

Sykia (v překladu fíkovník) je mořská jeskyně ve tvaru kruhu, která se nachází na západním pobřeží ostrova Milos. Své jméno prý dostala podle stromu, který roste na okraji zhrouceného stropu. Někdy je také nazývána „Smaragdová jeskyně“ a to díky barvě moře, kterou vykouzlí sluneční paprsky prostupující propadlým stropem a odrážející se od bílých stěn.

Jeskyni můžete navštívit pohodlně v rámci lodního výletu na katamaránu nebo plachetnicí na Kleftiko. Velké lodě se do jeskyně nedostanou a turisté musí přestoupit na menší nafukovací čluny. Uvnitř jeskyně Vás překvapí stropní otvor s krásným výhledem na oblohu a v rohu je maličká oblázková plážička. Druhý způsob, jak se k jeskyni dostat, je pěší stezkou od kláštera Agios Ioannis Siderianos. Pohled na jeskyni shora určitě stojí za to! A pokud vychytáte termíny lodních výletů, tak tu budete třeba i chvilku sami. Přesto, že o pěší stezce je žalostně málo informací a většina průvodců uvádí, že jeskyně je dostupná pouze z moře, rozhodli jsme se pro druhou variantu.

Skútr měníme za terénní auto Suzuki Jimny a vydáváme se podél Miloského zálivu směrem na západ. Asi po dvanácti kilometrech od Adamas přijíždíme ke kostelu Agia Marina, kde končí asfaltová silnice a začíná slušná šotolina. Cestou občas narazíme na nějaké hospodářské stavení, osadu nebo kostelík, ale jinak nevidíme příliš známek civilizace. Příroda kolem nás je divoká, nespoutaná a nádherná. Asi po dalších jedenácti kilometrech dorazíme ke klášteru Agios Ioannis Siderianos, kde necháme auto a dál pokračujeme pěšky.

Nástupním místem k jeskyni Sykia je ostrá levotočivá zatáčka nad klášterem, kde spatříme směrovku a pěšinku. Jelikož víme, že v této části ostrova se vyskytuje nejjedovatější druh zmije v Evropě (Macrovipera Schweizeri), vyzbrojíme se pořádnými klacky na jejich plašení a vydáváme se na túru. Terén je různě prostupný a často musíme hledat kudy dál po kozích stezkách. Značení (červené puntíky a bílé čáry s čísly na velkých kamenech) je dost chabé a místy se úplně ztrácí, takže dá práci jej najít a pokračovat dále. Vystoupáme nejdříve asi šest set metrů na první hřeben a potom ještě několikrát klesáme a stoupáme. Orientujeme se podle nejvzdálenějšího, pozvolna se k moři svažujícího hřebene, ve kterém je vidět sedlo a my víme, že tam někde čeká náš cíl.

Když dojdeme do sedla, máme po pravé ruce tmavou horu a úplně ztrácíme bílé značky. Jsou zde jen občas červené puntíky a dole pod námi tak zhruba tři sta metrů spatříme obrovský kruhový otvor. Zajásáme, že jsme jeskyni našli. Z výšky vypadá téměř démonicky. Sestup k ní je dost krkolomný. Párkrát už máme pocit, že jsme našli tu správnou cestu, ale ta nakonec vždy končí nad velkým srázem a dál nevede. Asi po hodině marného hledání se zklamaně rozhodujeme pro návrat. Pořizujeme alespoň fotky z míst, kde je na jeskyni nejlepší výhled a stoupáme zpět do sedla.

Ještě se otáčíme a kocháme výhledy, když najednou spatříme vlevo, na jedné z velkých skal, bílou značku s číslem pět. Jdeme to prozkoumat a s překvapením zjišťujeme, že bílé značení pokračuje za tmavou horu, kde bychom to nečekali. Cesta – necesta směřuje někam dolů k moři a níže se stáčí doleva. Je to opravdu sestup k jeskyni – kozí stezkou. I když jsme hledáním ztratili spoustu drahocenného času, rozhodujeme se, že k jeskyni přesto sestoupíme. Trvá nám to skoro dalších čtyřicet minut. Místy je terén dost náročný a musíme dávat pozor na uvolněné kameny. Odměnou je nám však stále se přibližující pohled do lůna jeskyně, který nás táhne jako magnet. Konečně sestoupíme až na úroveň propadlého stropu a dlouho užasle zíráme dovnitř. Náhle se v jeskyni objeví člun s turisty … jejich výskání a halekání se nese ozvěnou široko daleko a nás nemile navrací do reality, protože jinak jsme za celý den nepotkali živou duši.

Pořizujeme nezbytnou fotodokumentaci a splavení, ale šťastní, že jsme to dokázali, scházíme vpravo od jeskyně až dolů k moři. Krajina se tady mění, překvapeně koukáme na obrovské lávové kameny rozeseté na bílých vápencových skalách, jako by je tam někdo přilepil. Chceme se osvěžit koupelí. Nacházíme zde jen skály porostlé mořskou vegetací a žádnou pláž. Ochlazujeme se tedy tak, že ležíme na skalách a bereme zavděk vlnami, které přicházejí jedna za druhou a oblévají naše unavená těla.

Chvilku jsme v pokušení, slézt dolů do jeskyně, kde je malá plážička. Sestup dolů se zdá dosti náročný a my, pod vlivem únavy a představy zpáteční cesty, to vzdáváme. Dnes, s odstupem času, nás mrzí, že jsme misi zcela nenaplnili. Myslíme si, že s velkou opatrností, při vzájemném přidržování, by se do jeskyně slézt dalo. Ale chce to čas a síly … obojí nám tenkrát scházelo. Tak třeba příště :)

Vydáváme se tedy na zpáteční cestu. Výstup do sedla u tmavé hory nám trvá něco přes tři čtvrtě hodiny, místy je dost příkré stoupání a i zde ztrácíme a hledáme značky. Občas pokračujeme jen dle intuice. Panuje velké horko a zásoby vody nám rychle ubývají. Často odpočíváme. Ze sedla jdeme ještě slabou půlhodinku. V dáli již vidíme klášter Ag. Ioannis, kde čeká náš Jimny a vlevo se před námi otvírá pohled na stejnojmenné pláže, lákající k pořádné koupeli.

Když se konečně dovlečeme k autu, vyndáme z jeho útrob termosku se studeným pitím a blaženě doháníme pitný režim. Jsme naprosto zmoženi, ale přesto šťastní a spokojení, že se nám dnešní výlet vydařil a že jsme se nepotkali s žádnou zmijí milóskou. Náš výlet završíme koupačkou na úžasných plážích Agios Ioannis.

Večer u vínečka hodnotíme den a spokojeně zakončujeme glosou ze známého českého filmu „To byl dneska krásnej den, Alberte, viď?“

Pokud se vydáte na západní část ostrova Milos, je třeba počítat s tím, že:

• poslední benzínka, na kterou cestou narazíte, je v Adamas
• vedou tudy pouze šotolinové a místy kamenité cesty, jejichž kvalita se horší s každým kilometrem a proto je nezbytné terénní auto, čtyřkolka nebo enduro
• v této části ostrova neplatí pojištění pro vozidlo, na což Vás upozorní každá půjčovna a v mapě Vám vyznačí tuto oblast s poznámkou „No service“
• divoká západní část ostrova je domovem nejjedovatějšího evropského hada (Macrovipera schweizeri)
• cestování je na vlastní nebezpečí, ale rozhodně stojí za to!

najít nějaké video zevnitř jeskyně nebylo jednoduché, ale pro představu můžete nakouknout…

Mapa výletu